Článek
Srdce vám poskočí až do krku, zpotíte se, a i když jste si jisti, že jste nic špatného neudělali, začnete přemýšlet o každé maličkosti, kterou jste kdy udělali špatně. (Ano, i ta čokoláda, kterou jste ukradli sestře, když vám bylo osm, se vám náhle zdá jako vážná zločinná činnost.)
Policisté jsou ti, kteří nás mají chránit a zajišťovat, aby zločiny byly potrestány. Ale co když v rámci tohoto důležitého úkolu někdy překročí hranice? Mohou se policisté v rámci vyšetřování chovat neeticky? A co to vlastně znamená „neeticky“ v kontextu policejní práce?
Zákony a morálka
Policejní práce je komplikovaná a plná nečekaných zvratů – takový seriál „Kriminálka Miami“ by vám o tom mohl vyprávět své. Policisté se často nacházejí v situacích, kdy musí rychle reagovat, rozhodovat se pod tlakem a někdy i používat ne úplně standardní metody. To může vést k otázkám ohledně toho, zda jejich chování vždy odpovídá etickým normám.
Základní pravidlo pro chování policistů je samozřejmě dodržování zákona. Zákon stanovuje jasné mantinely, co mohou a co nemohou dělat. Problém však nastává, když se zákon a morálka začnou rozcházet. Co je legální, nemusí být vždy etické, a naopak. A to je místo, kde se věci začnou komplikovat.
Zastrašování a manipulace
Jedním z příkladů neetického chování policistů může být zastrašování nebo manipulace s podezřelými během výslechu. I když je policejní výslech nástroj k získání informací, někdy se může stát, že policisté překročí hranici. Představte si, že sedíte v malé místnosti, zatímco nad vámi se sklání dvoumetrový svalovec v uniformě a s ledovým klidem vám říká: „Jestli to nepřiznáš, tak se odsud nedostaneš.“ No, to už trochu zavání mafiánskými metodami, nemyslíte?
Policisté mají právo klást otázky a vyžadovat odpovědi, ale neměli by používat manipulativní techniky k tomu, aby podezřelý přiznal něco, co třeba ani neudělal. Významnou roli v tom hraje takzvaný „nátlakový výslech“, kdy policisté tlačí na podezřelého, aby učinil přiznání, a to často i pod psychickým tlakem. V některých případech se dokonce stalo, že se podezřelí přiznali k činům, které vůbec nespáchali, jen aby se vyhnuli dalšímu výslechu.
Taktika „dobrý a zlý policajt“
Kdo by neznal klasickou scénu z filmů a seriálů, kdy na podezřelého během výslechu čeká taktika „dobrý a zlý policajt“? Jeden policista hraje roli přátelského, empatického a chápavého člověka, zatímco druhý je drsný, neústupný a křičí, kdykoli se mu zachce. Ačkoli se tato taktika může zdát jako pouhá herecká etuda, ve skutečnosti jde o způsob, jak dostat z podezřelého potřebné informace.
I když tento přístup může být účinný, z morálního hlediska to může být poněkud neetické. Podezřelý je totiž manipulován prostřednictvím emocí, aniž by si to třeba plně uvědomoval. Je to jako když vám kamarád nabídne pomoc s učením, ale vy si brzy uvědomíte, že jeho hlavní motivací je, abyste mu opravili počítač. (Proto nikdy nevěřte kamarádům, kteří vám nabízejí „nezištnou“ pomoc – vždycky v tom něco bude!)
Falešné sliby a naděje
Dalším neetickým aspektem policejní práce může být dávání falešných slibů nebo nadějí podezřelým. Například když policista slíbí mírnější trest výměnou za přiznání. To může znít dobře, ale v praxi policisté nemají vždy pravomoc takové sliby plnit. Podezřelý se tak může cítit podvedený a později se dozvědět, že přiznání vlastně vedlo k mnohem tvrdšímu trestu, než mu bylo slíbeno. V tu chvíli to pro podezřelého musí být jako když vám v obchodě prodavačka slíbí slevu, ale u pokladny zjistíte, že ta sleva platí jen na zboží, které už dávno vyprodali.
Použití síly a nepřiměřené donucení
Neetické chování může zahrnovat i nepřiměřené použití síly. Každý policista je samozřejmě vyškolen, jak zvládat nebezpečné situace, ale někdy se stane, že přiměřenost použití síly je překročena. Použití síly by mělo být vždy přiměřené situaci – takže když někdo běží přes ulici na červenou, není úplně vhodné, aby za ním policista hned tasil obušek nebo (v krajním případě) střelnou zbraň.
Představte si, že jste zastaveni kvůli překročení rychlosti a najednou zjistíte, že jste na zemi, protože policista usoudil, že je nutné vás „uklidnit“. To už je situace, kdy etika a zákonnost dostávají na frak.
Co na to právo?
Policisté jsou vázáni přísnými pravidly a zákony, které stanovují, co si mohou dovolit a co ne. Ale jako v každé profesi, i zde jsou případy, kdy někteří jedinci zneužijí své postavení nebo pravomoci. Proto existují kontrolní mechanismy – jako je třeba vnitřní kontrola policejních sborů nebo dohled soudů a veřejného ochránce práv – které mají zajistit, aby se takové případy nestávaly nebo byly okamžitě řešeny.
Závěr: Kde leží hranice?
Mohou se policisté chovat neeticky? Krátká odpověď zní: ano, mohou. Dlouhá odpověď je však o něco složitější. Většina policistů vykonává svou práci poctivě a s ohledem na zákon i morální zásady. Ale lidský faktor – stres, tlak nebo někdy i zneužití moci – může vést k tomu, že se policista zachová způsobem, který není eticky správný.
Až se tedy příště podíváte na nějaký kriminální seriál, kde policisté zastrašují podezřelé nebo používají taktiky, které vypadají spíš jako z filmu než z reality, zkuste se zamyslet nad tím, jak byste se cítili vy v jejich kůži. Možná pak zjistíte, že občasné překročení hranice etiky není tak černobílé, jak se na první pohled zdá – ale taky že byste raději měli policii na své straně než proti sobě.
