Článek
Ve svém předešlém článku na podobné téma, jsem vyjádřil jistou dávku opatrnosti v tom, že samotně setkání na náměstí nemůže přinést veškeré odpovědi a řešení. I když jako první krok to nebylo špatné.
Rozhodně jsem ale nečekal, že uplynou tři dny a Mikuláš Minář přijde s oznámením dalších demonstrací, kdy ta první má proběhnout už 15. 2. Přiznám se, že tomu vůbec nerozumím.
Každá forma demonstrace by měla mít své opodstatnění a tady mi schází. Například. V neděli 2. února se jednalo o vyslovení podpory prezidentu republiky a odmítnutí nátlaku ze strany Macinky, Turka a dalších, kteří se snažili nevybíravým způsobem ovlivnit kroky Petra Pavla. Tady tedy je vše jasné.
Nicméně co je důvodem ke svolání manifestace na 15. 2.?
Je po volbách a před volbami. Ty uplynulé vyhrála současná koalice. Nic na tom nezmění fakt, že se jedná o koalici „zmaru a chaosu“. O tom je demokracie také. Voliči rozhodli a ti, kdo nejsou spokojeni, byť více než oprávněně, se s tím musí smířit a začít intenzivně pracovat na volbách příštích. Protože „tempus fugit“ neboli čas běží a nebude trvat dlouho a bude tu další předvolební kampaň. Na tu musí být současná opozice připravena mnohem lépe než na volby předešlé. Nechce li utrpět další prohru.
Pořádání truc demonstrací a manifestací ovšem k ničemu nepovede. To se klidně vsadím.
Vzpomínám si, když poslední rok Rajchl, Vrabel a Okamura pořádali jednu manifestaci za druhou, smál jsem se a upozorňoval, že ministři sedí o víkendu s rodinou u dobrého oběda a lidé na náměstích jím vrásky nedělají. Demonstrovat je právo, ale pokud si někdo myslí, že transparenty, hymna a modlitba pro Martu pohne svědomím politiků, je naivní. Zdá se, že historie se opakuje. Země vstupuje do dalšího období demonstrování a požadavků a plamenných výzev a organizátoři si stále neuvědomují, že změna, po které snad touží, nenastane následkem povyku na Václavském náměstí ani na Letné.
To že prezident republiky Petr Pavel má podporu obyvatelstva bylo řečeno a ukázáno jasně. I průzkumy veřejného mínění nenechávají nikoho na pochybách o jeho oblíbenosti. Další manifestace už na toto téma nejsou zapotřebí a kromě toho, mohou přinést opačný efekt.
Když jsem psal předchozí článek na toto téma, zmínil jsem cestu, kterou by bylo vhodnější namísto demonstrací zvolit. Přímá oslovení poslanců. Mají své poslanecké dny a hodiny a je tedy možnost je kontaktovat a tlačit na ně. Napřímo upozorňovat na to, co se nelíbí, co je špatně. Nenechat je zacyklit se v pocitu, že jsou nedotknutelní.
Situace v zemi pod vedením nové koalice není nejlepší. Sněmovnu ovládli žvanilové a vláda, která měla být podle odhadů pevně v rukou Andreje Babiše, se stala rukojmí motoristů, kteří si fakticky dělají, co chtějí. Na samotných členech ANO jsou vidět rozpaky, když musí být přítomní projevům Macinky, Turka či dalších. Další koaliční stranu, tedy SPD možná brzo čeká velké mocenské střetnutí, protože Jindřichu Rajchlovi se dokonale povedlo postavit Tomia Okamuru na vedlejší kolej. V očích voličů je vnímán jako člen SPD a u řady z nich dokonce už jako její hlava. A i když se to snaží popírat a často hovoří o jednotě tak kdo není slepý, vidí skutečný stav věci. Rachlovi se také povedlo ovládnout media, konkrétně CNN Prima News, kde je jedním z nejčastěji zvaných hostů. Je velmi nepřehledné orientovat se, kdo vlastně řídí vládu a kdo je nucen poslouchat a nezlobit.
Za této situace opravdu není čas na nějaké dýchánky na náměstích. Občané musí dát najevo svou sílu správným způsobem. A ať se na mě nikdo nezlobí, pokud se pletu, nejsem přesvědčen, že milion chvilek jde tím správným směrem.
