Bizarní osud bratrů Collyerových: Notoričtí hromadiči, kteří se sami pohřbili pod 120 tunami odpadků

Bylo 21. března 1947. New York se zrovna probouzel do dalšího uspěchaného dne, když se na policejní služebně ve 122. okrsku rozřinčel telefon. Během krátkého hovoru informoval volající, který se představil pod smyšleným jménem „Charles Smith“, o nesnesitelném zápachu, který se linul ze zchátralého domu na adrese 2078 5th Avenue. Ten smrad, zoufal si znepokojený občan, je prý tak odporný, že proniká až za zdi okolních domů a narušuje pokojné sousedské spolužití v jinak uhlazené, solidní čtvrti na severu Manhattanu.

Nebylo to poprvé, co byla policie nucena zabývat se tímto konkrétním domem. Ve skutečnosti byli na služebně na hovory týkající se této adresy zvyklí natolik, že jim nejnovější stížnost na zápach připadala téměř malicherná. Strážník, který byl vyslán na místo v rámci formální kontroly, ale okamžitě vytušil, že dnes je něco jinak. To, co ucítil, totiž nebyl smrad z odpadků, prasklé kanalizace ani doutnající hromady starých hadrů, ale nasládlý, hnilobný a naprosto nezaměnitelný zápach tlejícího masa.

O pár hodin později už policisté z domu vynášeli mrtvolu Homera Collyera. Trvalo ale několik dalších týdnů, než z nejspodnějších vrstev odpadků vyprostili i nehybné tělo jeho bratra Langleyho.

Homer Lusk Collyer a Langley Wakeman Collyer se narodili v 80. letech 19. století do velmi privilegované a majetné newyorské rodiny. Jejich otec Hermann byl významný gynekolog, matka Susie patřila k nejslavnějším operním pěvkyním ve městě. Oba rodiče pocházeli z rodu amerických Livingstonů, jejichž zakladatelé přicestovali do Nového světa ze Skotska už v roce 1672 a kteří jako jedni z prvních získali patent na osidlování půdy okolo řeky Hudson. Jinými slovy - Homer a Langley byli přímými potomky lidí, kteří založili Manhattan.

Collyerovi patřili ke společenské smetánce a život jejich dětí tomu odpovídal. Homer získal titul na právnické fakultě Kolumbijské univerzity a živil se jako specialista na námořní právo, Langley studoval inženýrství a chemii a stal se uznávaným pianistou (vystupoval mimo jiné i v prestižní Carnegie Hall). Hermann a Susie mezitím v rámci rozšiřování svého portfolia koupili čtyřpatrový dům v harlemské čtvrti v horní části Manhattanu. Když se manželé později rozváděli, dohodli se, že nemovitost bude dále spravovat Susie, která ji obývala s oběma již dospělými syny. Hermann zemřel v roce 1922, Susie o sedm let později. Veškerý majetek zdědili jejich synové.

Dědictví po rodičích mohlo Homerovi a Langleymu zajistit budoucnost bez materiálních starostí. Poté, co se vzpamatovali z matčiny smrti, oba bratři pokračovali ve svém spořádaném a konvenčním životě pracující elity. Homer rozvíjel svou právnickou praxi, Langley prodával klavíry a oba vyučovali v nedělní škole. Jako staří mládenci žili spolu, opečovávali a zvelebovali svůj společný domov, pravidelně se stýkali s přáteli, jezdili na dovolené a na pracovní cesty. Čtyři roky všechno klapalo, jak mělo - až přišel osudný rok 1933, kdy se změnilo úplně všechno.

Toho roku postihla Homera mrtvice. V důsledku krvácení do zadní části očí kompletně oslepl a záhy poté onemocněl kloubním revmatismem. Langley se v krizi projevil jako starostlivý bratr: odešel z práce, aby se mohl o Homera starat, koupal ho, oblékal, krmil, předčítal mu z oblíbených knih a přehrával mu na klavír skladby, které měl rád. Věřil, že to, co Homer potřebuje ze všeho nejvíce, je poctivá domácí strava a moře odpočinku, a naordinoval bratrovi dietu složenou ze sta pomerančů týdně, žitného chleba a arašídového másla. V odborném časopise prý vyčetl, že tím touto kombinací potravin může vyléčit jeho slepotu. Věřil tomu natolik, že začal pro Homera schovávat staré noviny, až si je mohl přečíst, až se mu zrak zase vrátí.

