Článek
Když v anglickém městě Daresbury přišel roku 1832 na svět první syn manželů Dodgsonových, měl podle přání svého otce pokračovat v rodinné tradici a stát se knězem. Jak malý Charles Lutwidge Dodgson (později známý spíše pod pseudonymem Lewis Carroll) rostl, zdálo se, že má veškeré předpoklady pro to, aby rodičovskou vůli naplnil. Stejně jako ostatní sourozence (manželé Dodgsonovi měli dohromady jedenáct dětí), i jeho zpočátku vyučoval doma vzdělaný a ambiciózní otec Charles st. Charles st. se sice živil jako prostý venkovský kněz a učitel, před svatbou měl ale rozjetou slibnou akademickou kariéru. Tento výborný matematik a logik si nemohl nevšimnout zjevného nadání svého nejstaršího syna, který s pozoruhodnou lehkostí proplouval učivem, od raného dětství rozumněl náročné literatuře a čile se zajímal o vědu. Otec byl přesvědčen, že syn bude jednou kráčet v jeho stopách.
Pro děti manželů Dodgsonových byla kromě až nezvykle tuhého kořínku (všechny děti v rodině se dožily dospělosti) typická vada řeči: stejně jako většina jeho sourozenců, i Charles koktal. Jeho koktavost ho trápila a v dětství výrazně ovlivňovala jeho kontakt s vrstevníky. Po odchodu ze soukromého gymnázia v Richmondu začal navštěvovat školu v nedalekém městě Rugby, kde se stal terčem trýznění ze strany starších chlapců. Přestože byl v dospělosti znám jako muž mírné povahy a jemných způsobů, tato zkušenost mu vypěstovala ostré lokty. I přes veškeré potíže se spolužáky ale stále vynikal svým nadáním (Charles byl geniálním matematikem) a nikoho tak nepřekvapilo, že po ukončení střední školy pokračoval ve studiu na univerzitě v Oxfordu.
Charles Dodgson, otec Lewise Carrolla, v době, kdy se stal arcijáhnem
Oxford se na dlouhá desetiletí stal Charlesovým druhým domovem. Studentskými léty proplul s poctami a pochvalami (byť si občas vysloužil i pokárání, protože jeho píle ne vždy odpovídala jeho nadání) a bylo mu nabídnuto, aby po promoci na univerzitě zůstal jako učitel matematiky. Přijal, ale práce ho nebavila. Vyučování ho nudilo k smrti a laxnost jeho studentů (mnohdy starších a bohatších, než byl on sám) mu připadala až nechutná. Získal si zde ale celoživotního přítele: roku 1856 se novým děkanem fakulty stal Henry Liddell, který se s celou rodinou ubytoval v děkanství, co by kamenem dohodil od Charlesovy kanceláře. Charles se brzy spřátelil jak s ním, tak s jeho ženou Lorinou i dětmi včetně tehdy čtyřleté dcery Alice.
Mistr fantazie i slovních hříček
Mezi Charlesovy oblíbené kratochvíle patřila už od dětství drobná literární tvorba. Ve vědě sice vynikal, ale umělecká činnost ho naplňovala a těšila. Pro svoji radost a obveselení ostatních psal krátké básně, povídky i glosy, v nichž nešetřil vtipem, satirou a hravými slovními hříčkami. Sám sebe hodnotil velmi přísně, nicméně už na kraji dospělosti učinil první odvážné pokusy a nechal svoje mladické výtvory publikovat v novinách a časopisech. První skutečný úspěch se dostavil roku 1856 v podobě básně Solitude, kterou vydal pod dnes již proslaveným pseudonymem - Lewis Carroll (i toto smyšlené jméno je důmyslnou hříčkou: Lewis je poangličtělá forma jména Lutwidge, Carroll odvozenina od jména Charles).
Lewis Carroll (1857)
Inspirací k jeho životnímu dílu, vyprávění o Alence, která se propadla králičí norou do tajemné říše divů, se Carrollovi stalo intenzivní přátelství s rodinou Liddellových. O vývoji vztahu mezi ním a rodinou děkana Liddella nemáme dostatek informací hlavně proto, že z kritického období na přelomu 50. a 60. let 19. století chybí v Carrollově pozůstalosti deníkové záznamy (podle všeobecného mínění byly po jeho smrti zničeny). Jak tvrdí dnes už legendární (a snad alespoň zpola pravdivá) historka, jednoho letního dne roku 1862 požádala Alice, prostřední z dcer Liddellových, Carrolla, aby pro ni a její dvě sestry napsal knihu pohádek. S děvčaty Liddelovými, zvláště pak s Alicí, trávil Carroll spoustu času. Bral je na pikniky a projížďky lodí (někdy za přítomnosti rodičů, jindy bez nich) a za pochodu pro ně na jejich přání vymýšlel různé fantazijní příběhy. Neměl ve zvyku si je zapisovat, ale tentokrát se rozhodl Alici vyhovět.
