Článek
Poté, co jsem se o svůj zážitek dělila se svým okolím, mi byla položena otázka, zda tam nebylo příliš plno, když je to tak zprofanovaná akce. Tato otázka ve mně vzbudila spoustu negativních emocí, a to hned z několika důvodů. Zejména však proto, že tento pochod si to opravdu nezaslouží.
Zprofanované mi přijde jako dost pejorativní označení, které bych v tomto kontextu určitě nepoužila, neboť svůj význam má pochod podle mého pořád stejný. A to ten, že se pěšky, případně na kole, putuje do předem určeného místa. Jedná se o legendární pochod, který nabízí 21 tras, které jsou, soudě podle mnou prošlé trasy, moc hezké, takže to přirozeně přitahuje spoustu lidí.
Zřícenina na trase
Upřímně moc nechápu ten současný trend stěžování si na to, že někam přišli lidi. Většina akcí se právě pro lidi pořádá, a když odhlédneme od nějakého drobného diskomfortu, který může dav lidí vytvářet, tak většinou s danou skupinou lidí máte minimálně jednu věc společnou – tu, za níž jsme přišli. Zkusme si na to občas vzpomenout.
Ale pokud se vrátím zpět k pochodu, tak mi v podstatě množství lidí vůbec nevadilo, dokonce naopak. Je to celkem hezké být součástí tohoto davu, protože máte pocit, že vás s ostatními skutečně něco spojuje. Kromě společného cíle jsou to povětšinu cesty také obdobné problémy, které řešíte. Zejména se jedná o bolest nohou na různé způsoby. Jediné, co mi v souvislosti s ostatními turisty vadí, je také můj obecný problém s českou kulturou. Přijde mi zvláštní, kolik lidí považuje alkoholismus za národní dědictví. Někteří pojali cestu jako soutěž v tom, kdo se zvládne co nejdříve opít. A šampionů, co to zvládli již v 10 hodin dopoledne, bylo dost. Toto však bylo pouze jediné negativum, které v souvislosti s pochodem vnímám.
Na samotný pochod můžete, oficiálnímu názvu navzdory, vyrazit kromě Prahy i z několika dalších míst a zvolit různou délku trasy. Já a mí přátele jsme jako začátečníci zvolili nejkratší možnou trasu pro dospělé – 30 km se startem v Táboře. Tato trasa byla moc pěkná, přestože část cesty vedla po krajnicích frekventovanější komunikací. Nicméně ty části cesty, které vedly přírodou a malebnými vesničkami, to řádně vykompenzovaly. Úsměv na tváři vám také při cestě vykouzlili místní, kteří připravili řadu stánků s občerstvením, aby unaveným turistům dodali energii. Z každé takové zastávky cítíte, že to dělají každý rok a každý rok se na to těší.
Panorama pochodu
Podobné emoce v nás vzbudilo i setkání s pánem v důchodovém věku, který šel pochod sám jen ve společnosti svých myšlenek a dalších tisíců turistů. Z tohoto setkání jste cítili, že tu rozhodně není poprvé, ale nejspíš cestu absolvuje každý rok celý svůj život.
Je to něco až poetického vidět vinout se krajinou dav lidí s prazvláštní motivací trpět poměrně dlouhou dobu proto, aby za odměnu dostali „pouze“ plastovou botičku. Ale právě tento symbol je něco, co vám v průběhu cesty dokazuje, jaký má tento pochod tradici. Když potkáváte turisty, kteří mají na klobouku, batohu či obojku jejich psího mazlíčka celou barevnou škálu botiček, říkáte si, že takovou sbírku chcete taky a už v polovině cesty plánujete, jak za rok vyrazíte znovu.
Rozcestník v krajině
V cíli vás, obdobně jako v jiných vesničkách po cestě, čeká spousta stánků s občerstvením a davy unavených, ale šťastných lidí, kteří se fotí se symbolem pochodu, letos v červené barvě, a oslavují zvládnutý pochod.
Ač od pochodu uplynuly již více jak tři týdny, pořád na něj vzpomínám a těším se, že za rok zkusíme zase o něco delší trasu a třeba někdy v budoucnu najdeme odvahu, a snad i kondičku, vyrazit na nejdelší trasu, po níž pochod nese název.
Jenže rok je ještě dlouhá doba a chuť někam zase vyrazit je příliš velká, a proto si vás dovolím na závěr požádat, zda mi můžete doporučit nějaký další obdobný pochod, který se u nás pravidelně chodí. Za všechny Vaše typy budu moc ráda a za rok na viděnou v Prčicích!
