Článek
Jedni křičí, že je to směšně málo, druzí, že je to kruté, a třetí si nejsou jistí, ale zní to dostatečně razantně, aby s tím mohli souhlasit. Otázka ale nezní, jestli deset let zní dobře. Otázka zní, jestli to vůbec dává smysl.
Začněme nepříjemným faktem: vražda je vražda. Někdo je mrtvý a nikdo to nevezme zpátky. Rodině oběti je v zásadě úplně jedno, jestli vrahovi bylo patnáct, sedmnáct nebo třicet pět. Spravedlnost má v jejich očích často podobu jednoduché rovnice: čím delší trest, tím větší zadostiučinění. Jenže trestní právo není terapie pro pozůstalé, i když by se nám to občas hodilo. Je to nástroj státu, který má trestat, chránit společnost a – ano, to nepopulární slovo – vychovávat.
Mladistvý pachatel není zmenšený dospělý. To není výmluva, to je biologický fakt. Mozek v pubertě funguje jako beta verze softwaru: některé funkce už běží, jiné se sekají a modul „domýšlení následků“ je často ve fázi „tato aplikace neodpovídá“. Znamená to, že mladistvý nenese odpovědnost? Samozřejmě že ne. Znamená to ale, že jeho schopnost chápat váhu svého činu a ovládat impulzy je jiná než u dospělého. A trest, který to ignoruje, je spíš pomsta než spravedlnost.
Deset let odnětí svobody pro člověka, kterému je třeba šestnáct, znamená, že vyjde ven ve dvaceti šesti. To je věk, kdy někteří teprve zjišťují, co chtějí dělat po škole, zatímco on má za sebou dekádu v systému, který není zrovna inkubátorem zdravých sociálních návyků. Pokud těch deset let stráví zavřený sám se svou vinou, bez reálné práce s psychikou, empatií a odpovědností, dostaneme ven ne napraveného člověka, ale profesionálně zatvrzelého jedince. Společnost si pak může pogratulovat k dobře odsezenému trestu a připravit se na další problém.
Na druhé straně mince je ale i opačný extrém: představa, že mladistvý vrah je v zásadě oběť okolností a po pár letech terapie se z něj stane neškodný andílek. Není. Některé činy jsou natolik závažné, že musí následovat tvrdý trest, jinak se vyprázdní samotný pojem spravedlnosti. Deset let není málo. Je to obrovský kus života. A má to být cítit. Ne jako symbol, ale jako skutečný důsledek.
Klíčová otázka tedy nezní, jestli je deset let málo nebo hodně. Zní: co se během těch deseti let stane? Pokud je to deset let pouhého „seď a přemýšlej, cos provedl“, pak je to špatně. Pokud je to deset let systematické práce, vzdělávání, terapie a postupného přebírání odpovědnosti, pak to může být trest, který má smysl. Nejen pro pachatele, ale i pro společnost, která ho jednou pustí zpátky mezi sebe.
Možná bychom si měli přestat klást otázku, jestli je trest dostatečně tvrdý, a začít se ptát, jestli je dostatečně chytrý. Deset let za vraždu pro mladistvého může být adekvátní trest. Ale jen za předpokladu, že to není deset let pohodlného zapomnění za zdmi věznice ani deset let slepé pomsty. Jinak je to jen číslo. A čísla, jak známo, nikoho nenapraví.