Trvalo další dva roky, než dívce přinesl slíbené dílo - rukou psaný svazek s vlastními ilustracemi, který pojmenoval Alice's Adventures Under Ground (Alenčina dobrodružství pod zemí). Na pobídku svého přítele a mentora George McDonalda, jehož děti byly Alenkou nadšeny stejně jako Alice, sehnal pro knihu nakladatele. Po dohodě s ním změnil název na Alice's Adventures in Wonderland (Alenčina dobrodružství v říši divů), zajistil si spolupráci profesionálního ilustrátora a oprášil svůj starý pseudonymem.
Netrvalo dlouho a vyprávění o Alence proslavilo Lewise Carrolla po celé zemi.
Alenka v říši divů (ilustrace z roku 1939)
Alice, která (ne)byla Alenkou
Odborníci dodnes spekulují nad tím, jaký byl skutečný vztah Lewise Carrolla k Alici, dceři manželů Lidellových. Podle kusých informací dochovaných v dopisech a dobových výpovědích není pochyb o tom, že ji miloval. Spory se vedou především o tom, jestli jeho láska k ní byla duchovním vzplanutím, kterým zahoří umělec ke své múze, nevinným přátelským citem muže, který byl tak hravý, až byl nedospělý, nebo erotickou náklonností, pro kterou v té době neexistovalo slovo ani hranice. Sám Carroll pochopitelně vždy odmítal, že by jeho náklonnost k dětem měla jiný než estetický charakter. Stejně tak se důrazně bránil tvrzení, že malá Alice Liddell je jeho Alenkou z říše divů. Každopádně s ní osobně trávil mnoho času a nad povahou jejich vzájemného přátelství se vznášela aura skandálu už za jeho života.
Alice Liddell na portrétu Lewise Carrolla (1860)
Roku 1856 se Carroll zamiloval do fotografování. Své nové vášni propadl natolik, až zvažoval, že se jí bude živit. Specializoval se na portréty a s oblibou fotografoval známé osobnosti v naději, že si tím získá cenné kontakty pro postup na společenském žebříčku. Také jeho fotografie se staly předmětem značné kontroverze: v pózách, které bychom dnes označili za přinejmenším nevhodné až pornografické, fotografoval i malé děti (včetně své oblíbené Alice). Jeho zastánci tvrdí, že sotva polovinu jeho fotografické sbírky tvořily dětské akty; druzí namítají, že polovina sbírky tvořená fotografiemi nahých dětí je více než dost.
Někteří z Carrollových životopisců ho otevřeně označují jako pedofila. Vychází i z události, ke které mělo dojít někdy kolem roku 1863 a která mohla být příčinou jeho rozchodu s rodinou Liddelových. Carroll měl tehdy opakovaně požádat o ruku jedenáctileté Alice. Nabídka sňatku původně působila jako žert, ale posléze rodiče vyděsila. Jiní z autorů se zdráhají Carrolla nazvat pedofilem s tím, že pouze nikdy neopustil dětský svět a vytvořil si k dětem obecně patologickou vazbu. Jako nejpravděpodobnější se zdá tvrzení, že Carroll uměl zdařile přesvědčit své okolí a pravděpodobně i sebe samotného, že jeho vztah k dětem není erotický.
Navzdory kontroverzní pověsti zůstává Lewis Carroll jedním z nejvýznamnějších anglických literátů, geniálním matematikem a všestrannou osobností. Přesto, že svoji práci na univerzitě nesnášel, pokračoval v ní, i když mu už plynuly značné příjmy z prodeje knih. Přání svého přísného, konzervativního otce nenaplnil; ačkoliv v souladu s jeho vůlí vystudoval, nikdy se nestal knězem a k církvi měl celoživotně rozpačitý vztah. Zemřel svobodný a bezdětný roku 1898 na zápal plic. Koktavost ho trápila až do konce života.
Hroby rodiny Dodgsonových
ZDROJE:
BAKEWELL, Michael (1996). Lewis Carroll: A Biography. London: Heinemann. ISBN 9780434045792
BAYLEY, Melanie. „Alice's adventures in algebra: Wonderland solved“. New Scientist. Archivováno z originálu 25. 1. 2022. Čteno 4.11.2023
WAKELING, Edward (4.4.2003). „The Real Lewis Carroll – A Talk given to the Lewis Carroll Society“. Archivováno z originálu 8.7.2006. Čteno 5.11.2023