Článek
Jak těžké je představit si následující scénář? Na pomezí Slovenska a Ukrajiny dojde k přestřelce policie s neoznačenými vojáky. Pár zraněných civilistů, možné materiální škody na klíčové infrastruktuře. Slovenská vláda v čele s Ficem přispěchá s prohlášením, že Slovensko čelí Majdanu a pokusu opozice o státní převrat. Aby situaci „stabilizovala“, požádá o rychlou podporu ruského vůdce. V Evropskou unii prý totiž ztratila důvěru.
V tu ránu je ve hře scénář, který ve střední Evropě nepamatujeme od roku 1968 : vládní moc si na Slovensko pozve cizí jednotky s oficiálním zdůvodněním zajištění vlastního bezpečí, a přitom začne či dovrší manipulaci s vlastním státním aparátem.
Laciná záminka: Obrana před „vnějším nepřítelem“
Mohlo by jít o propracovanou dezinformační akci, kdy by některé slovenské tajné složky (či neoficiální „provokatéři“) vyvolaly incident, jenž by veřejnost „vyděsil“ a poskytl premiérovi alibi k vyhlášení nouzového stavu. Zvláště pokud by premiérem byl Robert Fico, který se dlouhodobě netají tím, že má k Moskvě blíž než k unijním partnerům a kterému nečiní potíže rychle Ukrajinu označit za viníka veškerých svých potíží. Pomoc bude potřeba rychle a Putin má přece s ukrajinci potřebné zkušenosti.
V takové atmosféře strachu a „boje proti teroristům“ by vláda mohla udělat několik rychlých kroků:
1. Ovládnout ozbrojené složky: V reakci na „provokace“ by mohl Fico projevit „nedůvěru“ údajně kompromitovaným slovenským bezpečnostním silám. Neloajální generálové by skončili ve vazbě nebo ve výslužbě; na velitelská místa by se postavili prověření lidé. Z obav o bezpečí národa by žádal o rychlou pomoc z Ruska.
2. Změnit fungování médií: Nová podoba silových složek by se rázně zapojila do kontroly mediálního prostoru, aby zamezila „protivládním dezinformacím“. Novináři by se stali terčem útoků a zastrašování.
3. Zajistit si spřízněné soudy a prokuraturu: Klíčové instituce by náhle začaly fungovat především na politickou objednávku. Vzdorující osoby by brzy přišly o místo a byly by nahrazeny někým loajálnějším.
Obyvatelé by si rázem připadali jako v jiném státě: kolem se objevují vojáci s neurčitými insigniemi, nikdo vlastně neví, kolik jich je a na základě čeho přišli. Říká se jim sice „ruští poradci“, ale zkušenost z Krymu ukázala, jak rychle se z poradců mohou stát okupační jednotky.
NATO na vedlejší koleji?
Logicky se nabízí otázka: Vždyť Slovensko je členem NATO – kde je tedy článek 5, společná obrana a všichni ti spojenci? Jenže Severoatlantická smlouva počítá hlavně s napadením zvenčí. Pokud by však legitimně zvolená vláda (rozuměj Fico) řekla: „Nejde o agresi, to jsou naši přátelé, jako suverénní vláda jsme je sami pozvali a EU nám do toho nemá co kecat“ celá věc se rázem komplikuje.
Pro alianci je obtížné zasáhnout proti vládě, která si cizí vojska oficiálně pozvala. Byť by za tím vším stála promyšlená manipulace. Vztahy uvnitř NATO navíc nejsou vždy bezproblémové a vyžadovaly by jednomyslné rozhodnutí k intervenci. Dokážete si představit, jak by to vypadalo? Nekonečné summity, ostrá prohlášení, možná ekonomické sankce – ale rozhodně žádné rychlé řešení.
Historické paralely: Od osmašedesátého k Donbasu
• Rok 1968 v Československu: Oficiální pozvání „bratrských armád“ mělo tehdy zlomit reformní směřování. Těžko by se ta situace opakovala jeden ku jedné, ale princip je podobný: vrchnost si sama zve cizí tanky.
• Donbas od roku 2014: Neoznačení ozbrojenci a proklamace místních představitelů, že jde jen o „dobrovolné jednotky přišlé na pomoc“. Nakonec se ukázalo, že klíčovou roli hraje ruská armáda, byť Kreml nejprve všechno popíral.
Slovensko je samozřejmě jinde, jenže historie se opakuje až příliš často.
Mohl by se zrodit novodobý „satelit“?
Ano, pokud by se Robert Fico dokázal pevně chopit moci, využil by ruské „pomoci“ k zajištění vnitřní kontroly a postupně by silou (či hrozbou) odsunul všechny odpůrce. Moskva by tak získala cenný geopolitický dárek v podobě slovenského klínku uvnitř EU i NATO.
Výsledek? Slovensko by sice formálně zůstalo svrchovanou zemí, ale reálná rozhodnutí by se dělala v Kremlu. Tam už si pro rady jezdí Fico teď. Slovenská opozice by trpěla ve strachu z perzekuce a z pohledu Evropy by vyvstal absurdní paradox: členský stát NATO, jehož bezpečnostní a vojenské složky fakticky řídí Ruská federace.
Ekonomická a společenská krize
Západ by jistě reagoval sankcemi, Bratislavě by rychle vyschl přístup k unijním penězům, zahraniční investice by se stáhly. Dopady by rychle pocítila většina obyvatel Slovenska. Propouštění, zdražování. Na vině by byl samozřejmě Brusel, Ukrajina a zrádná opozice. O důvod víc, odvrátit se od zlé EU k bratrské ruské pomoci.
A co by na to řekla demokratická Evropa?
Ve zkratce - nic. Slovensko by se dostalo do izolace. Političtí lídři v Bruselu, Berlíně či Paříži by vedli dlouhé konference, vyslovili stovky kritických stanovisek, pozastavili dotace a provedli nejméně několik telefonátů. Ale pro svobodu Slovenska by to mnoho neznamenalo. Svobodu nelze nikomu vnucovat. Proto raději doufejme, že příběh zůstane fiktivním.
