Článek
Stačilo postavit slušně vypadající auto před jejich dům, nasadit ušlechtilou masku „nezúčastněného souseda“ a doufat, že se někdy ukážou při výměně drog nebo u krabice s penězi. Dnes je ale situace trochu složitější. Na scénu totiž vstoupila šifrovaná komunikace – technologie, která je pro zločince totéž, co pro nás karamelový latté: neodolatelná a elegantní, ale zároveň značně komplikovaná, když ji chcete pochopit.
Policisté tak dnes sedí u počítačů, které by stačily k tomu, aby NASA vyslala raketu na Mars, a snaží se prolomit zprávy, které vypadají jako kombinace runového písma a Morseovy abecedy po šesti kávách. A zatímco staré dobré sledovací odposlechy mohly zachytit rozhovor typu „Dám ti to zboží, ty mi dáš peníze“, moderní šifrované zprávy zní spíš jako „U+1F600💰🔒“. Pro kriminalisty to není jen hádanka, to je Sudoku s třemi dimenzemi, kde každý špatný tah může znamenat, že pachatel uteče – a ještě se u toho ušklíbne, protože jejich chat je úplně v bezpečí.
Zločinci samozřejmě milují šifrování. Je to pro ně ekvivalent nošení plášťě neviditelnosti a klobouku s širokou krempou. Můžete je sledovat z vesnice nebo přes satelit, ale co z toho, když jejich komunikace připomíná tajné heslo z tajného spolku? Policie se pak cítí jako moderní Sherlockové, kteří nemají Watsona, a Watson by si navíc zrovna hrál s novým iPhonem, na kterém se všechny stopy ztrácí v kryptografických mlhách.
Technologické společnosti přitom tvrdí, že šifrování je především ochrana soukromí, ne nástroj zločinců. A to je pravda. Stejně jako tvrzení, že nůž je jen kuchyňský nástroj, dokud s ním někdo nezačne krájet máslo a při tom neublíží sousedovi. Policisté ale na tuto filozofii slyší jen částečně. Zatímco občané si posílají roztomilé smajlíky a fotky oběda, kriminálníci si posílají instrukce k organizovaným podvodům a dealům, všechny hezky zabalené do šifry, kterou běžný smrtelník nedokáže prolomit ani za měsíc, aniž by se rozpadl nervově. A tak kriminalisté zůstávají u svých obrazovek, čelí nekonečným řadám znaků a kódů a přemýšlejí, jestli je lepší se rozčílit, nebo si objednat pizzu, protože tohle je jasný případ, kdy kognitivní přetížení hrozí víc než útěk pachatele.
A tak vzniká napětí, které by snad vydalo na scénář akčního filmu. Policisté, unavení a zocelení, se snaží držet krok s technologií, která se mění rychleji než nálada teenagera po zhlédnutí TikToku. Šifrované platformy, jako jsou Signal nebo Telegram, se stávají digitálními pevnostmi, které kriminalisté obcházejí s respektem i frustrací. Každý prolomený kód je malým vítězstvím, každý neúspěch je připomínkou toho, že zločin může být někdy chytřejší než zákon.
A co s tím mohou dělat obyčejní lidé? Možná nic, kromě toho, že se smějí, když sledují zpravodajství, kde policie přiznává, že „se jim podařilo získat několik dešifrovaných zpráv“ – a když se podíváte pozorně, znamená to asi tolik, že jeden pachatel poslal náhodně otevřenou zprávu v chatu, a policie si sedla s popcornem, jako by právě vyhráli jackpot v loterii. Humor v tom samozřejmě je, protože v digitálním světě, kde každý druhý zločinec je teoreticky hacker, je humor jedna z mála věcí, které zůstávají v bezpečí.
Nakonec je tu ale i optimistický pohled. Šifrovaná komunikace sice ztěžuje práci kriminalistům, ale zároveň vytváří nové metody, nové taktiky a nové příležitosti. Každá prolomená zpráva, každý hacknutý chat, každá odposlechnutá konverzace je malým vítězstvím techniky i důvtipu. A i když to někdy připomíná hon na Pokémona v temné, digitální džungli, jedna věc je jistá: kriminalisté, ti v bílých košilích před monitory, se nevzdávají. I když by někdy nejraději vyhodili laptop oknem a přešli na staré dobré sledování po ulicích, ví, že svět se změnil a že kryptografie je novou hranicí, kterou musí překonat.
A mezi námi – je to docela zábava. Když si představíte ty same zločince, jak sedí v pyžamu, posílají smajlíky a přitom plánují zločiny, zatímco nad nimi bdí vyčerpaný detektiv s hrnkem studené kávy, musí to být někde mezi tragédií a komedií. Vlastně hlavně komedií.
