Článek
Howardovi nebylo ani dvanáct let, když se svým otcem poprvé navštívil ordinaci neurologa Waltera Freemana. Dr. Freeman se mezi lékaři těšil nevalné pověsti, ale zdál se být poslední nadějí pro zkrocení rozbouřené povahy chlapce, o kterém jeho rodiče soudili, že je zlo samo. Byl mírný, laskavý a s Howardem mluvil jako rovný s rovným. Když malý pacient vstoupil do místnosti, přátelsky mu potřásl rukou, posadil ho do pohodlné židle před svým psacím stolem a nabídl mu sušenku z velké barevné plechovky. Pak se obrátil k jeho otci a dlouze s ním hovořil. Howarda obsah rozhovoru nudil a téměř mu nevěnoval pozornost, otec ho ale pobízel, aby seděl v klidu a poslouchal, a tak žvýkal jednu navlhlou sušenku za druhou a oči nespouštěl z bledého, ustaraného obličeje svého nového lékaře.
Nevěděl, co si o něm má myslet. Za svůj krátký život se Howard už stihl naučit, že před lékaři je třeba mít se na pozoru, dr. Freeman se mu ale líbil. S kulatými brýlemi, pečlivě zastřiženou bradkou a v elegantním obleku s pestrobarevnou kravatou vypadal jako jeden z bítníků, jejichž fotografie si lepil na zeď dětského pokoje. Howard nemohl tušit, že ozvěny tohoto významného setkání si v paměti neudrží navždy. Už za pár měsíců se měly pod rukama dr. Waltera Freemana rozplynout jako pára nad hrncem.
Obyčejný kluk
Howard Dully se narodil 30. listopadu 1948 v Oaklandu v Kalifornii jako nejstarší dítě v rodině Rodneyho a June Dullových. Manželství Rodneyho a June bylo téměř idylické a Howard v jejich blízkosti prožíval velmi šťastné dětství. Idyla se zhroutila v roce 1954, když June onemocněla rakovinou a krátce na to zemřela. Rodney a jeho mladší bratři Brian a Bruce zůstali sami se sice starostlivým, ale žalem semletým otcem, který si dobře uvědomoval, že nedokáže svým synům nahradit péči jejich oddané matky. V roce 1956 se proto znovu oženil. Jeho vyvolenou se stala Shirley Lucille „Lou“ Hardin, svobodná matka ze sousedství, která po smrti June nosila truchlícím Dullyovým krabičky s jídlem a zašívala jim prádlo.
Lou byla přesným opakem June. Zastala sice roli ženy v domácnosti, ale byla chladná, manipulativní a nepřístupná. Zatímco své vlastní dítě rozmazlovala, pro své tři vyvdané syny nenašla dobrého slova. Nejhorší vztah měla s Howardem, kterého považovala za nezvladatelného. Tvrdila, že zlobí, je vzdorovitý a nic na něj neplatí. Všude prý nechává slupky od banánu a ve tváři má často vzdorovitý výraz. Za jeho prohřešky macecha Howarda pravidelně bila, trestala ho samotkami a odpíráním jídla a opakovaně na něj žalovala jeho otci.
Moje macecha mě nenáviděla. Nikdy jsem nepochopil proč, ale bylo to tak. Udělala by cokoliv pro to, aby se mě zbavila.
Byla to právě Lou, kdo přesvědčil Rodneyho, aby svého nejstaršího syna objednal k psychiatrovi. Mezi pátým a desátým rokem životem Dullyovi navštívili hned několik odborníků, žádný z nich ale na chlapci neshledal sebemenší náznak duševní nemoci. Podle jejich záznamů byl Howard obyčejný kluk, který zažil v raném dětství těžkou ztrátu, jinak se ale od ostatních dětí nijak zásadně nelišil. Byl bystrý, přiměřeně zvídavý, miloval šachy a rád jezdil na kole. Každý den před školou rozvážel noviny a z výdělku si šetřil na nový gramofon. I on byl občas neposedný, občas přinesl domů špatnou známku a občas se pohádal s mladším bratrem o nějaké maličkosti. Jeho nejhorším deliktem bylo, že si bez dovolení vzal několik sladkostí z kuchyňské skříňky, za což ho macecha surově ztloukla. Spíše než na skrytou psychiatrickou diagnózu proto lékaři opakovaně upozorňovali na nelaskavou výchovu Lou, která jen prohlubovala Howardovu spíše uzavřenou povahu.
