Článek
A kdykoliv se řekne jméno Jiří Kajínek, otevřou se dveře do magického světa názorů, spekulací, hospodských analýz, dokumentů, polodokumentů, konspiračních teorií a lidí, kteří jsou přesvědčeni, že kdyby je policie nechala deset minut o samotě se spisem, tak to celé vyřeší. Kajínek je v Česku tak zvláštní fenomén, že by klidně mohl dostat vlastní náboženství, ve kterém věřící diskutují o tom, jestli střílel, kdo střílel, proč střílel, kdo to zametl, kdo to nezametl, a jestli je pravda, že se dokázal dostat z Mírova jako by to byla jen špatná hotelová rezervace.
Fakt je, že případ Kajínek už dávno není jen soudní spis. Je to kulturní dědictví. Náš národní sport. Téměř povinný žánr internetových diskusí. Hospodský evergreen, který přeskakuje z generace na generaci. „Kajínek nestřílel“ je u piva stejně populární věta jako „ten rozhodčí je slepej“. A někde vzadu stojí protinázor – že všechno je jasné, rozhodnuté a uzavřené, protože soud přece rozhodl. Jenže žijeme v zemi, kde větší důvěru než soudy mají sousedky, které všechno slyšely od kamarádky policisty, jehož bratr kdysi jel kolem místa činu na kole. Takže je logické, že debata nikdy nezmizela.
Zvlášť když se do všeho přimíchává jméno Vojtěcha Pokoše, jediného přeživšího z útoku. Jeho svědectví je pro jedny neotřesitelný pilíř celého případu, pro druhé nekonečný zdroj pochybností, omylů, rozporů a otázek. A protože jsme Češi, místo abychom si řekli „nevím, nemám dost informací“, vytvořili jsme dvě znesvářené sekty. Jedni tvrdí, že Pokoš je jediný, kdo ví pravdu. Druzí tvrdí, že jediná pravda je, že pravda neexistuje. A někteří, ti nejodvážnější, tvrdí, že pravdu znají, ale neřeknou, protože „oni by nás hned zlikvidovali“.
Každý velký český příběh má svoje tajemství. Ale u Kájinka je těch tajemství tolik, že by to stačilo na tři seriály Netflixu, dva díly dokumentu, audioknihu a jednu reality show, ve které by soutěžící běhali s maketou kufříku a hledali chybějící balistické důkazy. Lidé se v případu zorientovali tak dokonale, že by mohli přednášet na univerzitě, i když jejich jediným zdrojem je film z roku 2010, komentáře na internetu a „ten pocit“.
Problém celého případu je jednoduchý: když máte dva narativy, které dávají logiku – každý opačným směrem – přestává být jasné, co je jistota a co už je jen touha po senzaci. Oficiální verze říká, že Jiří Kajínek je nájemný vrah, který chladnokrevně zastřelil podnikatele a jeho bodyguarda, třetího muže postřelil, byl dopaden, odsouzen a tečka. Hotovo. Věc vyřešena. Jenže člověk nemusí být kriminalista, aby věděl, že když někdo řekne „tečka“, český národ slyší „čárka, pokračujeme“.
A tak se roky řeší všechno, co kdyby. Co kdyby střelec nebyl Kajínek. Co kdyby někdo jiný měl důvod. Co kdyby svědecké výpovědi byly nepřesné. Co kdyby se někdo bál říct pravdu. Co kdyby policie udělala chyby. Co kdyby… Kolik národů na světě je schopných strávit dvacet let tím, že rozebírá používání slova „co kdyby“ jako soudní dokument? My umíme. My na to máme diplom.
Jedním z velkých problémů případu je, že čím víc se o něm mluví, tím méně je jasné. Lidé, kteří vidí Kajínka jako nevinného, říkají, že v jeho odsouzení je víc děr než v ementálu. A lidé, kteří věří verdiktu, říkají, že spekulace jsou jen romantický mýtus, protože Češi mají slabost pro psance, od Husitských taborů až po Járu Cimrmana. Jen málokterá země dokáže udělat lidového hrdinu z člověka se záznamem v trestním rejstříku.
