Článek
V zapadlých vesnicích v čínské provincii Šen-si lidé žijí v domovech, které na první pohled vůbec nejsou vidět. Jsou totiž vytesané hluboko do gigantických stěn z prachové hlíny. Generace místních obyvatel tu dodržují tradiční způsob života, který se zrodil před staletími. Formovaly ho obavy z nájezdů a nehostinné přírody.
Život v jeskyni
Krajina v odlehlejších částech severní Číny může působit prázdně. Nekonečné hnědé svahy a srázy tvoří hmota, které geologové říkají spraš. Je to velmi stará, tlustá vrstva stlačeného prachu a jemného písku, kterou tam po tisíce let nosil vítr. A právě v této neobyčejné zemině vzniklo jedno z nejpodivnějších lidských obydlí na světě zvaná jao-tung.
Tyto jeskynní domy jsou doslova vydlabané přímo do strmých svahů. Zvenčí je vidět v podstatě jen klenutý vchod zasazený do hlíny a okna. Z odborného hlediska jde o geniální stavbu. Silná vrstva hlíny totiž funguje jako přírodní klimatizace. Během zimy domy drží stabilní teplo, zatímco v létě v nich panuje příjemný chládek.
„Každý kus hlíny a každá cihla tady představuje naši kolektivní paměť. Tyto domy pro nás nejsou jen zdmi, jsou němými svědky našich tradic,“ popisuje starousedlík Wang, jehož rodina obývá podzemní komplex po několik generací.
Z nouze k dokonalosti
Historie těchto podzemních obydlí jde tisíce let do minulosti. Prvotní důvod jejich vzniku je čistě pragmatický. V oblasti byl nedostatek stavebního dřeva, a tak lidem nezbývalo než využít to, co měli všude kolem sebe, tedy zeminu. Když se pak regionem začaly valit vlny válek a ničivých nájezdů, z těchto jeskynních domů se staly dokonalé pevnosti. Rodiny propojovaly své domovy spletitými podzemními chodbami.
„Když se tyto prostory hloubily, lidé neměli žádné moderní přístroje ani složitá měřidla. Všechno stálo na zkušenostech, citu pro materiál a předávání dovedností z generace na generaci,“ pokračuje Wang.
Tradice, které přetrvaly
Dnes už nejsou ojedinělé ani moderně zrekonstruované jao-tung, které lákají turisty na netradiční ubytování. V těch nejizolovanějších koutech severního Šen-si ale zůstává realita drsnější a autentičtější.
Detail jeskynního domu v Číně
Kvůli složitému terénu a hlubokým roklím sem moderní vlivy pronikají jen velmi pomalu. Mnoho starších obyvatel opouští své podzemní domovy jen zřídka a jsou v podstatě izolovaní od okolního světa. Hrubá hlína sice dokonale tlumí hluk zvenčí, ale uvnitř klenutých chodeb se zvuky nesou poměrně hlasitě. To po generace formovalo klidnější styl komunikace v domácnostech.
Jak to vypadá uvnitř
Nedílnou součástí každého tradičního jao-tung je vyzděná hliněná pec zvaná kang, která se vytápí zespodu. Slouží k sezení, spánku i k obyčejnému rodinnému posezení. Místní ho ocení obzvlášť ve chvílích, kdy venku zuří mrazivý vítr z mongolských stepí.
Jedna rodina obvykle obývá jeden podlouhlý, klenutý pokoj (často kolem 3 až 4 metrů na šířku a zhruba 7 až 10 metrů na délku). Větší a majetnější rodiny si však nechaly vydlabat hned několik takových tubusů vedle sebe a propojily je vnitřními dveřmi, takže mohly mít zvlášť kuchyň, ložnice i sklad.
Uvnitř tradičního jao-tung žije rodina velmi pospolitě. Vzhledem k omezenému prostoru probíhá většina života, tedy vaření, jídlo, povídání i spánek, v hlavní obytné místnosti. Na peci spí zpravidla všichni pohromadě. A protože jeskyně směřují do svahu, před vchodem bývá obvykle vybudovaný uzavřený dvůr, často zapuštěný do země, kterému se říká yuanzi. Ten funguje jako venkovní obývák, kde se suší prádlo, zpracovává úroda nebo setkávají sousedé.
Moderní svět klepe na dveře
Tento unikátní způsob života čelí dosud největší zkoušce. Mladá generace hromadně odchází za prací do čínských velkoměst a mnohá tradiční jeskynní obydlí v odlehlých končinách provincie Šen-si už zejí prázdnotou. Z některých komplexů se stávají muzea, ty nejodlehlejší kouty ale pomalu zarůstají trávou.
Zůstávají tak fascinujícím a mrazivým důkazem toho, jak dokázali lidé kdysi vyzrát na přírodu a vybudovat domov tam, kde to z našeho pohledu vypadá nemožně.
