Článek
Musím proto kolem ní jemně, opatrně našlapovat, aby se mnou vůbec komunikovala.
Rukavičku levou navlékla jsem na svou pravou ruku roztržitě…
Zásadní význam pro její důvěru má skutečná, praktická pomoc, rozhodně ne úkolování. Vyžebral jsem pro ni od jedné neziskovky potravinový balíček a dnes jí musím dokázat, že jí dokážu být platný i při vyřizování finanční podpory.
Jde o skoro padesátiletou ženu, která prožila život s otcem a matkou (bratr žije dlouhá léta v emigraci za mořem). Rodiče o dceru pečovali, a možná ji tím trochu izolovali od okolního prostředí a společnosti. Ale všechno dělali z lásky, ze strachu o ni, protože žije ve světě, který je nepřátelský každé jinakosti. I proto jim naprosto rozumím a chápu je.
Teď je v pomoci řada na mně, když sociální systém selhává. Znám pochopitelně všechna učebnicová moudra, jak správně integrovat rodinné příslušníky s mentálním postižením, které v předražených kurzech a školeních často papouškují lidé, kteří v situaci těchto klientů nebyli ani měsíc. Avšak kritizovat sociální systém a politické strany, které mají selhávání sociálního systému na svědomí - to si školitelé nedovolí. Mistrovat otce a bratra paní Lenky a měnit klientčino chování, to by mi pochopitelně radili hned. Hlavně profesionální hranice, že? Děkuji, nechci!
Z denní praxe dobře vím, jak těžké je v tomto vlčím státě ochránit i vlastní, odolné děti a vnuky. Umím si představit celoživotní strach o dítě s mentálním postižením, zvlášť v situaci, kdy na něj na každém rohu, při každém telefonátu i fyzické návštěvě čeká nebezpečí potenciálního podvodu a následného zadlužení. Takto může skončit každá brigáda, každá takzvaná integrace. V případě paní Lenky taky zadlužením skončila.
I proto si u ní doma vytvořili vlastní svět, úkryt dvou důchodců a jedné ženy, věčného dítěte. A zapomněli, že stárnou. Nejdříve zemřel jeden z manželů, druhý se ještě víc propojil s dospělým dítětem, a později ulehl i on. Dcera se snažila, ale otcův stav nezlepšila ani s pomocí terénních služeb. Tyhle okolnosti že bych měl vyčítat jejímu otci v Domově seniorů? Nikdy! Skláním se před jeho službou. Stát má mít dostatek rychlých a funkčních mechanismů, jak tíživou sociální situaci podobných rodin řešit. Jenže ve skutečnosti nemá nic. Jen odborné, a v praxi nepoužitelné vyčteniny přednášené na školeních.
O potížích paní Lenky se v takovém případě dozvíte, až když vám přijde zoufalý dopis ze Spojených států od jejího bratra. Sestra mu prý nezvedá telefon. Ocitla se bez peněz, jelikož žila z otcova důchodu, čelí exekucím a obrovské samotě. Paní Lenka navštěvuje svého otce, jak jen to jde, a žije nadějí, že se táta vrátí domů a všechno bude jako dřív…
Vy víte, že nebude, ale říci jí to nemůžete. Co teď? Když nástroje pomoci jsou minimální, všechno je strašný byrokratický moloch, podpůrné procesy jsou komplikované a je třeba jednat rychle? Finanční nároky predátorů, na druhou stranu, útočí na ochromenou oběť ze všech stran - ti mají nástrojů vždycky dost. Stát totiž daleko víc chrání osobní zájmy mnohdy všehoschopných kšeftařů a podvodníků. Říká tomu vznešeně „svoboda podnikání“. Ochranu ohroženého občana nechá na sociálním pracovníkovi bez možností rychle a účinně situaci řešit.
Jinými slovy, všichni si většinou musíme počkat, až bude zdravotně oslabený klient okraden. Pardon, až bude naplněno nezadatelné právo „podnikatele“ vnutit mu kdejaký předražený šunt, případně ho nechat podepsat něco, o čem netuší, co to je (třeba směnku). Je to jako pustit kuny do kurníku slepic: přece jim nelze znemožnit přístup do kurníku, co když mají se slepicemi dobré úmysly a prodají jim něco užitečného? Teprve po vyplenění hnízda se dá volat policie, zdravotníci a sociální pracovníci, aby takzvaně pomáhali. Co si počít s dobrým srdcem a bezelstnou duší v Česku roku 2023?
A tak je i paní Lenka v exekucích, čímž se veškerá sociální pomoc dál komplikuje. Jdeme proto na Úřad práce vyřídit alespoň životní minimum.
Na Úřadě práce vládne, jako všude ve velkých institucích, kde jsou přesně dané role nadřízenosti a podřízenosti - podobně třeba jako ve věznicích, psychiatrických léčebnách a utečeneckých táborech. Panuje tu hlavně přísnost a neosobní chování pomocného personálu. Ten se chce zalíbit dalšímu článku v potravním řetězci, a ten zas dalšímu, však to znáte…
Pánové a dámy v uniformách hrají tvrdé, komisní pracovníky s oficiálním titulem „management fronty“. Chovají se právě tak, jaká tu panuje atmosféra. Kdyby v ní převažovala empatie, humor, snaha zmírnit zbytečné ponižování lidí, přizpůsobili by se jí i oni. Na úřadě se však očekává naprostý opak, a tak u vyvolávacího zařízení stojí důležitý šedesátník, který nedovolí příchozím zmáčknout vyvolávací lístek a klienty poníží hned u dveří. Nově příchozí musí poznat, že nejste sám pochopit, kam má jít - tak hloupý je.
Vrchol dopoledního divadla přichází, když na nás, klienty, pracovník ochranky kolem čtvrt na dvanáct zakřičí:
„Ve dvanáct je polední přestávka do jedné, a tak už přestávám vydávat lístky!“ (Upozorňuji, že úřední dny například k vyřízení příspěvku na bydlení, který je primární, jsou pouze v pondělí a ve středu od 8 do 12 a od 13 do 17 hodin). Pak člověk z ochranky pokračuje:
„Budova se na hodinu zamyká, zamykají se také jednotlivé místnosti na patře a hodinu nebudou jezdit výtahy. Tak si rychle dojděte na záchod, potom to už nepůjde!“
Namítám nahlas, že i ve vazební věznici lze používat záchod po celý den; klienti, kteří se bojí, že je vyhodí na mráz, mě však okřiknou. A tak všichni čekáme. U výtahu sedí lidé v místnosti na zemi. Není tu vůbec nic - ani jedna židle, jen velké okno. Všude je slyšet křik a pláč dětí, není tu k nalezení žádný dětský ani přebalovací koutek, na zdi nevisí jediný obrázek, jen to jen studené, neosobní, ošklivé místo, kde čekávají samotné matky se třemi dětmi a důchodci i několik hodin.
Díky osobním kontaktům se mi nakonec podaří všechno potřebné vyřídit. Moc dobře si v tu chvíli uvědomuji, že je to výhoda, kterou ostatní klienti nemají. I tak je paní Lenka velmi vyděšená. Tato zkušenost mne vede alespoň ke vzkazu:
Vážený budoucí generální řediteli či ředitelko Úřadu práce, nezamykejte alespoň klienty v místnosti bez možnosti odskočit si na záchod. Až půjdete s panem ministrem Jurečkou na inspekční návštěvu, jeho polobotka by mohla uvíznout v lidském výkalu - a to by byl váš definitivní konec ve funkci. Věřte mi!
Tento článek vyšel i na serveru Britské listy.
