Článek
Spravedlnost je vlak, který má bohužel vždycky zpoždění.
Současná fluktuace zaměstnanců a úprk ze všech pracovních míst v sociální oblasti jsou až děsivé. A pořád se hledá ten správný IT kouzelník a geniální manažer, který v celém sociálním systému dokáže vše konečně správně ZPROCESOVAT. V každé jiné instituci to přece nakonec alespoň trochu jde, přemýšlí manažer. Co je tady tak toxického? Neschopní sociální pracovníci? Jasně! Stále se rozšiřující sociologická skupina nepřizpůsobivých? Přirozeně! Já to ale zlomím! Je nutné nastavovat správné procesy, aby se většina klientů vůbec nedostavila na pobočku a tím jsme zabránili hlavním problémům. Kde je živý člověk, tam je vždycky problém.
V současné době se na ministerstvu práce a sociálních věcí o toto snaží vrchní ředitel IT služeb - pan Trpkoš. Muž, který vždy uhrane sociální výbor parlamentu svým odborným výkladem. „To by byl ředitel úřadu práce,“ domnívají se nejspíše poslankyně a poslanci sociálního výboru, kteří jeho výklad vždy poslouchají se zatajeným dechem. Tento muž má obrovskou osobní ambici zlomit toto prokletí. Avšak klasickým manažerským přístupem postupuje stejně pan Trpkoš jako jeho předchůdci. A jelikož nezná tu obrovskou jinakost našeho oboru - na kterou tento způsob řízení nejde nikdy aplikovat - všechno mu rétoricky vychází pouze v zasedací místnosti parlamentního výboru - bez zaměstnanců a klientů.
Zdá se, že problémem je komplexní specifikace naší práce v sociální oblasti, která je nutná pro pochopení těch neustálých manažerských krachů. Je totiž zásadní rozdíl mezi prací v korporátu a v jiných oblastech státní správy a samosprávy, než jakou je sociální oblast. V sociální práci jsou velmi specifické skupiny obyvatel, které potřebují opravdu osobní, empatický, individuální přístup, který překračuje profesionální vztah ke klientům například v bance nebo bytovém odboru.
Vy patříte na sociálku!
Na úřadech práce a na sociálních odborech najednou přestávají fungovat klasické manažerské praktiky, vyzkoušené úřední metody. Naše práce je nesnesitelná zejména pro introvertní pracovníky IT služeb, kde opravdu živý člověk spíše vadí. Pro jejich náturu je zkrátka nemožné zvládnout mnohdy až fyzicky nesnesitelný, hlučný, problémový lidský element. Ten opravdu nelze vtěsnat do informačních technologií a když - je to pak většinou pro sociálního pracovníka nevyhovující systém. Zde je důležitá nutnost velmi průchodného IT systému pro sociální práci s klienty, pro které je často největší úspěch neztratit více než jednou v měsíci občanský průkaz. A nejde se na ně v jejich situaci vůbec zlobit. Tady nejspíše leží ten primární problém, proč se tak málo daří zfunkčnit celý tento systém, který opravdu nejde „odosobnit a klienty vytlačit do online zóny“. Oni totiž často nemají nic jiného než naši kancelář - a nás.
V naší oblasti funguje všechno jinak. Pamatuji si na strašné zděšení přepážkových pracovníků České spořitelny při vydávání tzv.„Skarty“ (byl to projekt za ministra práce a sociálních Drábka v roce 2012, který skončil naprostým fiaskem), když se klienti úřadů práce a sociálních odborů vydali převzít tuto kartu přímo na pobočky České spořitelny. Ukázala se naprostá neschopnost přepážkových pracovníků projevit empatii, schopnost práce s klientem v jeho osobních problémech. Objevovalo se pohrdání, předsudky, „anticigánismus“, který naprosto změnil výrazy křečovitě usměvavým pánům v saku a slečnám v kostýmku. Nebyli schopni vyřešit s klienty naprosto banální věc, jako je předání obyčejné plastové karty. Během několik týdnů byla agenda převedena na úřady práce. Přece nebudeme odbavovat tuto skupinu klientů, zaznívala vyděšená kritika směrem k politikům ministerstva práce a sociálních věcí.
Totéž probíhá na většině obecních úřadů. „Vy patříte na sociálku a ne na náš odbor“, slyšel jsem již mnohokrát velmi důležitě a až s fyzickým odporem vyslovenou větu směrem ke klientům, se kterými já nemám vůbec žádný problém. Tady se totiž musí vyhodnocovat každý úplně individuálně, je to často občan ve velké psychické krizi, se zdravotními problémy, bez peněz. Je to frontový voják ulice, kde jste často jeho jediná záchrana. A najednou padá celá ta „Potěmkinova vesnice“ marketingu, reklamy, byznysové pohody, nejde použít triky všech těch odosobnělých procesů, systémů. Nelze poslat klienta mimo kancelář, protože často nemá počítač, nejde používat stále stejné věty a neupřímné úsměvy, které tito lidé ihned odhalí a odpoví po svém. Náš klient je postaven na opravdové realitě opravdové krizovosti života. Nejde utéct do počítačového světa pohádek. Často je nutná krizová intervence, obrovská improvizace. K ní právě potřebujete svobodu v jednání a ne svět IT vymyšleností (například velikost stropu).
Řešení mnohdy neřešitelných situací je dosažitelné pouze v důvěře v pracovníka, kterého nesvazují nesmysly. Je to zejména v posledních měsících často zoufalý křik o pomoc. Po návštěvě klientů zůstává opravdová krev, pot a slzy a často musíte opravdu hodně větrat. Ne, tady nejde nabízet produkty a zakázky, tady nejste v navoněné bance. A ačkoliv jsme termíny z byznysu nuceni manažerským jazykem psát do elektronického systému, víme, že je to jen nucené zlo, které nám absolutně nepomáhá, jen nás to zdržuje.
A proto všichni staří i noví ministři a jejich aparát odcházejí s nepořízenou. Je možné, že se přes naší práci s klienty, kteří vypadávají ze všech systémů a mají opravdu často jen nás, ukazuje zrcadlo zničené společnosti, která ve svých kulisách úspěchu odmítá vidět realitu opravdových životů stále větší skupiny obyvatel této země, které nejde stlačit do pouček povrchních knih „Jak být v životě úspěšný, krásný a hlavně bohatý“.
Na zakázku lze opravit boty a ne lidský život. Obchodní jazyk, který se dostal do terminologie našeho oboru, je nesnesitelný a ukazuje duchovní úpadek celé naší profese (zejména akademické). A to je podle mého názoru hlavní důvod současných totálních kolapsů v sociální oblasti, kolapsů jejích institucí. Naše práce, kde opravdu nejde nic vymazat, je předzvěst daleko horších sopolečenských kolapsů, které přijdou.
Společnost pravděpodobně narazila na limity své marketingové (lživé) skutečnosti.
Jestli jsme na rozdíl od finančního ocenění nebo profesní prestiže alespoň tímto v čele pelotonu opravdovosti, jsem na to hrdý.
