Článek
Stále častěji jsme svědky zapojování se různých opozičních politiků. Ať už těch bezvýznamných, jako je Jindřich Rajchl, případně neúspěšných, jako je paní Konečná.
Macinka, Turek, Okamura, Babiš, Vondráček, Havlíček a další se tu silněji, tu decentněji přidávají k těm, kteří roli Petra Pavla znevažují a zesměšňují.
Proč?
To je závažná a oprávněná otázka. Odpověď na ni není zase tak složitá. Protože Petr Pavel a jeho žena Eva svou práci dělají dobře a nejlépe, jak to jen jde, když přihlédneme ke klackům, jaké jim pod nohy hází koalice a vláda.
Pro přesnější odpověď stačí nahlédnout do nedaleké minulosti. Do doby po Václavu Havlovi. Schválně, co si z oněch dob pamatujeme o tehdejších prezidentech a jejich partnerkách? Čím oslovili svět? Není toho mnoho. A pozitivního ještě méně. A pokud se budeme rozhlížet po tom, čím oslovili občany, bude toho ještě méně.
Václav Klaus bude pamatován jako kontroverzní politik už z dob, kdy působil jako ministr financí. Dále bude pamatován jako milovník protokolárních per. Především ale jako sebestředný „cifršpion“, který vše přepočítává na čísla a tabulky, a jediný náznak lidskosti vidíme pouze na lyžích.
Miloš Zeman se sice snažil působit jako prezident z lidu. Dobré jídlo, dobré pití a popelníček. A k tomu jadrná mluva a trapné pokusy o překlady názvu jedné dívčí kapely z Ruska. Také zůstane v paměti jako milovník Číny, Ruska a Krtečka. A nesmíme zapomenout na aligátora.
A Petr Pavel?
Tak to je docela jiné kafe. Od počátku, ještě během kampaně, bylo zřejmé, že se nebude chovat jako nudný ouřada, který zaleze na Hradě do své kanceláře a nevystrčí čumák. Daleko více si dal záležet na tom, aby nejen on, ale celý úřad byl vidět.
To se samozřejmě nemůže líbit těm, kteří politickou práci nevnímají jako službu veřejnosti, ale jako prostředek k dosažení moci. Oblíbenost prezidenta v očích občanů je nežádoucí. Ukusuje jim z jejich tlustě namazaného krajíce. A nepochopení, jak je to možné, se mění v nenávist a snahu o dehonestaci. Jako například „skandál“ s neúčastí na vzpomínkovém aktu k výročí vypálení Lidic. Pochopitelně, nepřítomnost prezidenta v Lidicích se náramně hodí a kritici se nestydí ji dávat do souvislosti se sjezdem sudetských Němců v Brně. Tam mimochodem prezident také nebyl, ale kopnutí je zapotřebí. Stejně jako se zamlčuje fakt, že v samotný den výročí prezident přednesl na toto téma projev. Samozřejmě i zde byl kritizován za dvojí metr.
Česká republika má po mnoha letech v čele člověka, který ji reprezentuje navenek, ale i doma. Vědomí, že můžete potkat hlavu státu při běžné procházce a za přiblížení se k němu nedostanete od ochranky nařezáno, by mělo působit povzbudivě. Petr Pavel je navíc člověk, který se nestaví do role vševědoucího a neomylného. Stojí si za svými názory, ale je ochoten naslouchat. A neurážet přitom. Nezesměšňovat. Je to navíc člověk, který se netají svými zálibami, a to je pro občanské povědomí hodně důležité.
V situaci, kdy je vláda pouhý zoufalý slepenec, kdy Sněmovnu ovládl chaos, je prezident poslední hrází bontonu a etikety.
Útoky na něj jsou vyvolány děsem a hrůzou z toho, že by jeho popularita ohrozila ty, kdo si z České republiky chtějí udělat svůj zlatý důl.
Rád bych závěrem zmínil tři nejkřiklavější útoky vůči Petru Pavlovi, které v poslední době bylo možné zaznamenat:
1/ Neúčast na vzpomínce na oběti vypálení Lidic:
Nejednalo se o kulaté výročí a prezident nemá povinnost jezdit na každou vzpomínkovou akci. Připomínám, že do Lidic nejel ani pan Babiš a poslal tam zástupkyni přes peníze s výmluvou na chřipku. Vzhledem k tomu, že v pondělí vypadal docela svěže, můžeme si o tom myslet cokoli. Prezident měl k výročí kvalitní projev v den, kdy se vypálení odehrálo.
2/ Spojené státy evropské:
Jedná se o názor, který svého času zastával i prezident Masaryk. Osobně jej považuji za nesmyslný, hlavně z jazykových důvodů, ale také kvůli rozdělení Evropy. Rozhodně by se takový projekt nerovnal zrušení národních států. Byla by to, řečeno s nadsázkou, jakási aktualizace EU. Názor Petra Pavla, přestože je prezidentem, je pouhým názorem a určitě neměl na mysli likvidaci České republiky, jak je mu podsouváno.
3/ Euro:
K přijetí jednotné měny se Česká republika a její občané v referendu zavázali při vstupu do EU. Pro její přijetí nebo odmítnutí neexistuje jediný definitivní názor. Ekonomové budou zásadně pro, pragmatici proti. Pokud ale sledujeme dění ve světě a Evropě, je rozumné tento krok uložit k ledu. Nicméně pan prezident je kromě své funkce také občan, který má právo na svůj názor. A z titulu toho, že je prezident, nemůže ani přijetí, ani odmítnutí společné měny prosadit. Takže to, že euro podporuje, není nic více, než když ho podporuje kdokoliv jiný.
Jsem si jistý, že občané České republiky by měli být vděčni za Petra Pavla ve funkci prezidenta republiky. A neměli by věřit těm, kdo jej urážejí jen proto, že sami v životě nic nedokázali.
