Článek
Policie – ta modrá armáda s pendreky, pokutovými bločky a věčným podezřením, že za tím úsměvem něco skrývá. Je čestná? No… možná. Anebo taky ne. Záleží, koho se ptáte.
Začněme u statistik. Průzkumy důvěry veřejnosti v policii se houpou jako rybářská loď na Slapech – chvíli nahoře, chvíli dole. Po větších kauzách, jako je třeba policista obchodující s drogami nebo sběratel pokut za rychlost, který sám jezdí jako Schumacher na Red Bullu, důvěra klesá. Když ale policisté zachrání dítě z hořícího bytu nebo najdou ztracenou babičku v lese, jsme ochotní odpustit ledacos. Jenže ono se neodpouští snadno, když vám při silniční kontrole pán v uniformě kouká na občanku jako na vstupenku do pekla a přitom si mnul bradu, jako by přemýšlel, kolik by to dneska mohlo dělat.
Ano, čestnost je ctnost. A taky trochu luxus. Každý ví, že být čestný není vždycky výhodné. Všimli jste si někdy, jak moc čestní jsou lidé v přímém přenosu, když vědí, že se na ně dívá kamera? A teď si představte, že kamera je vypnutá a záznam se „ztratil“. Právě tehdy se ukáže, jak moc se dá na čestnost spolehnout.
Nechci být nespravedlivý – většina policistů jsou poctiví lidé, kteří se snaží dělat svoji práci dobře. Bohužel ale ta menšina, co to fláká, podplácí, mlží nebo rovnou kryje kámoše z podsvětí, je vidět o dost víc. Možná proto, že bulvár miluje špínu, a když policista něco provede, je to jako Vánoce v redakci. „Strážník roku pašoval kokain v kufru služebního auta“ zní prostě líp než „Praporčík zachránil kotě z kanálu“.
Když se řekne „čestná policie“, leckdo si představí britského gentlemana v klobouku, co zdvořile upozorní, že jste šli na červenou. Realita u nás je trochu jiná. Někde mezi „dej mi pětikilo a jsi to neviděl“ a „proč jste mě vlastně zastavili?“ se nachází mezera, ve které se ztrácí důvěra. A taky papírování, výpovědi, někdy i důkazy. Ale naštěstí máme kamery v autech a mobily v kapsách, takže kdo má štěstí, může svou čest bránit pomocí sdílení na YouTube.
Čest policisty je jako párek v rohlíku z benzinky – teoreticky existuje, prakticky záleží na tom, jak moc věříte. Někdy vypadá dobře, jindy podezřele. A hlavně – nikdy nevíte, co v něm přesně je. Problém je, že čestnost nejde měřit. Nedostanete za ni razítko ani diplom. Ale můžete ji poznat. Třeba když vás policista opravdu poučí, místo aby jen zamumlal paragraf, když vám vysvětlí, co se stalo, a nevymlouvá se, nebo když se prostě chová jako člověk, a ne jako automat na pokuty.
A co vnitřní kontrola? Ano, máme ji. Vypadá to dobře v prezentaci a ještě líp v tiskových zprávách. Ale ruku na srdce – věříte tomu, že policie opravdu poctivě vyšetřuje samu sebe? Je to jako kdyby si student opravoval svůj vlastní test a tvářil se, že to nebude ovlivňovat výsledek. Možná ano, ale pravděpodobně si tam jedno to áčko navíc přidá.
Policie má těžkou práci, to je jasné. Denně čelí agresivitě, hlouposti a občas i čistému zlu. Ale zároveň má obrovskou moc – může vás zastavit, vyslýchat, prohledat, zapsat vás do systému. A kde je moc, tam by měla být i čest. Nebo aspoň kontrola. Možná obojí.
Takže věřím já osobně, že je policie čestná? Chci věřit. Protože když přestaneme věřit, že spravedlnost existuje a že ti, kdo ji mají chránit, jsou féroví, začneme žít ve světě, kde se každý stará jen o vlastní záda. A to už není společnost, to je džungle. Jenže víra nestačí. Důvěra se buduje – činy, slovy, transparentností. Ne tím, že nám řeknou: „My jsme čestní. Věřte nám.“ V takovou čest věří jen ti, co se už dávno přestali ptát. A to je nebezpečné.
Takže, milá policie – chceme vám věřit. Pomáhejte. Chraňte. A hlavně: nehrajte si na bohy, co mají vždycky pravdu. Protože čest není uniforma. Čest je, co děláte, když se nikdo nedívá.
