Článek
Vyrazili jsme na noc. V 7 hodin večer jsme již všichni seděli v autě a vyrazili jsme zařídit společně poslední potřebné záležitosti - nákup jídla a pití na první dny, dotankovat, dofouknout kola, večeře a hurá! V 9 hodin večer už jedeme po dálnici směr Rozvadov.
Prvně usedám za volant já, před Mnichovem předávám kamarádovi, který se s přítelem mění za Garmisch-Partenkirchen. Už to začíná být kritické, ale já jsem přes den hodně odpočívala, a tak dělám spolujezdce, dokud to jde. Povídám si, pouštím písničky, podávám řidiči pití. Rakouskem jedeme podél dálnice, nechce se nám totiž platit dálniční známka (v Německu se za dálnice neplatí, jedete-li osobním automobilem), ale v Itálii už na dálnici najedeme a sjíždíme až v Modeně, kde parkujeme asi třicet minut po deváté.
Slunko už praží, jdeme si prohlédnout město. Dlouho před obědem už na nás dopadá těžká únava, byť na někoho méně, na někoho více. Neměli jsme mnoho naspáno, spánek v autě navíc není úplně kvalitní a pohodlný. Jsme všichni rozlámaní. Po prohlídce města už jenom čekáme, až otevře naše vytipovaná restaurace - Italové jedí a žijí tak nějak později, proto i restaurace později otevírají. Dáváme si skvělou pinsu a všichni jsme nadšení, ale už nás Modena trochu unavuje, a tak nasedáme a jedeme k prvnímu ubytování, které je sice jenom 120 km vzdálené, ale musíme překonat hory, proto trvá asi 3 a půl hodiny.
Modena, náměstí
Cestou těší ty, kdo nespí, krásné výhledy. Horskými serpentinami jsme se dostali až do 1.500 metrů nad mořem, projeli krásné horské vesničky. Je opravdu kuriózní pozorovat ve 28°C rozpálenou cestu lemovanou upozorněními na nutnost nasazení sněžných řetězů. Zimy tady nemusejí být snadné. A my jedeme dál. Klesáme, klesáme tak intenzivně, že musíme asi v 700 metrech nad mořem zastavit a nechat vychladnout brzdy, mezitím si užíváme pěkný italský venkov.
Vyhlídka cestou do Camporgiana
Dostali jsme se do vesničky Camporgiano asi kolem páté odpolední. Nachází se na menším kopci obklopena vysokými zelení porostlými horami. V ubytování, poměrně velkém krásném domečku blízko od náměstí a pevnosti, nás vítá milý hostitel se svou rodinou. Pán neumí anglicky, a tak nás jen pozdraví a odjíždí dál na svém traktůrku. Ani jeho žena se s námi příliš nedomluví, a tak předkládá jejich asi 14letá dcera. Check-in je brzy vyřízený, my se uvelebíme v pokojích. A až tam mi to tak nějak dochází. Mám vlastně dnes narozeniny.
I přes všechny zbytky sil jsme se já, můj přítel a náš kamarád rozhodli navštívit na doporučení hostitelky místní vinárnu. Kamarádka, která v autě neusnula ani na hodinku, se rozhodla zcela pochopitelně raději odpočívat. Vinárna má být jen pár stovek metrů (výrazně z kopce) od našeho domečku, ale tu však nenacházíme. Od místní, která se pokusila nám hlasitě, přesto s úsměvem, cosi vysvětlit, jsme se dozvěděli, že vinárna je přesunuta do jiné obce. Zkoušíme tedy druhou doporučenou vinárnu, jdeme ještě více z kopce, užíváme si výhledy, zároveň špačkujeme. Kreveta se viděla v hezkém italském vinném sklípku, proto si oblékla šaty a elegantní sandálky na prašnou cestu, kterou jsme šli, zcela nevhodné. Tato vinárna byla zavřená. A tak se lopotíme do baru, který se nachází asi 50 metrů od domečku, kde máme tuto noc složit hlavu.
Ihned po příchodu barman, vedoucí vinnou sekci podniku, podává mým kamarádům ubrousky, aby si otřeli orosené čelo. A pak nám doporučí místní červené, se kterým si sedáme ke stolečku venku. Barman nám nese kousky kozího sýra. Ví jak na nás, rádi bychom zůstali, ale v prvé řadě se nám nechce nechávat kamarádku samotnou dlouho v domě, v druhé řadě jsme již unavení, a tak raději volíme variantu klidného posezení na zahrádce před naším ubytováním. Nikdo nevydrží dlouho, a tak se kamarádi nedlouho po gratulacích k mým narozeninám odebírají ke spánku. S přítelem si ještě chvíli vydržíme povídat, ale před půlnocí už spokojeně oddychujeme na měkkých polštářích pod prostěradlem.
A příště o Lucce, Pise a Grossetu.
Předchozí díl příběhu: Začátek cesty
Další díl příběhu: Krásy zeleného Toskánska