Jméno dr. Waltera Freemana Lou našla v novinách. Bohužel pro Howarda byl tento sympatický chlapík tím jediným lékařem, který jeho maceše uvěřil.
Pacient doktora Freemana
V celé historii Spojených států bychom jen těžko hledali lékaře s kontroverznější pověstí. Dr. Walter Freeman byl neurolog, který medicíně přispěl především tím, že na vlastním příkladu ukázal, jak se to dělat nemá. Patřil mezi světově nejvýznamnější propagátory lobotomie - zákroku, při kterém dochází k chirurgickému přerušení spojení mezi čelním lalokem a ostatními částmi mozku (zejména limbickým systémem). Freeman věřil v lobotomii natolik, že se ji snažil učinit co nejdostupnější pro co nejširší spektrum pacientů. Vymyslel dokonce vlastní metodu, tzv. transorbitální lobotomii, která zahrnovala umístění nástroje zvaného orbitoklast pod oční víčko a následné protlačení skrz tenkou vrstvu kosti až do mozku. Tento neotřelý postup byl specifický tím, že jeho výkon nevyžadoval přítomnost neurochirurga, takže ho mohl bez potíží provádět i neurolog Freeman, který žádné chirurgické vzdělání neměl. Tomu stačilo několik setkání s Howardem, jeho otcem i matkou, aby Howardovi diagnostikoval schizofrenii a na základě své dlouholeté praxe mu lobotomii doporučil. Když pak paní Dully pohrozila svému muži, že pokud Howard lobotomii nepodstoupí, rozvede se s ním, bylo rozhodnuto.
Chlapcova matka se svého syna bojí. Nereaguje na její projevy lásky ani na trestání. Odmítá jít do postele, přestože pak dobře spí. Často rozsvěcí lampy, když je venku světlo. Trpí denním sněním.
Rodney věřil, že Howard bude v těch nejlepších rukou- s výkonem lobotomie u nezletilých měl Walter Freeman bohaté zkušenosti. Během své čtyřicetileté praxe ji provedl stovkám dětí, přičemž nejmladšímu byly pouhé čtyři roky. Indikace k zákrokům u dětí byly nedbalé (k tomu, aby šestnáctiletá dívka získala doporučení k lobotomii, Freemanovi stačilo např. to, že ji matka označila za sexuálně nezřízenou), dokumentace chabá a výsledky žalostné. Tyto experimenty na dětech Freemana mezi jeho kolegy zdiskreditovaly do konce jeho kariéry a postavily ho na roveň šarlatánů a podomních prodejců předražených bot. Dulleyovi (a především Lou) byli ale i tak přesvědčeni, že lobotomie pod jeho vedením je pro jejich syna to pravé ořechové. Dne 16. prosince 1960 proto na seznam dětských pacientů dr. Freemana přibylo i jméno Howarda Dullyho.
Sekáčkem na led
Před samotným zákrokem utlumil dr. Freeman mozek Howarda Dullyho čtyřmi sériemi elektrošoků, které byly v té době součástí konzervativní léčby schizofrenie. Pak mu pod spodní víčko každého oka vsunul sedmicentimetrový orbitoklast - nástroj děsivě připomínající sekáček na led, který pro potřeby své terapie sám vynalezl. Celý proces netrval déle než patnáct minut - největší zdržení jako obvykle způsobila extravagantní gesta hodná cirkusového vystoupení, jimiž byl dr. Freeman pověstný.
Orbitoklast, kterým dr. Freeman prováděl svoji transorbitální lobotomii
„Vrtal mi v mozku a vrtal, dokud neměl pocit, že už to zamíchal dost,“ komentoval později Howard ve svých pamětech průběh celé procedury. Sotva Freeman zákrok dokončil, vystavil Rodneymu a Lou stvrzenku na 200 dolarů (odpovídá dnešní hodnotě cca 2130 dolarů). Tolik zaplatili rodiče malého Howarda za to, aby jejich synovi lékař do mozku strčil sekáček na led.
