Ruská bábuška žije 81 let v sibiřské divočině. V izolaci ztratila rodinu, odejít ale dodnes odmítá

Sibiřské tajgy patří k posledním skutečným divočinám na Zemi. Od arktického Ruska až k hranicím s Mongolskem, od pohoří Ural až k západnímu břehu Tichého oceánu se rozprostírají miliony čtverečních kilometrů nehostinných lesů, místy tak temných a nepřátelských k životu, že do mnoha jejich koutů dosud nevkročila lidská noha. Osídlení v méně odlehlých oblastech Sibiře je velice řídké - přestože region tvoří asi 75% rozlohy dnešního Ruska, obývá jen jen 25% jeho obyvatel (v závislosti na definici cca 35 milionů, tj. dva až tři obyvatelé na čtvereční kilometr). Většina populace se soustřeďuje do míst, které jsou nejméně postiženy extrémním předělem mezi zimou a létem. Sibiřské zimy jsou dlouhé a tuhé, překvapivě intenzivní léta naopak trvají jen krátce. V některých končinách se sníh drží až do května, v červnu se pak příroda prudce probudí k životu, jen aby se v září vzduch znovu ochladil a na sotva rozmrzlé půdě se vytvořila ledová krusta. Místní využívají úrodné letní období k tomu, aby se zásobili na zimu, nasbírali si dřevo k otopu a opravili své skromné příbytky. Je to drsný svět a není pro každého.

I takové místo, jako je sibiřská tajga, ale umí překvapit, a život lze najít i tam, kde byste ho čekali nejméně. V létě roku 1978 se nad les v pohoří Abakan asi 150 kilometrů od hranic s Mongolskem snesla sovětská helikoptéra. Na její palubě se nacházeli členové geologické výpravy, kteří zde z pověření vládnoucího aparátu hledali nová naleziště železné rudy. Svůj cíl tehdy sice expedice nenaplnila, při průzkumu tajgy ale průzkumníci objevili něco mnohem pozoruhodnějšího, než je ruda: mýtinu, která se leskla na úbočí jedné z hor, vklíněná mezi porosty borovic a modřínů a posetá dlouhými černými brázdami. Při sestupu se ukázalo, že mýtina má podobu zahrady s malým políčkem. Šlo o neklamné známky lidského působení, podle velikosti a tvaru tam navíc mýtina musela být už dlouho. Posádku letu ten objev vyvedl z míry: věděli, že se právě pohybují asi 250 kilometrů od nejbližšího města, v oblasti, která dosud nebyla zmapována a ve které nebylo zaznamenáno žádné osídlení. Jaké muselo být jejich překvapení, když pak po přistání narazili na malou chatrč a v ní pět osadníků, kteří se jim představili jako členové rodiny Lykovových.

Neobyčejný příběh Agafie Lykovovy se začal psát už v 30. letech minulého století. Její rodiče Karp a Akulina Lykovovi patřili k ruským starověrcům - protireformnímu náboženskému hnutí, které se v 17. století odštěpilo od hlavního proudu pravoslavné církve a až do moderní doby praktikovalo obřady podle dřívějšího ritu. Lykovovi svou víru praktikovali poklidně a víceméně v soukromí, vzestup stalinismu se ale stal pro jejich náboženství vážným ohrožením, které vyústilo až v masivní pronásledování a popravy starověrců. Poté, co bratra Karpa Lykova přímo před jeho očima zastřelila sovětská hlídla, popadli rodiče Lykovovi své dvě děti, syna Savina a dceru Natalii, a uprchli s nimi ze svého rodného města Lykov směrem na východ. Utíkali dlouho, velmi dlouho, a zastavili se hluboko v tajze, kousek od řeky Jerinat, stovky kilometrů od nejbližší osady. Právě na tomto místě se rozhodli vybudovat úkryt, ve kterém by mohli v bezpečí přečkat období stalinských čistek. Nevěděli, že zde bez kontaktu s živou duší budou čekat čtyřicet let.

V tajze u řeky Jerinat Akulina přivedla na svět další dvě děti - roku 1940 se narodil Dmitrij, roku 1944 pak na svět přišla Agafia. Agafii její matka porodila v borovicové kádi, kterou vydlabal a nahrubo zabrousil její otec. Jakkoliv romanticky to zní, život v naprosté izolaci měl k idyle daleko. Obydlí, které si Lykovovi postavili jako úkryt před nevyzpytatelným sibiřským počasím, bylo velice prosté. Jednoduchá chatrč z větví, listí a kamenů byla temná a studená a více než skutečný dům připomínala zvířecí noru. Tvořila ji jediná, nepopsatelně špinavá a zatuchle páchnoucí místnost, jejíž podlahu pokrývala vrstva nahnilých bramborových slupek a skořápek od piniových oříšků. Nebýt malého okýnka velkého jako kapsa od batohu, nikdo by nehádal, že uvnitř mohou žít lidé.

