Článek
Áje se nevede vůbec špatně. Má zajištěno jídlo pětkrát denně, z toho dvakrát teplé. Na pokoji má vždycky pěkně uklizeno, každý den si může vybrat nějakou aktivitu, takže se skoro nikdy nenudí. Pečovatelky jsou na ni hodné a má tady spoustu kamarádek. Přesně tři sta dvacet - taková je totiž kapacita zařízení. Dochází k nim kadeřnice i pedikérka, všechny klientky mají stejného lékaře, který je pravidelně navštěvuje. Žádné dojíždění a fronty. Střídají se u nich lektoři, kteří vedou různé kroužky a kurzy, od jógy až po keramiku. Každý měsíc navíc vymýšlí paní ředitelka zajímavé akce mimo zařízení. Domluví a objedná minibusy, které Áju i ostatní odvezou na jiné hezké místo, třeba na výlet do zoo nebo do divadla na speciální představení.
Když se chce Ája naučit se sama vařit kafe nebo třeba pracovat s počítačem, tak může: dvakrát týdně má v jídelně hodinu nácviku pracovních dovedností v rámci sociální rehabilitace. Opravdové kafe jí potom ve dvě odpoledne ochotně připraví pečovatelka. Hezky se na ni přitom usměje a Ája je ráda.
Ája se má prostě dobře. S lehkou nadsázkou se dá říct, že má všechno, po čem by povinnostmi unavený člověk bez postižení hrábnul všemi deseti. Má byt a stravu, které ji nebolí platit, protože o tom, kolik má peněz, má jen mlhavé zdání: může si dopřát celoživotní luxus nicnedělání a je obklopena lidmi, kteří jsou placení od toho, aby pečovali o její komfort.
Jen o dvě velká města dále na západ žije Lenka. Žije v malém domě s velkou zahradou. Má deset spolubydlících. S Ájou mají leccos společného - kromě toho, že se osobně znají, protože obě bydlely před lety na stejném pokoji ve stejném zařízení, mají obě taky stejnou mentální poruchu. Lenka je ještě ke všemu těžce nedoslýchavá a k přepravě na delší vzdálenosti využívá invalidní vozík. Kafe si připravuje sama. Kvůli třesu v ruce žádá asistentku o pomoc s obsluhou rychlovarné konvice, ale sama si kávu dávkuje, míchá a odváží si ji na vozíku na své místo ke stolu. Musí si sama hlídat, kdy jí kafe dochází. Lenka ví, že to dokáže. Když chce, vezme si ji vypít k sobě do pokoje. Je to její káva, kterou si sama uvařila.
Lenka jezdí do dílny mimo domov. Moc hezky maluje. Kadeřnici má v centru města a lékaře na poliklinice, kde sedává v čekárně s cizími lidmi. Je pyšná, že už zvládne nastoupit do správného autobusu, a když jede do města, nepotřebuje už asistenci. Ve skříni má nepořádek, který jí vyhovuje. Večeři si s ostatními spolubydlícími připravují společně. Asistentka jim pomáhá s věcmi, které samy nedokážou. Lenku to ne vždycky baví, ale chápe, že jídlo se musí uvařit, aby se mohlo sníst. Lenka rozhodně nemá všechno, na co si vzpomene.
Lenka může dělat chyby. Učí se na nich, jak dobře žít
Zatímco dnes Ája nacvičuje sociální dovednosti, sedí Lenka na posteli ve svém pokoji a zlostně drkotá zuby. Na klíně svírá malou odrbanou peněženku a nepřirozeně stočenou nohou nervózně podupává. V očích se jí lesknou slzy.
Všech deset jejích spolubydlících totiž právě odjelo do zoo. Lenka ale jet nemohla. Neměla peníze na to, aby zaplatila svůj díl nákladů na dopravu; domluvili se předtím s ostatními, že pojedou taxi službou, která má plošiny i ceny pro lidi s postižením. Všechny peníze z peněženky ale utratila za sladkosti a žádat pověřenou pracovnici domova, aby s ní zašla vybrat peníze do banky, se jí nechtělo. Raději se v obýváku dívala na televizi. Pobídky personálu, aby si nezapomněla zajistit na výlet peníze, jen odbývala. Teď zůstala v baráku jako jediná a lomcuje s ní vztek. Pláče a telefonuje mamince, že se na ni ostatní vykašlali. Cítí příšernou křivdu a sdílí se s ní každému, kdo je ochoten ji poslouchat. Dva dny s ní není rozumná řeč.
„Já jsem ale chtěla jet! Kdybych žila jinde, tak by mi to pohlídali, abych mohla jet!“ pustí se do své sociální pracovnice. Ta Lenku zná jako své boty.
„Dobře, Lenko,“ odpoví klidně. „Víte, že jste tady dobrovolně, a víte, jak to tady funguje. Nejste ve vězení. Pokud Vám nevyhovuje, kde bydlíte, můžeme si spolu sednout a probrat, kde byste mohla bydlet odteď. Můžeme najít nějaké jiné bydlení, kde byste měla péči, kterou pro sebe chcete.“
Lenka se zarazí. Vzpomene si na Áju a na své předchozí bydlení. Všechno tam měla a nikdo po ní nic nechtěl. Pomalu vycouvá z kanceláře a pro sebe si mrmlá nadávky na všechny a na vše. O tři dny později zaklepe na dveře kanceláře znovu. V ruce má diář, který si s pomocí asistentky koupila v povánočním výprodeji. Jde se domluvit na tom, kdy s ní může někdo zajít vybrat její peníze. Nechce zmeškat další výlet.
Svoboda vyžaduje maximum podpory, ne přemíru péče
Ája sice žije v komfortu, který by jí mohl leckdo závidět, ale Lenka má něco, co Ája nezná. Lenka má svůj život ve svých vlastních rukou. Může o svém životě a svých věcech rozhodovat sama. Může dělat chyby a nést za ně následky. Lence je občas hodně nepříjemně a ne vždycky má v domě pohodlí. Ale to už se tak v životě stává. Má maximální možnou péči ve věcech, které dělat nemůže, a maximální podporu pro ty, které ano. Až tady zjistila, že těch druhých je mnohem více.
Ája žije v domově, ale není to její domov. Doma si totiž kafe vaříte sami.
