Článek
Abych byl upřímný, v Andreji Babišovi se moc nevyznám. Je to člověk nesporně inteligentní, současně také všehoschopný, bez jakýchkoliv zábran a skrupulí. Je v mnohém podobný Donaldu Trumpovi, ovšem s tím rozdílem, že nemá jeho moc, a naštěstí ji nikdy mít nebude.
Se svou upřímností zajdu ještě dále. Co se totiž jeho minulosti týče, je mi naprosto lhostejná. Pokud česká ani jiná justice nebyly za celé roky dosáhnout jasného výsledku, je už dnes 36 let po revoluci naprosto lhostejná jeho StB minulost. Podobná situace ovšem je i v případě jeho obvinění z dotačních podvodů a jiných piškuntálií.
Je to sice smutné, ale pokud není zákon schopen zasáhnou včas, pak ztrácí jakýkoliv smysl. Dokazuje to poslední kauza, kdy vrchní soud jeden rozsudek zrušil, takže věc přechází na soud městský, který Babiše odsoudit už musí. Co to ale bude znamenat? Nicméně, než že nastane další kolo odvolání a opravných prostředků. Kde je tedy smysl celé této šaškárny?
Celá předvolební kampaň koalice, především ODS, je zaměřena na „bububu Babiš“. Ono to zní krásně a argumenty jsou silné. Ovšem pokud se hlouběji zamyslíte nad širším kontextem, musíte se zeptat: V čem tedy je ten Babiš nebo ANO největší hrozbou, o které tak často a rád pan premiér Fiala hovoří?
No, je to především nedostatek osobních charakteru pana Babiše, což se vyznačuje především tím, že je ochoten spojit se s kýmkoliv, pokud mu to přinese zisk. V byznysu je takový postup užitečný, dokonce žádoucí. Ale v politice? Tam je v sázce příliš mnoho. Dalším rizikem je jeho neuvěřitelná sebestřednost. Ta není dobrá ani v byznysu a sebestředný politik, tam už je jen krůček k diktátorovi. Je tu ale ještě jeden problém, a to ten největší. Zatímco v obchodě pan Babiš měl a má dobrou ruku při volbě partnerů a spolupracovníků, v politice tomu je přesně naopak. Stačí zmínit jména Havlíček, Schillerová a Juchelka. První dva se tlačí do vysoké politiky a už v ní vlastně jsou, třetí, pan Juchelka, by tam moc rád, ale dosud nepřekročil stín svého dávného pořadu „Volá medúza,“ ze kterého si jej mnozí z nás pamatují.
Problémem této trojice je především to, že svou nekompetentnost nahrazují nabiflovanými frázemi a čísly, které je poměrně snadné rozbít na padrť nicméně v politice více než kde jinde platí, že nejdříve vyslovenou lež či nesmysl už není snadné vyvrátit ani popřít. S tím se pak těžce bojuje.
Stále jsme ale nedošli k tomu, proč bychom se měli výhry ANO a Andreje Babiše tak strašně moc bát, jak nás varuje Petr Fiala.
Já už to naznačil. Ta obava je především v tom, že pro výhru, je schopen spojit se s kýmkoliv. A když se dnes podíváme na rozdané karty, tak to moc veselý pohled není. Máme tady Konečnou a Sterzika, je tu Okamura a Rajchl. Tam se zdá, že se blíží partnerská krize, takže je to další varovný signál. Každá z těchto stran představuje pro Českou republiku velké riziko do budoucnosti. Jsou tady další, jako Motoristé, kteří také mají specifickou představu o demokracii a totéž Přisaha. Pokud by se tedy ANO nepovedlo sestavit jednobarevnou vládu na základě drtivé převahy v nově zvoleném parlamentu, mohlo by dojít k různým zákulisním dohodám a komplotům nedozírných následků.
Tak takhle hloupě to předpovědi ukazují.
Přesto si ale myslím, že Petr Fiala a koalice dělají velkou chybu, když se zaměřují především na Andreje Babiše. Jednak, jak jsem psal minule, voliče tohle anti unavuje a stále platí, že když se dva perou třetí se směje.
Máme se tedy bát Andreje Babiše?
ANO a ještě jednou ANO. Rozhodně ANO. Ale mnohem více je třeba mít se na pozoru před Tomiem Okamurou, Jindřichem Rajchlem, Kateřinou Konečnou, Danielem Sterzikem a dalšími posly proruské, protizápadní a nacionalistické propagandy.
A na tomto místě musím opravdu s obrovskou lítostí konstatovat, že v České republice neexistuje pravicová strana, která by dokázala zemi vyvést z politické krize. A není tou stranou ani ODS, která pravicí chce být, ale ve skutečnosti se potýká ve změti čehosi nedefinovatelného. A bude to chtít ještě hodně práce, aby se něco změnilo. Především její předseda Petr Fiala si bude muset uvědomit, že přehlížení voličů se nevyplácí a žoviální schůzky tři měsíce před volbami jsou dost málo na to, aby voliči uvěřili.
V tuto chvíli jsou strany demokratické koalice jedinou zárukou pokračování v nastoupené cestě bez otočky na východ. Jakkoliv je to bolestivé a ekonomicky vyčerpávající. Je ale nutné si současně s kritikou uvědomit, že podobné problémy, jaké mají občané České republiky, vidíme napříč Evropou, a koneckonců celým světem.
Nenořme se tedy dobrovolně do většího bahna, než v jakém se nacházíme.
