Článek
Inu, protože pes řekl. Tedy, neřekl to přímo, nemá maturitu z češtiny, ale čmuchnul, zamával ocasem a tím se to považuje za důkaz. Gratulujeme – právě jste se dostali do světa pachových stop, jednoho z nejbizarnějších koutů moderní kriminalistiky.
Ano, opravdu to existuje. Pachová stopa. Věc, která zní jako důkaz z dílny Sherlocka Holmese po třídenním flámu. Princip je prostý: každý člověk má údajně jedinečný pach. Jako kdybychom chodili světem s neviditelným parfémem značky „Já jsem to udělal!“, který jenom pes dokáže cítit. Takže, když někdo ukradne televizi z obýváku, policejní psovod vezme vzorek pachové stopy z kliky a pak porovná s vaší. Jak? Pes čichne ke skleničce s vaším potem a pak k té druhé. Pokud zamává ocasem u obou, máte problém. Pokud si u jedné kýchne, možná vás pustí domů. Anebo taky ne.
A teď to nejlepší – na základě tohohle… čuchání… byli u nás lidé opravdu odsouzeni. Ano, padaly rozsudky, někteří si šli sednout natvrdo, protože Rex měl dojem, že jim to smrdí stejně jako tomu zloději. A nikdo se ani nezamyslel, že Rex předtím mohl čichat deset jiných skleniček, dostat pamlsek za každé zavrtění ocáskem a vlastně už ani neví, co hledá, ale hlavně že dostane piškot.
Zní vám to jako z parodie? Jistě, ale realita je ještě vtipnější. Věděli jste třeba, že psi, kteří se účastní těchto pachových pokusů, nejsou trénovaní k tomu, aby porovnávali pachy s vědeckou přesností? Oni jsou spíš jako: „Hmm, tohle voní jako salám. A tohle taky. Takže asi stejný člověk, že?“ A zatímco vy sedíte ve vyšetřovací cele a přemýšlíte, jaký deodorant jste si to sakra ráno dali, soudce už listuje v zákoníku a přemýšlí, kolik vám za to lupnutí televize nadělí.
To všechno by se dalo ještě nějak skousnout, kdyby pachové stopy byly alespoň trochu spolehlivé. Ale nejsou. Studie z různých zemí ukazují, že psi se mýlí. A ne málo. Někteří si pletou pachy, jiní se nechají ovlivnit psovodem, který nevědomky gestikuluje nebo zadrží dech, když se pes blíží ke „správné“ skleničce. Je to celé jakési… ehm… na vodě. Tedy, spíš na čenichu. A čenich, přátelé, není přístroj s kalibrací ISO 9001. Čenich je čumák, co čmuchá, co mu přijde do cesty – klidně i párek v rohlíku.
Ale co na tom, řeknete si. Tak se prostě pachovky používat nebudou. Jenže ouha! Oni se používají. A dokonce někdy jako hlavní důkaz! Vážně, někdy je to tak, že jediné, co vás spojuje s trestným činem, je to, že jste byl v budově před třemi dny, otřel jste si čelo, a pes teď tvrdí, že to voní jako vy. Věda? Ne. Čichová ruleta.
Zní to trochu jako hororová verze Psího poslání. Ale je to realita. A není to jen český problém. I v zahraničí už padla spousta rozsudků na základě svědectví, které – a to je třeba si říct nahlas – neumí říct vůbec nic. Protože pes vám nevysvětlí, co cítil. Nepodepíše výpověď. Nechápete kontext. Možná cítil vás, možná kuře s kari, které jste měl k obědu. Ale jak to víte?
Víte, co je na tom všem nejsmutněji legrační? Když obhájce řekne: „Ale vždyť to je jen čokl, co čichá ke skleničce, a za to chcete dát mému klientovi pět let?“ a státní zástupce řekne: „Ale ten pes byl vycvičen! Má certifikát!“ Což je jako říct, že věštící koule má atestaci od ministerstva kouzel.
Možná se dočkáme doby, kdy se soudní líčení bude odehrávat v kynologickém areálu. Sudí v teplákách, svědek na vodítku, právník s piškoty. Obžalovaný se snaží zavonět jako někdo jiný. A porota? Sedm labradorů a jeden bígl s diplomem z Harvardu. A pokud pes zavrtí ocasem, je rozhodnuto.
A my ostatní? My si zatím budeme čistit uši a doufat, že nás nikdo nepodezřívá. Protože kdyby někdo chtěl, stačí mu přivonět ke skleničce.
