Článek
Jak je možné, že slovo „znásilnění“ ve spisech zůstává stejné, ale trestní sazba osciluje mezi propastí a lehkým pohlavkem? Čeští soudci by mohli vyprávět – kdyby ovšem směli. A tak nezbývá než číst rozsudky, ptát se právníků a poslouchat, jak se mezi paragrafy proplétají drobné, leč osudové nuance.
Už samotný § 185 trestního zákoníku připomíná cibuli. Loupejte vrstvy a každá další voní – nebo páchne – trochu jinak. Základní sazba je dva až deset let. Nad tím leží přitěžující okolnosti: zbraň, zvláštní zranitelnost oběti, více pachatelů, těhotná poškozená, obzvlášť trýznivý způsob. Každé „+1“ okolnost posouvá minimální hranici výš, až se dostanete do rozmezí pěti až dvanácti, ba dokonce na horní palubě až tří až osmnácti let. Jenže zákon nechává soudci prostor k manévru – a to je první klíč k naší záhadě.
Druhý klíč je v tom, co si laik obvykle neuvědomí: důkazní nouze. Znásilnění se často odehrává beze svědků, bez modřin a bez vlakových jízdenek, které by vše časově ukotvily. Když jde tvrzení proti tvrzení, soud může sáhnout k nejnižší hranici trestu, aby „vyvážil“ nejistotu. Vložte do toho občas empatickou znaleckou zprávu o narušené osobnosti pachatele a rázem se ocitnete u dveří podmíněného trestu s psychiatrickým dohledem.
Pak přichází třetí klíč – procesní dohody. Od roku 2012 se i v Česku dá uzavřít dohoda o vině a trestu. Státní zástupce vymění rychlý proces za to, že obžalovaný přizná vinu. Ve statistice se pak objeví další „znásilnění“ uzavřené podmínkou – a veřejnost zírá, jak to, že „takový ha*zl jde domů“. Z pohledu žalobce je to ale jistota odsouzení namísto rizika osvobozujícího rozsudku po vleklém dokazování.
Čtvrtým klíčem jsou okolnosti na straně oběti. Když se před soud postaví patnáctiletá dívka, která musí znova popsat trauma, obvykle se najdou zkušení advokáti, kteří ji rozmělňují k slzám. Někteří státní zástupci raději samy nabídnou mírnější trest a přivřené dveře jednací síně, jen aby ušetřili poškozené další utrpení. V soudním spisu se pak objevuje „vysoký stupeň doznání pachatele“ a klesá nejen počet let, nýbrž i riziko, že se kauza zvrhne v ponižující divadlo.
Pátý klíč je recidiva – či její absence. Prvo-trestaný učitel tělocviku, který „jen“ zneužil situace na lyžáku, svojí čistotou rejstříku barví soudní stěnu na světlejší odstín. K tomu se přidají posudky kolegů, lítost, slza v koutku a slib dobrovolného odchodu ze školství. Rázem se z minimálních pěti let stává tříletá podmínka se sexuologickým léčebným programem.
Šestý klíč vychází z lidské psychologie soudců. Ano, justice má být slepá, ale i pod šátkem se občas škvírkou kouká. Venkovský senát hodnotí jinak příběh „„místního blba““ než senát v Praze, kde jsou znásilnění cizinci na náplavce na denním menu. Výzkumy Masarykovy univerzity naznačují, že regionální rozdíly v délce trestů u pohlavních deliktů dosahují až třiceti procent. A to už je slušná hromádka let navíc či méně.
Sedmý klíč si nese společenská poptávka. V devadesátkách byla představa manželského znásilnění pro řadu soudců takřka sci-fi. Dnes je tlak médií a nejen feministických spolků mnohem silnější. Statistiky naznačují, že sazby za znásilnění od roku 2010 pomalu rostou, ale pořád v nich zůstává volatilita. Jeden brutální medializovaný případ často „nakopne“ přísnost na rok či dva, než se soudní kyvadlo vrátí do normálu.
A ještě jedna drobnost – odvolací soudy. Senát krajského soudu může vystřelit osm let, Vrchní soud v Praze však klidně shledá chybu v právní kvalifikaci a spadne to na „násilí proti osobě žijící ve společném obydlí“, které má měkčí sazbu. V médiích se pak objeví, že „osm let změněno na podmínku“. Přičemž rozdíl dělá několik paragrafů a pár latinských formulí.
Když se tedy příště zeptáte: „Proč támhleten dostal osm let a jiný podmínku?“, odpověď nebude ani tak „protože soud je špatný“, ale „protože detaily jsou krutě podstatné“. Každý klíč otvírá jinou komnatu a v každé čeká nová varianta trestu. Právo je sice psáno v číslech, ale ta čísla jsou pružná jak guma v teplákách. A dokud zákonodárci neřeknou soudcům: „Tady máte pevný metr, ne milimetr, s nímž si hrajete,“ budou rozsudky dál tancovat mezi hranicemi – od osmileté cely po domů s dobrým večerem.
Pravda, pro oběti to zní jako výsměch. Pro pachatele je to často loterie. A pro společnost zdroj věčného rozhořčení v diskusních fórech. Ale jestli něco české trestní právo učí, pak to, že spravedlnost nikdy není jen číslo na kalendáři odsouzeného. Je to spíš pestrá mapa lidských chyb, emocí, důkazů, paragrafů a někdy i čistě lidského dojmu, který si soudce odnese z jednací síně. A dokud budeme chtít soudy řídit lidé a ne roboti s kalkulačkou, měla by nás ta proměnlivost spíš děsit – ale možná i uklidňovat. Protože co kdyby příště na lavici obžalovaných seděl někdo, koho známe my?