A do toho všeho vstupuje Pokoš, člověk, který viděl střelce, přežil útok a který se stal hlavní postavou, ať chtěl nebo ne. Pro jedny je pevný jako beton. Pro druhé je chodící seznam otazníků. Média to samozřejmě milují. Jednou titulky naznačují, že je hrdina. Podruhé, že je klíčem ke spiknutí. A mezitím sedí spousta lidí doma u počítače, analyzuje jeho slova, gesta, pauzy v řeči, jako by šlo o kód Da Vinciho.
Jenže realita má drobnou vadu: veřejnost není soud. A Google není vyšetřovatel. A když se člověk dívá na dokumenty po dvaceti letech, má pocit, že všechno je jasné – zatímco většina lidí zapomíná, že tehdy byly jiné technologie, jiná kriminalistika a úplně jiný mediální tlak. V devadesátkách byste mohli uprostřed náměstí prodávat levný satelit, náboje a VHS kazety s aerobikem a nikdo by se nedivil.
Dalším kouzlem případu je, že čím víc se řeší, tím víc získává legendární rozměry. Kdyby soudy pracovaly podle množství youtube dokumentů, už by bylo všechno jinak. Ale takhle máme realitu – rozsudek, který platí, a pak paralelní vesmír veřejného mínění, kde je všechno otevřené, podezřelé a nekonečně fascinující. Kajínek se stal symbolem. Někdo říká neprávem odsouzený, jiný říká nebezpečný vrah. A oba tábory mají svou pravdu… nebo svou iluzi.
Fenomén není jenom o vině nebo nevině. Je to i o tom, jak moc lidé chtějí věřit, že svět dává smysl. Pokud člověk věří, že pravda byla skrytá, připadá si, že objevil tajný kód. A kdo by nechtěl být tajný detektiv? Jen místo lupy máme internet a místo Sherlocka Youtubera s konspiračním profilem.
Kajínek se stal i symbolem nedůvěry k systému. A kvůli tomu se z něho stala ikona, i když to nikdy nemusel zamýšlet. Pro některé je důkazem toho, že stát selhává. Pro jiné, že stát funguje. A ještě pro další toho, že stát by měl budovat vyšší věznice.
A teď to nejzajímavější: kdykoliv se řeší Pokoš, veřejná debata přestává být debata a stává se gladiátorským zápasem argumentů. Jedni říkají: přežil, ví, řekl pravdu, konec. Druzí říkají: přežil, bál se, mohl být pod tlakem, něco nesedí. Ale pozor: obě strany mluví o spekulacích. Přesto se tváří, jako kdyby ráno vstaly, uvařily si kávu a našly pravdu napsanou na lednici.
Kauza má všechny ingredience thrilleru. Peníze, podnikatele, střelbu, policejní zásah, útěk z vězení, tajemné motivy a postavy, které se objevují a zase mizí. Hollywood by to nenapsal lépe. Jenže tady se nebavíme o filmu. Bavíme se o reálném životě. O soudech, rozsudcích, výpovědích. To, že lidé vnímají případ jako záhadu, je lidské, ale neznamená to, že internet je soudní síň a facebookový komentář je znalecký posudek.
Kdyby se někdy udělala velká veřejná anketa „věříte, že Kajínek střílel?“, výsledek by pravděpodobně vypadal jak volby. Těsný rozdíl, urážky v diskusích, memy, rozhádané rodiny a řetězové e-maily, ve kterých se babičky navzájem přesvědčují, že mají tajný dokument od policie z roku 1993, který „někdo chce ututlat“.
Případ má v sobě zvláštní lidský magnetismus. Tím, že existuje možnost rozporu, tím, že existují otazníky, tím, že existují protichůdné výpovědi, se stal nekonečným kolotočem hypotéz. Na jednu stranu je tu verdikt. Na druhou stranu jsou tu roky úvah, článků, rozhovorů a lidí, kteří poklepávají na stůl a říkají větu: „Hele, něco tu smrdí.“ A co si budeme povídat – v české společnosti, která věří, že každá druhá věc je spiknutí, se podobné kauzy drží při životě déle než má trvanlivost většina potravin v lednici.
