Učit dítě doma? Svoboda i starost. Co domácí vzdělávání dává – a co bere

Když jsem poprvé slyšel o domácím vzdělávání, myslel jsem si, že se to týká jen zvláštních rodin, takových co své děti nechají beze všeho křičet v restauraci, co nemají žádné pravidla a očkování je pro ně nejméně zločin. Zkrátka těch „alternativních až moc“. Život mi ale přichystal jiné vysvětlení a tuto formu výuky jsme měl tu čest si z pozice rodiče vyzkoušet.

Rychle jsem zjistil, že důvodů k volbě individuálního vzdělávání dítěte je mnoho. Jsou mezi nimi rodiče mladých vrcholových sportovců, rodiny žijící dlouhodobě v zahraničí, umělci s nepravidelným režimem, ale i lidé, kteří chtějí svým dětem dát jiný přístup ke vzdělání. A často jsou to úplně obyčejné rodiny, které hledají to, co považují za nejlepší pro své dítě.

Ale jestli jsem si na začátku myslel, že to bude svobodnější a jednodušší než škola – spletl jsem se a to hodně. Domácí vzdělávání není žádná zkratka či snadná cesta. Je to práce na plný úvazek, náročný proces pro všechny zúčastněné a na rozdíl od školy nemůžete nic svádět na učitele. Taková zkušenost přiměje člověka vidět náročnost učitelské profese úplně v jiném světle, a to nemá na starosti celou třídu.

V Česku je možné vzdělávat dítě doma na 1. i 2. stupni ZŠ. Rodič zodpovídá za učivo, průběh výuky i přípravu na pololetní přezkoušení v kmenové škole. Žádost schvaluje ředitel školy a u starších dětí bývá podmínkou posudek z pedagogicko-psychologické poradny.

To celé zní jako administrativní formalita. Ale v reálu to znamená, že na sobě nesete celou váhu vzdělávacího procesu – bez zvonění, suplování a rozvrhu. Samozřejmě i individuálně vzdělávaný žák je vzděláván podle školního vzdělávacího programu. Žádný rodič si tak nemůže určovat, které činnosti bude se svým domácím studentem dělat, plnit a které ne.

První měsíc šlo všechno jako po másle. Bylo to pro nás nové a tak jsme všechny úkoly, teorii, projekty a další školní povinnosti svědomitě plnili. Dokonce jsme byly před plánem v předstihu. Ale jak čas ubíhal, nadšení a motivace opadala. „Však na to máme celý rok,“ říkal jsem si. Jenže čas utíkal a najednou tu bylo přezkoušení. Podíváte se na okruhy témat a cvičné testy a laxnost vás rychle přejde. Zkoušet dohnat celé pololetí v posledním měsíci není žádný med. Je opravdu nezbytné udržet si motivaci a proces vzdělávání v průběhu celého roku. Zvláště to platí například u matematiky, kdy nestačí vysvětlit teorii. Student prostě potřebuje počítat a počítat a počítat.

Bez pečlivé přípravy a pevného režimu to prostě nefunguje. Ano, můžeme si dovolit flexibilitu - nemusíte kvůli sportovnímu utkání nikoho žádat o omluvenku – ale jen v rámci jasné struktury. Jinak sklouznete k chaosu. A z výhody svobody se stane past.

Existuje spousta interaktivních výukových platforem, aplikací, vzdělávacích her. Jsou skvělé a rádi je používáme – ale nedokážou nahradit rodiče - učitele, který se dítěti věnuje, naslouchá mu, vysvětluje, podporuje. Učení se neděje samo. Ani s nejlepšími nástroji. Alespoň ne v našem případě. Nelze čekat, že dáte dítěti učebnice, přístup na nějakou online platformu a „uč se“. Je odpovědností rodiče, že dítě dostane kvalitní vzdělání.

Navíc jsem si musel přiznat, že nejsem nejtrpělivější učitel. Jsou dny, kdy by dítě pochopilo cizího lektora daleko spíš než mě. A není to o špatném vztahu. Je to přirozené. Někdy prostě pomůže, když část výuky převezme někdo jiný – ať už kvůli odbornosti, nebo klidu. Vybavuje se mi při tom zkušenost s výukou lyžování. Když jsem se je snažil učit já, všechno byl problém. Po každém pádu se vstávalo s brekem. Zkusili jsme instruktora lyžování a najednou šlo všechno lépe. Prostě to potřebovali slyšet od někoho jiného.

Jednou z nejtěžších výzev je sociální stránka. Děti potřebují kontakt se svými vrstevníky. A zajistit jim ho bez školy není vůbec snadné. Zatímco ve škole se tak děje jaksi mimochodem a zcela přirozeně (byť může mít třídní kolektiv i  své temné stránky), najednou jsme museli aktivně vyhledávat kroužky, domlouvat výlety s jinými rodinami a vymýšlet další aktivity. Zkuste si hledat kamarády pro teenagera - nic jednoduchého. Asi máloco takový teenager nesnáší víc, než „nucené“ seznámení s novým kamarádem. Bylo a je to logisticky náročné.

Dvakrát ročně čeká dítě přezkoušení v kmenové škole. Někde to probíhá přátelsky, jinde jde skoro o malou maturitu. Sociální sítě jsou plné diskuzí vyděšených rodičů, kteří se radí jak to zvládnout, jestli někdo neví kde je to přezkoušení „nejlehčí“, co bude v testech za otázky a jestli se nemůžou „hodit marod“.

Ano, pochopitelně se nejedná o triviální záležitost. Dítě musí zvládnout celé pololetní učivo a odprezentovat to v jeden den je náročné. A nervozita vyplašeného rodiče se přenáší i na dítě.

Domácí vzdělávání není levné. Výukové materiály, pomůcky, výlety, předplatné online aplikací – to všechno něco stojí. A pokud si k tomu přidáte doučování z cizích jazyků, matematiky nebo jiných náročných předmětů, rozpočet roste rychle.

Zejména na 2. stupni je kombinace domácí výuky a externích lektorů rozumná, ale finančně náročná. A stát na to nepřispívá, je to vaše volba. Výsledná cena se může blížit školnému v soukromé škole – jen s tím rozdílem, že většinu práce stejně děláte vy. A i když ji dělá někdo jiný, odpovědnost jde za vámi.

Pokud někdo volí domácí vzdělávání jako útěk před školními problémy, bude zklamán. Stres, únava a napětí se často přenesou i do domácího režimu – jen v jiném kabátě.

Rodina, která jde do domácí výuky, by na to měla být připravená. Nemusí být dokonalá, ale ochotná učit se a komunikovat spolu. Pokud v rodině vázne komunikace, individuální vzdělávání nebude dobrý nápad. Domácí vzdělávání je obrovská zátěž pro celou rodinu – časová, psychická i organizační.

Dnes mám k domácímu vzdělávání respekt. Ne jako ke zázračnému řešení, ale jako k alternativě, která může dávat smysl, když se k ní přistupuje zodpovědně.

Je to cesta, kde se nejen dítě učí naslouchat, zklidnit se, soustředit se a zorganizovat den, pracovat s vlastním vztekem a pochybnostmi. A když to funguje, je to krásné. A když ne, je fér si říct, že je čas na změnu.

Máte zkušenost s domácí výukou? Zvažujete ji? Nebo vás to naopak odradilo?