Článek
Že i když si myslíme, že jsme už viděli všechno – od geniálních detektivů s mindráky až po vraždy, které vyřeší kočka nebo šestileté dítě – stále nás nové a nové kriminálky baví. Proč? Možná je to tím, že zločin a jeho řešení jsou fascinující v každé době. Nebo je to tím, že máme rádi napětí, ale jen takové, které můžeme sledovat pohodlně z gauče, ideálně s mísou popcornu.
Pojďme si ale trochu rozpitvat, co vlastně stojí za tou neutuchající popularitou kriminálních seriálů. Začněme třeba u obsazení. Kdysi bylo nemyslitelné, že by hlavní roli vyšetřovatele hrála žena. Detektivní kanceláře byly doménou mužů ve středním věku s trenčkotem a výrazem, který říkal: „Mám za sebou hodně špatných nocí.“ Jake a tlusťoch nebo třeba Kojak byli ztělesněním toho, co diváci považovali za správného detektiva. Silný, trochu cynický, ale nakonec spravedlivý. Když už se v týmu objevila žena, většinou tam byla na ozdobu, aby vařila kafe nebo na chvíli odvedla pozornost od toho, jak Jake vyslýchá podezřelé.
Ale jak se časy mění, mění se i role žen v těchto seriálech. Dneska jsou hlavními hvězdami detektivky jako Sarah Lundová v Zločinu, Laure Berthaudová v Spravedlnosti nebo naše vlastní Šéfová z Modravy. Tyto ženy nejenže řeší vraždy, ale zároveň bojují s vlastními démony, vychovávají děti, mají komplikované vztahy a někdy vypadají, jako by sotva přežily poslední pracovní směnu. Jsou lidské, chybující a právě proto fascinující. Divák je sleduje nejen proto, že chce vědět, kdo zabil oběť číslo tři, ale také proto, že ho zajímá, jestli hlavní hrdinka zvládne odvézt syna na trénink fotbalu, aniž by po cestě musela zastavit u čtvrté vraždy.
A co žánr samotný? Kriminální seriály prošly zajímavým vývojem. V devadesátkách byla na vrcholu americká produkce. Každý týden jsme se těšili, jak Jake a jeho tlustší kolega vyřeší další zapeklitý případ. Pokud jste chtěli něco trochu více „na pohodu“, byla tady třeba Vražedná pobřeží, kde byla vražda vyšetřována tak hezky uvolněně, že jste skoro zapomněli, že se tam někomu něco hrozného stalo. Američané měli prostě talent na to, aby i ty nejtemnější zápletky zabalili do lesklého obalu, kde všechno skončilo dobře a hlavní hrdina měl na konci dílu čas na pořádnou steakovou večeři.
Dneska je ale jiná doba. Americká produkce už není tak dominantní, a na výsluní se dostávají kriminálky evropské. Německé, francouzské, italské – ty všechny mají své kouzlo. Němci nás naučili, že i na malém městě se může stát deset vražd za sezónu a že když vyšetřovatel na konci případu dostane kýbl piva, všechno je zase v pořádku. Francouzi nám ukazují, že i vyšetřování může být stylové, se spoustou cigaretového dýmu a komplikovaných dialogů o smyslu života. A Italové? Ti přidali trochu té jižanské vášně – a samozřejmě pizzu. Co by to bylo za detektivní seriál, kdyby se tam hlavní hrdina nehádal o tom, kdo udělal lepší carbonaru, zatímco hledá vraha?
Evropské kriminálky navíc často sázejí na autentičnost. Občas se zdá, že herci nemají ani make-up a že jejich šatník pochází z reálných second-handů. A právě to diváci milují. Chtějí cítit, že tohle by se klidně mohlo stát i v jejich sousedství. Že jejich oblíbená komisařka klidně může bydlet o dvě ulice dál a že kdyby se něco stalo, byli by to právě oni, kdo by se stal hlavním podezřelým.
A pak je tu ještě jeden zajímavý faktor – dnešní doba si žádá seriály, které nejsou černobílé. Kdysi bylo jasné, že detektiv je dobrý a vrah je špatný. Dneska ale sledujeme, jak detektiv porušuje pravidla, aby dosáhl spravedlnosti, a vrah má často příběh, který vás dojme natolik, že na konci nevíte, komu vlastně fandíte. Je to takové morální cvičení, které nás nutí přemýšlet. A my přemýšlíme rádi, zejména pokud u toho můžeme usrkávat víno a říkat: „No jo, svět je komplikovaný.“
Takže proč se pořád díváme na nové a nové kriminálky? Protože máme rádi příběhy, které nás vtáhnou, překvapí a dají nám pocit, že jsme o krok blíž k pochopení toho, proč se lidi chovají tak, jak se chovají. A protože kdo by nechtěl být aspoň na chvíli detektivem, i když jen s ovladačem v ruce.