A pak přišla milost prezidenta. To byla chvíle, kdy se diskuse rozjela znovu. Jedni jásali, druzí trhali učebnice trestního práva. Jedni to viděli jako triumf spravedlnosti, druzí jako triumf marketingu. Ale jedno to ukázalo jistě: Kajínek je symbol. A u symbolů nikdy nejde jen o fakta. Jde o to, co si o nich lidé myslí.
Ačkoliv se často říká „Kajínek nestřílel“, je fér dodat druhou půlku věty, kterou většina lidí vynechává: „… alespoň si to někteří myslí.“ Protože dokud nemáme nové důkazy, dokud nemáme jiné výpovědi, jsou všechny tyto hypotézy jen názory. A názory, byť sebehlasitější, nejsou rozsudek. To je věc, kterou někteří zapomínají přesně ve chvíli, kdy se přihlašují do internetové diskuze a začínají psát esej delší než bakalářka.
Co je ale fascinující, je společenský rozměr. Kauza je studijním materiálem o tom, jak Češi pracují s informacemi, nedůvěrou, vírou ve skryté pravdy a potřebou hledat spravedlnost. Kajínek je pro mnohé symbol toho, že systém může chybovat. A Pokoš je pro mnohé symbol toho, že v příběhu je stále člověk uprostřed všeho – traumatizovaný, kritizovaný, často analyzovaný lidmi, kteří by sami nedokázali složit ani svědeckou výpověď o tom, kolik aut projelo kolem jejich okna.
A tak si každý vybere svoji pohádku. Jedni tu o nevinném hrdinovi. Druzí tu o nebezpečném zločinci. Třetí tu o systému, který selhal. A čtvrtí tu o lidech, kteří mají doma korkovou nástěnku, na ní šňůrky a fotky a říkají: „Tady! Tady je důkaz, že to celé někdo zorganizoval! Jen ještě nevím kdo…“
A zatímco se všechny teorie perou, jedna věc je jistá: bez ohledu na to, jaká je pravda, případ Kajínek se stal legendou. A legenda není to, co je pravda. Legenda je to, co si společnost nedokáže přestat vyprávět. A i kdyby jednou někdo přišel a přinesl sto procent jistý důkaz jedním nebo druhým směrem, stejně se najde skupina lidí, která řekne: „To je podvrh.“
Možná je to tedy celé vlastně metafora. Ne o vině. Ne o svědcích. Ne o Pokošovi. Ale o nás. O tom, jak zoufale chceme, aby svět dával smysl, i když občas nedává. O tom, jak věříme svým instinktům víc než faktům. A o tom, jak je snazší říkat „Kajínek nestřílel“ než „nikdy nebudeme vědět všechno“.
Ať už člověk stojí na jakékoliv straně, jedno je nepopiratelné: tohle je jedna z nejznámějších kauz české kriminalistiky. A pokud něco dokázala, tak to, že naše společnost má zvláštní talent – nikdy nic neuzavře definitivně. Žijeme v zemi, kde i když někdo dostane rozsudek, lidé věří, že to byl jen první díl trilogie.
Na konci je tedy jednoduché shrnutí: každý má svou verzi. Každý má svou pravdu. A přesto pravdu neznáme. Jestli někdy vyjde najevo celá realita, nevíme. Možná ano, možná ne. Možná jednou někdo napíše knihu, která všechno vysvětlí. Nebo taky ne.
Ale dokud bude existovat hospoda, internet a česká povaha, diskuse nikdy neskončí. A až jednou budeme vyprávět dětem o devadesátkách, o divokém podnikání, o mafiánech, o zvláštních vraždách a útěku z Mírova, budeme se ptát pořád stejně: byla to spravedlnost? Nebo omyl? Nebo něco mezi tím?
A možná se zasmějeme – protože v Česku je možné i to, že pravda a legenda budou žít vedle sebe. A že nejznámější vězeň republiky bude mít víc fanoušků než většina politiků.
A to je možná ten největší paradox celé kauzy. Ne to, jestli Kajínek střílel. Ale to, jak moc lidí chce, aby nestřílel.
