Článek
Dnes na mě z policejního vozu vystupuje chlapík, který vypadá, jako by právě utekl z castingu na pokračování Peaky Blinders. Na krku má lebku, na předloktí růži, na druhém rukávu nápis „Loyalty“. Policajt. Věřte mi, mám je rád. Ale začínám si připadat, že místo na služebnu jsem zabloudil do tetovacího studia.
Nechápejte mě špatně. Já nejsem proti tetováním. I já kdysi uvažoval, že si nechám vytetovat něco malého. Třeba datum, kdy jsem si poprvé koupil hypotéku. Ale nějak jsem si řekl, že trauma nemusím nosit na kůži. Jenže dnešní doba je jiná. Tetování je nová forma vizitky. Policista bez tetování? To už je skoro podezřelé. Takový, co má čisté ruce, vypadá, že něco skrývá. Možná nemá duši. Nebo horší – nemá Instagram.
Na služebně to prý dnes vypadá tak, že když přijde nováček, první otázka není, jestli umí střílet, ale kde má kérku. A pokud nemá, kolegové ho prý pošlou na kurz „Osobnostní integrace jehlou“. Na výběr má z motivů: orel, lebka, nebo motto o loajalitě. A kdo si troufne na originál, třeba portrét svého psa, ten má rovnou cestu k dopravnímu oddělení. Tam se prý cení cit pro detail.
Když jsem se nedávno bavil s kamarádem, který dělá u policie, přiznal mi, že za posledních pár let už vlastně nikoho bez tetování ve službě neviděl. „To je prostě trend,“ říká. „Každý má něco. Někdo malý symbol, jiný celý rukáv. Jeden kolega má dokonce na zádech vytetovaného Ježíše s plácačkou, jak zastavuje auta.“ Inu, každý má svého patrona.
Jenže já mám problém. Když mi policista ukazuje občanku a na prstech má „LOVE“ a „HATE“, nejsem si jistý, jestli mě kontroluje, nebo testuje, jestli chápu ironii. A když si všimnu, že mu z uniformy vykukuje drak, trochu mě to rozhodí. Jistě, možná je to symbol odvahy, síly a mužnosti. Ale když mi ten samý drak v noci klepe na okénko auta, srdce mi buší rychleji, než by se slušelo.
Často slýchám argument: „Vždyť tetování je umění!“ Ano, ale umění patří do galerie, ne na biceps, který mi hrozí pokutou. Když se dívám na policistu, chci vidět autoritu, ne katalog tetovacího studia z roku 2008. Mimochodem, co se stane, až za dvacet let ty kérky vyblednou? Budeme tu mít sbor policistů s modrošedými fleky na rukou, kteří budou vypadat, že právě vyhráli soutěž o nejhezčí jizvy po neštovicích.
Někdo říká, že tetování dává policistům drsnější vzhled, který odradí zločince. Možná. Ale mě by spíš odradilo, kdyby na sobě měli pořádně vyžehlenou uniformu a mluvili klidně, jako by přesně věděli, co dělají. Věřím, že zločinec se víc bojí chlapíka, který působí klidně, než toho, který má na ruce lebku a na krku nápis „Respect“. Protože první z nich se nebojí, druhý si to musí dokazovat.
Možná jsem staromódní, možná jen nechápu moderní svět, kde každý musí být nějak „cool“. Ale mám pocit, že když má policie víc tetování než hokejový tým, něco se změnilo. Kde jsou časy, kdy byl policista prostě policista? Bez potřeby dokazovat si identitu inkoustem. Kde jsou ty uniformy, co budily respekt samy o sobě? Dnes ho musí zachraňovat lebka s růží.
Ale víte co? Možná jsem to já, kdo je mimo. Možná právě ty kérky dělají policajty přístupnějšími. Možná lidé víc důvěřují chlapíkovi, který má na ruce vytetovanou růži a říká: „Nebojte, madam, pokutu vám napíšu s láskou.“ Možná je to celé jen nová forma lidskosti. Až mě příště zastaví policista, který má po ruce hada a na krku nápis „Mír“, zkusím si říct, že to není hrozba, ale životní filozofie.
A kdo ví – třeba si jednou nechám taky něco vytetovat. Malé, decentní, nenápadné. Třeba nápis: „Neboj se, jen tě kontroluju.“ A když mě zastaví policajt s kérkou přes půl tváře, budu se na něj usmívat. Protože budeme oba vědět, že doba se změnila. Policie už není jen o zákonu a pořádku. Je to taky o osobním výrazu, inkoustu a trochu o tom, kdo má víc odvahy vydržet bolest.
A možná je to tak správně. Možná mě to vlastně neštve. Možná mi jen trochu vadí, že každý druhý policista má kérku – a já pořád žádnou.
