Článek
S velkým zájmem jsem teď sledovala nejnovější kauzu z českého církevního rybníka. Kdyby to nebylo tak citlivé, označila bych to skoro za klišé: oblíbený katolický kněz z malé farnosti kdesi na Moravě před několika lety zneužil děvče ve zpovědnici a teď za to dostal od sekulárního soudu přes prsty. Že už jste o tom někde slyšeli nebo četli? Nedivila bych se - každou chvíli se v médiích objeví zpráva, na kterou by tenhle popis seděl. Nejen, že tyhle případy jsou všechny jako přes kopírák a je jich příliš mnoho, ale i reakce na ně jsou vcelku předvídatelné. Když se podíváte do diskusí, mezi všemi těmi plivanci na pedofilní církev najdete téměř vždy i komentáře lidí z nejbližšího okolí obviněného, kteří za svým dobrým panem farářem stojí v dobrém i zlém.
„Otce Antonína znám a je to dobrý člověk.“
„Tohle by náš Tonda nikdy neudělal.“
„Jste hyeny. Toník by se pro děti rozdal a tohle si nezaslouží.“
Je pro mě dodnes těžké si přiznat, že mít tehdy internet v mobilu, dost možná bych to do diskusí psala taky.
Dobrý pastor
Byla jsem velmi nedůvěřivé dítě. Nebylo to bez příčiny - moje rodina, navenek skvěle fungující, totiž nebyl bezpečný přístav, ale rozbouřené moře, na kterém se člověk musel mít neustále na pozoru. Hluboko pod kůži se mi vryla potřeba vidět za každým rohem nebezpečí a za každým úsměvem zradu, protože tohle kdysi tvořilo moje „doma“. Když jsem pak vyrostla a začala si hledat jiné domovy, zjistila jsem, že důvěra je něco, co navzdory své dětské zkušenosti v životě bytostně potřebuju. Rozhodla jsem se tehdy, že budu lidem věřit, a i přesto, jak fatálně jsem se v nich někdy zmýlila, jsem toho rozhodnutí nezalitovala ani jedinkrát.
Dospívala jsem jako řadová členka jedné z menších nekatolických církví. Bylo to moje mládí a bylo to fajn. Církevní prostředí (nejen moje farnost, ale i sousední farnosti, církevní spolky, škola i pěvecký sbor) se v tomhle citlivém věku stalo mojí nejbližší sociální buňkou. Přiznávám, že i bližší, než mi toho času byla moje vlastní rodina. Lidé, se kterými jsem se tehdy scházela v mládežnických skupinách, patřili mezi mé nejdůvěrnější přátele.
Do kruhu mých nejmilejších se velice rychle dostal taky on. Pastor, kterého snad nešlo nemít rád, říkejme mu třeba Honza. Nevím, jestli má někdo z vás nutkání představovat si ideálního duchovního, ale kdybyste náhodou měli, tak vězte, že by to byl on. Laskavý, vřelý, soucitný, ochotný věnovat svůj čas i pochopení každému, kdo se na něj obrátil. Zároveň hluboce lidský, zábavný společník, intelektuál, který se nad nikoho nepovyšoval a s každým jednal s nejvyšším možným respektem. Disponoval nepopiratelným osobním kouzlem a jeho společenský rozhled byl ohromující. Také měl hezkou mladou ženu, kterou potkal v pokročilém věku, a s ní dítě, v nějž už ani nedoufal. Byl jim oběma neuvěřitelně oddaný; nosil jejich fotografie v náprsní kapse omšelého tvídového saka (navzdory tomu, co se vypráví, farářský plat není žádné terno) a chlubil se s nimi na potkání.
„Myslím, že bych byl schopen dopustit se vraždy, kdyby na něj někdo sáhl,“ vypadlo z něj jednou uprostřed náročné debaty, ve které přišla řeč na jeho jediného potomka. Pamatuji si, jak mi to otcovské vyznání přišlo dojemné a zvláštní zároveň, Honza byl totiž jinak duší i nadšením skoro jako malý kluk. Asi i proto to s mladými lidmi opravdu uměl. Vzpomínám na všechna ta setkání na jeho rodinné chatě, na kterou nás pravidelně zval ve velkých počtech a kde jsme do noci hráli karty, zpívali a pojídali lžícemi z jednoho kastrolu ten jeho neskutečně příšerný eintopf. Nikdy by mě nenapadlo, že příčinou Honzovy příchylnosti k mladým lidem je něco úplně jiného, než to, že je to tak zatraceně dobrý pastor.
