Roadtrip po Itálii: krásná je Neapol

Z Říma jsme se vymotali až kolem poledne a poměrně rychle jsme začali mít hlad. Kamarád, mistr hledání gastronomických klenotů, našel u silnice malé občerstvení, prodávali teplá i studená italská jídla. Přátelé si objednali panini (nikoliv zapečená bageta rozmáčená rozteklou zeleninou, ale křupavá italská houska naplněná sýry, šunkami a čímkoliv, o co si řeknete), já jsem si objednala salát caprese s olivami. Jídla stála od 2 do 8 euro, všichni jsme si pochutnali a bylo nám zkrátka dobře. Tohle malé rychlé občerstvení byl tzv. hidden gem.

Pokračovali jsme na jih, jeli jsme podél pobřeží. Zachtělo nám vykoupat se, těšili jsme se na malé skryté plážičky, jako najdete třeba v Řecku nebo v Chorvatsku, ale to v Itálii mnoho takových není. Pláže jsou dlouhé a přelidněné. Kreveta nakonec jednu našla - vypadala z leteckého pohledu v mapách moc hezky, soukromě a skrytě. Když jsme dojeli na místo, zjistili jsme, že jde o sráz, a že pláž je přístupná jenom po moři. A tak jsme nevykoupaní jeli dál - pod Neapol, kde na nás čekalo ubytování. Byl to hezký moderní byteček s výhledem na Vesuv, rovněž na dlouhý dálniční viadukt vedoucí krajinou.

Po lehkém odpočinku jsme se vydali na nákup. K večeři bude pasta. V malém lokálním obchůdku jsme si nakoupili parmazán, limoncello, místní pivo, olivový olej, zeleninu, parmskou šunku, mortadellu, balení pasty a loupaných rajčat. Nákupem zeleniny jsem byla pověřena já. Před obchůdkem byla nabízená zelenina vystavena, starší paní se pokusila mě obsloužit, ale komunikační bariéra mezi námi byla opět silná. Vzala jsem si příklad ze starého manželského páru, který nám poskytl střechu nad hlavou na druhou noc, vytáhla jsem telefon s překladačem a za pár minut už jsem v ruce držela zeleninu podle svých přání. A chilli papričku jsme dostali zdarma. Celkem nás nákup vyšel na necelých 40 euro, což je v absolutních číslech docela dost, ale opravdu jsme za to zvládli nakoupit spoustu produktů.

Večery jsme většinou trávili v posezení, které naše ubytování poskytovalo. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Spřádali jsme plán na další den. A ten se tyčil nad námi. Vesuv.

Výlet na Vesuv nebyl povedený. Ráno jsme nasedli do auto, za pár minut už jsme parkovali poměrně vysoko nad neapolským zálivem. Za 3 eura na osobu jsme se nechali vyvézt až ke vstupu do národního parku. A pak přišlo zklamání. Nečekal nás klasický prodej vstupenek, jak jsme na něj zvyklí. Vstupenky bylo možné pořídit pouze přes portál národního parku. V areálu byla k tomuto účelu zpřístupněna bezplatná wi-fi, ale mělo to pár háčků. Některým z nás se vůbec nepovedlo se k wi-fi připojit, pokud se to povedlo, nepodařila se registrace do portálu národního parku. Systém byl natolik přetížený, že jsme nedostali ani registrační SMS. Čekali jsme dlouho a zkoušeli to několikrát. Kolem nás postávaly skupinky turistů, kterým se buď též registrace nedařila nebo čekali na vstup, protože pokud se jim již podařilo zakoupit si vstupenku, museli na vstup dlouho čekat. Lístky se prodávají v konkrétní čas na konkrétní čas (ve 12.50 si koupíte lístek na 13.45) a je jich jen omezené množství. Asi po 20 minutách nám došla trpělivost a pěšky jsme se vypravili k autu, tím do Neapole na oběd.

Mistr hledání gastronomických perel našel skvělou restauraci kousek od centra. Na stůl jsme čekali asi 10 minut, i když fronta před podnikem vypadal hrozivě. Ceny pizz se pohybovali od 7 do 10 euro. Na restauraci oceněnou michelinskou hvězdou se jednalo o nesmírně sympatický a přátelský podnik. Posilněni vyhlášenou neapolskou delikatesou jsme se vypravili do centra Neapole.

Neapol. Mohla by být krásná, ale určitě nečekejte Neapol, jako o ní zpívá Matuška. Je určitě zajímavá, má své nezpochybnitelné kouzlo. Ale je mnohem špinavější než Řím. Všimli jsme si, že každý bar, restaurace či obchod jsou vevnitř velice čisté a udržované, sídlí ale většinou v domě, který je zhyzděn (nebo zkrášlen, záleží na osobním vkusu) graffiti. Sídlí v ulici plné špinavých oprýskaných domů. Na chodnících se válí odpadky a vzduch čpí špínou a přepáleným olejem. Všechno krásné a všechno špatné z Itálie najdete v Neapoli. Dobré jídlo a pití, milí lidé, zajímavá historie, krásná architektura, špína, bída, chaos. To všechno v jednom městě.

Z Říma jsem letos byla zklamaná, ale Neapol ve mně zanechala zvláštní směs pocitů - úžas, zvědavost, úzkost. Neměli jsme na procházku městem mnoho času a upřímně si nejsem jistá, zda bych se chtěla vrátit, abych ji viděla znovu. Ty špinavé úzké ulice s vysokými oprýskanými domy a všudypřítomným zmatkem ve mně vyvolaly strach, navzdory tomu, že naše procházka městem dopadla naprosto bezproblémově.

Centrum jsme jen tak proběhli. Po hodině a půl neustálého stoupání a klesání po kluzké dlažbě už byli čtyři cestovatelé unavení a špinaví, a tak nechtěli nic jiného než moře.

Autem jsme se spustili opět pod Neapol a našli jsme si malou plážičku. Navzdory tomu, že byla veřejná, jsme nemohli mít větší soukromí - ihned vysvětlím. V Itálii jsou pláže často placené, respektive je zpoplatněno plážové vybavení, které na takové pláži takřka nemáte možnost nevyužít. Tato veřejná pláž takovým dovolenkovým zázemím nedisponovala, a tak jsem si mohli ručníky rozložit, kam jsme chtěli, a mohli jsme s úžasem pozorovat, jak rudý kotouč zapadá do moře, mohli jsme se udivovat nad úplně černým pískem pár kilometrů od Vesuvu, mohli jsme si házet míčem a radovat se. Pro mnohé z nás to bylo první koupání v moři po dlouhé době - pro mou kamarádku to bylo po devíti letech.

A příště o pobřeží Amalfi, o Salernu a o cestě do vnitrozemí.

Předchozí díl příběhu: Řím, pupek Apenin

Další díl příběhu: Drsný jih?