„Když už jste cestovali tak dlouho, pojďte dovnitř,“ pozval Karp Lykov cestovatele dále. Karp byl jediný, kdo byl schopný se s geology domluvit srozumitelnou řečí - řeč Agafie a jejích sourozenců byla pokřivena celoživotní izolací a připomínala spíše vrkání a skřeky, než lidská slova a věty (tento fakt také vedl k mylné domněnce, že Agafia a její sestra jsou mentálně postižené). V té době už žil v chatrči jen Karp se svými dospělými dětmi, protože Akulina roku 1961 doplatila na každodenní boj s hladem, který rodina sváděla takřka nepřetržitě. V nebývale tuhé zimě dobrovolně hladověla, aby zbyly kořínky a drcená kůra stromů k jídlu pro její děti, a zemřela na podvýživu. Lykovovi si s sebou do tajgy přinesli jen malé zásoby semen - žito, hrách, cibuli, brambory a konopí (z nějž získávali vlákna na provazy), které zasadili na malém políčku na mýtině. V kamenité a věčně promrzlé zemi se ale plodinám nedařilo, úroda byla nestabilní a velice nízká. Hlavní složkou potravy se staly brambory, které leckdy nedosahovaly ani velikosti malé švestky, i ty ale Karp svědomitě schraňoval. V létě, když pominuly nejhorší mrazy a příroda pookřála, děti sbíraly lesní plody, kořínky, trávu a houby, které sušily na zimu.

Když povyrostl nejmladší z dětí Dmitrij, ukázalo se, že je to šikovný rybář a lovec. Občas přinesl domů rybu, kterou ulovil v řece holýma rukama, jindy tetřeva nebo veverku, které chytal v lesích do improvizovaných pastí. Několikrát se mu povedlo pomocí primitivního oštěpu skolit losa nebo soba. I přes tuto základní soběstačnost trpěli všichni Lykovové podvýživou a některé základní potraviny, jako je chléb nebo sůl, neochutnali desítky let.

„Nemohla jsem uvěřit tomu, jak dobré to je,“ vzpomínala později Agafia na své první setkání se solí. Poté, co byl úkryt Lykovových objeven, jim členové geologické výpravy pravidelně přinášeli jídlo, mléko a koření. Nabídku, aby s nimi odešli z tajgy, ale Lykovovi jednomyslně odmítli. Toto rozhodnutí se stalo rodině osudným: jen o tři roky později, v roce 1981, zemřela Natalia a Savin na selhání ledvin (pravděpodobně v důsledku špatné stravy) a nejmladší Dmitrij podlehl zápalu plic. Agafia během jediného roku ztratila dva bratry a sestru a zůstala v chatrči sama se svým stárnoucím otcem.

Karp Lykov své děti následoval roku 1988. Agafia po jeho smrti opět čelila výzvě přestěhovat se do civilizace - a opět nabídku svých dávných přátel z geologické skupiny odmítla. Poté, co novinář Vasilij Peskov v 80. letech rozšířil její příběh do světa, ale kývla na nabídku sovětské vlády, která ji pozvala na měsíční turné po Sovětském svazu. Během tohoto agitačního výletu Agafia poprvé za celý svůj život viděla to, co znala jen z otcova vyprávění a rodinného výtisku pravoslavné Bible - koně, mince, auta a léky proti kašli. Svět, ve kterém se ocitla, pro ni byl celý nový vesmír - do té chvíle nevěděla nic o televizích, leteckém průmyslu ani o tom, že se člověk procházel po Měsíci. Až tehdy s úžasem zjistila, že muž jménem Stalin, před kterým kdysi její rodiče utekli do hor, je už dávno po smrti. Myslela si, že jejich trýznitel stále žije. Pod náporem všech nových informací a vjemů se Agafia vrátila domů a začala intenzivně pracovat na tom, aby malé hospodářství, které založil její otec, rozmnožila a zdokonalila. Na místě nuzné chatrče se jí podařilo postavit slušnou, velkou a čistou chatu, u které úspěšně chová ovce, kozy a kuřata. Od roku 1988 měla v tajze nevyžádaného společníka - Jerofeje Sedova, člena týmu geologů z roku 1978, který se nastěhoval do její těsné blízkosti. Často si pak stěžovala na jeho neužitečnost, neuspořádanost a „hříšné chování“, kterým ji obtěžoval. Starala se o něj ale v nemoci a jeho smrt v roce 2015 ji i přes všechny útrapy citelně zasáhla.

Do roku 2010 se Agafia odvážila vyjít z tajgy jen sedmkrát - zpravidla proto, aby se účastnila některého ze setkání starověrců nebo navštívila lékaře. Nemá to zapotřebí - z vody a vzduchu mimo tajgu se jí prý stejně dělá špatně. I přesto ale příležitostně přijímá návštěvy, komunikuje s novináři a prostřednictvím nich sděluje světu své požadavky a prosby. I přes pokročilé stáří a zhoršující se zdravotní stav vytrvale odmítá svůj přesun do civilizace. V posledních deseti letech k ní domů dochází dobrovolník, který jí pomáhá s běžnými záležitostmi ohledně péče o dům a hospodářství, a v roce 2016 byla poprvé v životě hospitalizována kvůli operaci nohou. Podle všech dostupných informací je v roce 2025 Agafia Lykovova pořád naživu.

ZDROJE:

Dash, Mike: „This Russian Family Lived Alone in the Siberian Wilderness for 40 Years, Unaware of World War II or the Moon Landing“ (2.10.2024). smithsonianmagazine.com. Čteno 29.10.2025

Luhn, Alec: „Siberian hermit airlifted to hospital over leg pain“ (15.1.2016). The Guardian. Čteno 29.10.2025

Martin, John: „Meet the Last Lykov“ (1.4.2013). vice.com. Čteno 29.10.2025