A pak se to stalo
Byla jsem čerstvě dospělá, když se mi s tím Honza svěřil. Už dlouho vypadal, že není ve své kůži, a teď seděl přede mnou a ztěžka vyznával, že ho nějaká děvčata obvinila ze sexuálního zneužití. Měl na ně prý něco zkoušet v klubovně, sahat jim na stehna, do rozkroku a na prsa a vyhrožovat jim, když se cukaly. Taková hloupost, pomyslela jsem si okamžitě. Ještě teď, když si na to vzpomenu, si dokážu živě vybavit, jak mi tehdy bylo Honzy líto. Seděl na židli jako živoucí neštěstí, ramena měl svěšená, obličej se mu leskl slzami a obrázek své ženy a dítěte mačkal v upocené dlani. Byl zlomený. Když se dušoval, že nic neprovedl, ani na okamžik mě nenapadlo, že bych mu měla nevěřit. Byl to ostatně jeden z mých nejbližších lidí. Zato ty holky, co o něm tu nehoráznost šířily, byly velmi pofiderní povahy. Nebylo jim ani čtrnáct a chovaly se prostě nemožně. Oči si líčily tak vyzývavým způsobem, že by svedly i mrtvého, a sukně nosily tak krátké, že pod nimi bylo vidět úplně všechno (alespoň tak jsem to tehdy vnímala). Ty věci, co o Honzovi šířily, byly bohapusté lži. Honzu jsem znala, v klubovně jsem s ním byla sama mnohokrát a nikdy na mě ani nesáhl. Byl to solidní člověk, příkladný otec i manžel a každý musel vědět, že co o něm ty holky šířily, byl učiněný nesmysl. Takhle rychle jsem s tím tehdy uměla být hotová.
Ačkoliv mu nikdo nic nedokázal, Honza nakonec ten tlak neustál a ze služby v církvi v tichosti odešel. Sdílela jsem s ním ten pocit křivdy a bezpráví. Jak léta plynula, naše kontakty se přerušily a Honza mi zmizel z dosahu. Obvinění ze zneužití se zamluvilo do ztracena, po těch holkách z mládeže neštěkl pes a po mně taky ne. A pak se to stalo. Před pár dny to bylo pět let, co jsem se dozvěděla, že to Honza tehdy opravdu udělal. Důkazy byly očividné, jednoznačné, dobře čitelné - stejně, jako tehdy, akorát já už jsem nebyla mladá, Honzu už jsem skoro neznala a už to prostě nešlo nevidět. Najednou mi došlo, že ty sukně ve skutečnosti nebyly tak krátké, jak mi to tehdy Honza barvitě líčil. Najednou jsem se rozpomněla na to, jak Honzovi při pláči vlastně slzy netekly - to se jen potil, až z něj lilo. To prozření bylo strašlivé; vina na mě v ten den dolehla jako těžký balvan a zatížila mě na několik dalších let. Vyčítala jsem si to strašně a vyčítala bych si to dodnes, kdyby mi jedna moje přítelkyně, která sama byla jako dítě znásilněna, neřekla:
„Netrap se tím. Zachovala bych se stejně.“
Bolelo si přiznat, že já taky. Že kdybych v tom byla znovu, nejspíš bych znovu věřila více dobrému příteli, kterého roky znám, než nevyrovnané puberťačce s pochybnou pověstí. Protože tak to my lidi děláme - věříme tomu, koho milujeme, protože mu prostě věřit potřebujeme.
Mé současné já dělí od mého mladšího a naivnějšího já skoro dvacet let - dvacet let, během kterých jsem se v lidech spletla ještě mnohokrát, ale nikdy ne tak, jako jsem se na kraji dospělosti spletla v Honzovi. Občas na něj myslím, když ve svých sebedestruktivních chvilkách čtu diskuse pod články o děti zneužívajících kněžích. A kromě lítosti, že sexuální agresoři infiltrují církev, cítím i soucit s těmi, které oklamali. Své oběti, jejich rodiny, své rodiny, své blízké. Všechny, kteří se rozhodli, že ve svém životě potřebují někomu věřit. Jen, podobně jako mé osmnáctileté já, vsadili na špatnou osobu. Snad si to jednou budeme umět odpustit.
ZDROJE:
Fuksa, Aleš: „Pedofilní kněz zneužil desetiletou dívku ve zpovědnici kroměřížského kostela“ (11.10.2025). Novinky.cz. Čteno 21.10.2025
Fuksa, Aleš: „Věřící se zastávali pedofilního kněze. Odstěhujte se, vyzýval rodinu nezletilé oběti anonym“ (19.10.2025). Novinky.cz. Čteno 21.10.2025