Howard se probudil až druhý den po zákroku. Bylo mu špatně jako ještě nikdy: oční víčka měl oteklá tak, že je nemohl otevřít, bolela ho hlava a celé tělo mu hořelo ve vysoké horečce. O tom, že byl právě podroben jednomu z nejbrutálnějších lékařských zákroků v moderní historii, nevěděl zhola nic. Nevěděl ani, že má vlastně štěstí - po lobotomii provedené rukou dr. Freemana zůstávala většina pacientů ve vegetativním stavu a asi 15% jich na následky operace zemřelo. Howard vyvázl s těžce poraněnou duší, ale fyzicky se zotavil téměř zázračně.
Byl jsem jako v mentální mlze. Byl jsem jako zombie. Neměl jsem ponětí, co mi Freeman právě udělal.
Po krátké hospitalizace v nemocnici Doctors General Hospital v San José byl Howard propuštěn domů. Dlouho se tam neohřál. Lou předpokládala, že se jí nevlastní syn vrátí domů v podobě zeleniny, a když se tak nestalo, bez milosti ho poslala pryč. Nejprve byl na několik let umístěn ve státní nemocnici Agnews, odtud přestoupil do školy pro chlapce s problematickým chováním Rancho Linda v San José. Co dříve neuměl, v Rancho Linda ho brzy naučili. Brány ústavu opouštěl jako poloprofesionální zlodějíček a příležitostný alkoholik, ze kterého se postupem času stal otřelý kriminálník a prvotřídní pijan. Když zrovna nebyl ve vězení, přespával na ulici. Když zrovna nebyl opilý, trpěl způsobem, který nedokázal ani pojmenovat. Lobotomie mu z hlavy vymazala dlouhá léta vzpomínek, které mu po celý zbytek života zoufale chyběly. Tváře, obrazy, zvuky i pachy - to vše se mu v mozku míchalo ve spleť nesourodých obrazů. Dlouhá léta se snažil přijít na to, co se mu tehdy stalo, kým vlastně je a proč se ve svém vlastním těle cítí jako v těle někoho jiného.
Howardovi se časem podařilo začlenit do běžného života. Vystudoval vysokou školu, našel si práci, ženu a stal se otcem. Sám od sebe by si ale asi nikdy nevzpomněl. Trvalo téměř padesát let, než se odvážil požádat o pomoc s tříděním vlastních vzpomínek, na které se nemohl spolehnout. Začal horlivě pátrat po své minulosti před dvanáctým rokem života, a nakonec se dopátral. Procestoval celé Spojené státy, aby studoval záznamy v nemocničních archivech a navštívil lidi, kteří by s jeho případem mohli mít co do činění. Hlavní aktéři - Walter Freeman a jeho macecha Lou - byli tou dobou už po smrti, a otec Rodney, který ještě žil, dvakrát sdílný nebyl.
„Prý jsem prostě moc zlobil,“ krčil Howard rameny, když citoval vyhýbavé odpovědi svého otce. Až když získal přístup k dokumentaci, kterou si vedl dr. Freeman, mluvil s jeho dalšími pacienty i příbuznými jiných přeživších lobotomie, byl konečně s to dát dohromady ucelený příběh svého dětství a dospívání - ten chybějící článek, který bolestně postrádal i půl století poté. O své dlouhé cestě za uzdravením pak poutavě, osobitě a s obdivuhodným nadhledem promluvil v memoárech, které vyšly roku 2007 pod prostým názvem My Lobotomy - Moje lobotomie. S přihlédnutím k tomu, co všechno prožil, jsou překvapivě prosty zášti.
Howard Dully zemřel 11. února 2025 ve věku 76 let. Patřil k nejmladším přeživším transorbitální lobotomie. Na nejdůležitější otázku svého života - proč ho macecha nenáviděla - nikdy nedostal odpověď.
ZDROJE:
Day, Elizabeth: „He was bad, so they put an ice pick in his brain…“ (13.1.2008). The Guardian. Čteno 13.10.2025
Guthman, Edward: „His lobotomy, his recovery, in his words“ (25.9.2007). sfgate.com. Čteno 13.10.2025
Howard Dully, Charles Flemming: „My Lobotomy“. Broadway Books, 2007. ISBN 0307381277
„'My Lobotomy': Howard Dully's Journey“ (16.11.2005). npr.org. Čteno 15.10.2025
