Článek
Stačí kousek vlasu, smítko prachu, otisk prstu na skle, a už se rozjíždí databáze, laserové čtečky a dramatická hudba. A teď si představte návrat do 30. let minulého století, kdy žádné databáze neexistovaly, hudba byla maximálně z gramofonu a forenzní laboratoř často sestávala z policisty s lupou a popelníku na stole.
Tehdy totiž místo DNA byla hlavní vyšetřovací pomůcka popel. Ano, obyčejný popel z cigaret. Moderní kriminalista se dneska dívá na mikroskop a vidí dvojitou šroubovici. Kriminalista první republiky se díval na stůl a říkal: „Pánové, podle popela to vypadá, že pachatel kouřil Sparty.“ Když měl štěstí, našel dokonce zbytek nedopalku a mohl s kamennou tváří pronést větu: „Vidíte, tohle je papír jiného druhu, to nejsou československé cigarety, ale vídeňské!“
Není divu, že tehdejší kriminálky působily spíš jako detektivní divadlo než vědecký experiment. Policista v klobouku, přísný výraz, pár otázek a hlavně pozorné sledování stop, které bychom dnes označili za naprosto směšné. Když někdo našel zrnko tabáku na koberci, byl to důkaz číslo jedna. Dnes by ho laboratoř smetla ze stolu jako irelevantní, tehdy to byl klíč k rozluštění případu.
A nejen cigarety. Forenzní metody tehdy zahrnovaly věci, které by nám dnes připadaly jako scéna z grotesky. Písmoznalectví? Samozřejmě. Pokud někdo psal dopis pod výhrůžkou, pozvali se odborníci, kteří porovnávali obloučky písmen a tvrdili, že „pachatel je jistě levák s uměleckými sklony“. Krevní skvrny se zkoumaly spíše podle odstínu než chemickou analýzou. Kdo měl červenou skvrnu na košili, byl podezřelý. Kdo měl moc červených skvrn, byl rovnou viníkem.
Vrcholem tehdejší vědy byl otisk prstu. To byla opravdová bomba! Když se někde našel obtisknutý palec, policie měla pocit, že drží v ruce klíč od celého případu. Jenže databáze neexistovala. Takže se listovalo v tlustých knihách, porovnávalo lupou a někdy se i tak pachatele nenašlo. Z dnešního pohledu by to připomínalo, jako když se snažíte najít heslo ve slovníku tím, že postupně čtete každé písmenko.
Ale vraťme se k popelu. Cigarety byly tehdy všudypřítomné. Kouřilo se všude – na ulici, v kancelářích, v tramvaji i u lékaře v ordinaci. Když se tedy našel popel na místě činu, byla to asi taková senzace, jako když dnes najdete na chodníku papírek od žvýkačky. Jenže tehdy to fungovalo: kriminalisté si zapsali, kde přesně popel ležel, a vyvozovali z toho velké závěry. „Vidíte, tady musel pachatel stát a přemýšlet, zda vykrade trezor. A protože odklepl popel právě tady, znamená to, že byl nervózní.“
Je fascinující, jak moc se tehdy spoléhalo na psychologii a selský rozum. Žádné fluorescenční světlo, žádné analýzy DNA. Jen ostrý pohled, pár zkušeností a hodně tabáku. Kriminálka 30. let byla víc o intuici než o vědě. Zkušený detektiv dokázal z pohledu na boty poznat, že dotyčný přišel z blátivé ulice, z rukávu kabátu odhadnout, že dotyčný pracuje u železnice, a z popela na podlaze odvodit, že to není obyčejný kuřák, ale kuřák z lepší společnosti.
A když se dnes podíváme zpátky, je na tom cosi poetického. V době, kdy vraha neprozradila genetická sekvence, ale špatně típnutá cigareta, působí kriminalistika skoro romanticky. Dnešní detektivové se hrabou v laboratořích, čekají týdny na výsledky a nakonec oznámí, že DNA patří jednomu ze čtyř miliard lidí. Ti tehdejší si vystačili s tím, že podle popela poznali, že pachatel měl dražší cigarety, a proto nebude chudý.
Samozřejmě, že úspěšnost nebyla valná. Mnoho případů zůstalo nevyřešených a řada důkazů by dneska neprošla ani před školní disciplinární komisí. Ale právě tohle dává kriminálkám první republiky kouzlo. Byly to časy, kdy se věřilo, že důkladné pozorování stačí, a kdy popelník na stole byl stejně důležitý jako služební pistole.
Dnes už je popel v kriminalistice jen nostalgickou vzpomínkou. Ale když se ponoříte do archivů a čtete staré policejní zprávy, najdete věty, které vám vyrazí dech. „Podle nalezeného popela jsme usoudili, že pachatel musel čekat přibližně deset minut.“ Anebo: „Popel na okně naznačuje, že se jednalo o osobu vysokou, která se opírala o rám.“ Věda nebo pohádka? V tehdejší době to bylo totéž.
A tak nezbývá než smeknout klobouk před generací vyšetřovatelů, kteří řešili zločiny s tak omezenými prostředky a přesto měli odvahu dělat závěry. Kriminálka 30. let byla světem, kde popel nahrazoval DNA, cigarety byly detektorem pravdy a kde vyřešit vraždu znamenalo především umět dobře koukat, poslouchat a mít štěstí. A možná trochu víc cigaret než ostatní.
