Článek
Přijde na pohovor, pohoda jazz, personalista se usmívá, až se ptáte, jestli si neobjednal příliš silnou kávu. A pak to přijde: „Budeme potřebovat výpis z trestního rejstříku.“ Fajn, říkáte si, nic jsem neprovedl, tak proč ne. Ale pak se ukáže, že nestačí jen „čistý list“, ale firma trvá na úplném výpisu, což znamená, že se rýpne i v tom, co už mělo být dávno zapomenuto.
A najednou – bum! Před dvaceti lety, když jste byli mladí a plní ideálů (nebo spíš nezkušenosti), jste ve městě srazili chodce. Neběželo vám tehdy hlavou, že i když jedete 50 km/h, teoreticky máte zastavit na vzdálenost, na kterou vidíte? A že pokud ne, může to být posouzeno jako nedbalostní trestný čin? Že se dá říct: „Měl jste předvídat, že zpoza zaparkovaného auta může někdo vběhnout přímo před kapotu?“ A tak se stalo. Člověk měl zlomenou ruku, vy podmínku na dva měsíce s odkladem na dva roky, a dál jste si žili svůj život.
Ale teď, o dvě dekády později, se personalista na pohovoru přestane usmívat. „Hm, takže tady vidíme, že jste měl podmínku…“ Najednou jste podezřelý. Jako byste denně jezdili městem v tanku a sbírali chodce jako body v počítačové hře. „Zahlazeno? Nás to nezajímá, chceme úplný výpis.“ Jakoby vás místo kvalifikace a zkušeností definoval okamžik, který už dávno ztratil význam.
A tady přichází otázka – je to fér? Protože zákon říká, že když si trest „odpykáte“ (nebo v případě podmínky odsedíte v klidu na gauči), máte být zase plnohodnotným občanem. Ale některé firmy vidí minulost jako nikdy neodstranitelný flek na košili. Vždyť kdyby se mělo soudit podle dokonalosti, neměli bychom dnes politiky, manažery ani slavné sportovce.
Firmy se samozřejmě brání: „Musíme mít důvěru v zaměstnance.“ Jasně, chápu, nikdo nechce zaměstnat sériového bankovního lupiče jako pokladníka. Ale kde je hranice? Pokud jsem kdysi udělal chybu, která už byla dávno vyřešena, proč mě to má pronásledovat po celý profesní život? Nejsme snad všichni lidé, kteří se vyvíjejí, učí se ze svých chyb a jdou dál?
Nejde jen o zákony, ale o morálku. Když si někdo něco „odbyl“, měl by mít možnost jít dál. Ne žít s cejchem, který ho diskvalifikuje z práce, jako kdyby měl na čele tetování „bacha, řídil v roce 2004“. Firmy se sice tváří, že se jen chrání, ale ve skutečnosti často jen hrají na jistotu. Nikdo nechce riskovat, že si HR oddělení vezme na triko někoho, kdo měl v mládí průšvih.
Takže zatímco kandidát sedí doma a přemýšlí, proč jeho dvacet let stará chyba rozhoduje o jeho budoucnosti, firma si vesele najde někoho jiného. Možná někoho, kdo nikdy nic neprovedl – nebo jen neměl tu smůlu, že se mu to dostalo do rejstříku. A jestli je tohle opravdu spravedlivé? No, na to už si musí každý odpovědět sám. Já za sebe řeknu, že není.
