Článek
S každým zářezem na pažbě se prohlubuje jeho morální dluh a nikdo nechce být na seznamu jeho cílů. Ale co kdyby ten seznam zahrnoval jen „špatné lidi“?
Samozřejmě, co je to vlastně „špatný člověk“? Je zřejmé, že o definici špatnosti se dá polemizovat. Je to sériový vrah, terorista nebo zkorumpovaný politik? Nebo někdo, kdo nás prostě jen naštve v obchodě, když se drze nacpe před nás do fronty? Ačkoli většina z nás by asi nešla tak daleko, abychom zavolali nájemného vraha na souseda, který pořádá hlučné party, co byste řekli na ideu vrahů, kteří pracují jen na „dobré straně“?
Představa, že nájemní vrazi existují, aby nás chránili před zlem, má jistý temný romantismus. Hollywood nás naučil milovat „antihrdiny“. Stačí se podívat na filmy jako „John Wick“ nebo „V jako Vendetta“, kde se hlavní postavy mstí za velké křivdy a bojují proti nespravedlnosti – někdy bez zbytečných otázek ohledně morálních hranic. Možná se i čtenář zamyslí, zda by neexistovala jistá poetičnost v tom, kdyby nájemní vrazi byli zaměstnáni na „očistu“ světa.
Ovšem je tady zásadní problém: Kdo by určoval, kdo si zaslouží „smrtící spravedlnost“? Demokracie, soudní systémy a lidská práva byly vybudovány právě proto, aby nikdo nemohl rozhodnout o životě a smrti na základě osobního názoru nebo momentální nálady. Nájemní vrah by byl velmi subjektivním soudcem i katem. Co když ten, koho považujeme za „špatného“, má pro své činy důvody, které neznáme? Nebo co když by někdo označil za špatného člověka právě vás?
Morálka: pružná nebo pevná?
Další důležitou otázkou je, zda by zabití „špatného“ člověka bylo v pořádku, pokud bychom věděli, že tím zachráníme životy nevinných. Tento argument se často vyskytuje v literatuře a filozofii. Je známý jako „trolley problem“: Představte si, že stojíte u přepínače výhybek na kolejích a můžete rozhodnout, zda přesměrovat rozjetý vlak na vedlejší kolej, kde usmrtí jednoho člověka, nebo nechat vlak jet dál a zabít pět jiných. Co uděláte?
Ve světě nájemných vrahů by se mohl podobný etický problém objevit často. Můžeme přijmout, že zabití jednoho krutého diktátora by mohlo zachránit tisíce životů? Možná ano. Ale co když se nájemný vrah splete? Může lidská morálka, tak komplikovaná a často subjektivní, opravdu ospravedlnit někoho, kdo rozhoduje o smrti druhých?
Technologie jako nájemní vrah?
V dnešní době se nemusíme spoléhat jen na tajemné muže v pláštích. Drony, umělá inteligence a další technologické vymoženosti umožňují, aby „nájemní vrazi“ byli bez lidského faktoru. Není to už sci-fi, drony dnes pravidelně vykonávají cílené údery na „špatné lidi“. Ale i technologie může selhat, jak jsme viděli v mnoha případech, kdy byly oběťmi nevinní civilisté.
Jistě, stroje nemají emoce, neudělají rozhodnutí na základě sympatií. Ale i ony musí být naprogramovány podle lidských kritérií. A tady se dostáváme zpět k problému subjektivity. Kdo nastaví ty správné parametry pro určení, kdo je „špatný“?
Závěr: Nikdo není úplně dobrý ani zlý
Na první pohled by se mohlo zdát, že eliminace špatných lidí světu prospěje. Ale lidská povaha je mnohem složitější. Nikdo z nás není absolutně dobrý ani absolutně špatný. Každý z nás se pohybuje někde na spektru mezi těmito dvěma póly, a proto je morálně neudržitelné soudit, kdo si zaslouží žít, a kdo ne. Navíc, pokud bychom otevřeli tuto Pandořinu skříňku, kde by to skončilo? Jaké budou další kroky?
Možná je lepší, když i přes všechny naše frustrace, zločiny a nespravedlnosti světa necháme spravedlnost na právních systémech a věříme v možnost zlepšení. Protože, jak říká staré přísloví: „Když bojuješ s monstry, dej si pozor, abys sám nestal jedním z nich.“ A nájemný vrah, byť by pracoval s těmi nejlepšími úmysly, je stále jen vrahem.