To, co mohlo ze začátku působit jako příkladná péče, se ale těžce zvrtlo. Za celou tu dobu, co Homera sužovaly vážné zdravotní potíže, bratři nevyhledali lékařskou pomoc - a to ani tehdy, když mu revmatismem otekly klouby po celých nohou. Později uvedli, že doktorům nedůvěřují a že jako synové lékaře ví nejlépe, jak naložit se svým zdravím; v knihovně ostatně uchovávali 15 tisíc knih z otcovy pozůstalosti, díky kterým prý věděli o medicíně až až. Langley výslovně uvedl, že má strach, aby lékaři nepodali Homerovi léky s cílem mu přitížit, nebo aby mu nepřerušili oční nerv a nezpůsobili, že slepota bude nezvratná. Jak čas plynul, Homerův stav se nelepšil a oba muži se stahovali ze společnosti víc a víc. Zároveň je začaly děsit změny, které hýbaly světem venku. Velká hospodářská krize přinesla ekonomickou nejistotu a nepříjemně zahýbala rozvrstvením společnosti. Kousek od 5th Avenue začali stavět metro a do prázdných bytů u plánované trasy se stěhovaly mraky Afroameričanů, kteří se tvářili, jako by jim to tam všechno patřilo. Někdy v té době se Langley rozhodl, že svět venku je pro ně oba už příliš nebezpečný.

Během několika málo měsíců se bratři Collyerovi téměř úplně odřízli od vnějšího světa. Homer svůj domov odmítal opouštět i tehdy, když ještě mohl, a Langley odcházel pryč jen proto, aby sehnal nějakou potravu. Běžně vycházel z domu po půlnoci a neváhal jít několik kilometrů do pekárny s celonočním provozem, aby si tam koupil jediný bochník chleba. Někdy také vybíral popelnice, do kterých řezníci vyhazovali ořezky masa, a u vylidněných stánků sbíral bedny nahnilé zeleniny. Také odmítal dále platit účty za telefon, vodu a elektřinu, protože nic z toho prý nepotřebuje a volat stejně nemá komu, a přestal otevírat, takže nevěděl ani o tom, že jim chodí upomínky.

„Neumíte si představit, jak svobodně se díky tomu cítíme,“ prohlásil Langley později.

V roce 1937 byl domu č. 2078 odpojen telefon, o rok později přišli bratři i o dodávku vody a energií. Langley začal veliký dům vytápět pouze malým petrolejovým topením a vodu, pro kterou chodil na nedalekou benzinovou pumpu, ohříval na plynovém vařiči.

„Nechceme být obtěžováni,“ vysvětloval všem, kdo se odvážili ho zeptat. Sousedé, které potkával při svých pochůzkách, na něj vzpomínali na milého a zdvořilého muže. Jedním dechem ale dodávali, že to byl naprostý blázen. Minimálně tak vypadal - nosil ošoupané šaty, lodní čepici z roku 1910 a pod nosem si nechával růst dlouhý povadlý knír. O jeho bratrovi nevěděli vůbec nic; Langley byl vůči němu neskutečně ochranitelský a nedovolil, aby s ním kdokoliv byť jen promluvil. Když v roce 1941 vypukl v domě malý požár, bránil hasičům, aby položili jeho bratrovi nějaké otázky, a když přistihl sousedy, jak se snaží nahlédnout do oken, koupil sousední pozemek za 7500 dolarů.

Dům Homera a Langleyho byl typický brownstone - cihlový řadový dům (townhouse) s charakteristickou fasádou z červenohnědého pískovce. Jde o ten typ obydlí, které vždycky působí malinko luxusněji, než ve skutečnosti je. Od doby, co Langley přestal platit své pohledávky, se rodinné jmění podstatně ztenčilo, i tak se ale zdánlivě opuštěný brownstone stával častým terčem zlodějů. Aby lupiče odradil, Langley začal během pochůzek venku sbírat, cokoliv mu přišlo pod ruku, a z toho pak uvnitř domu stavěl nekonečnou síť pastí, tunelů a slepých zákoutí jako ochranu před vykradením. Protože jim nějací výrostci házeli do oken kamení, všechna okna zatloukl a opevnil ostnatým drátem. Dům se tak brzy proměnil v temné, zatuchlé bludiště krabic a složitých tunelových systémů vybudovaných doslova z odpadků, mezi kterými se nedalo ani hnout. Mohutným horám nejrůznějšího harampádí kralovala „hnízda“, která na jejich vrcholcích Langley postavil jako útočiště pro sebe a bratra. Trávili v nich drtivou většinu dní.

Stodvacet tun je hmotnost jednoho plně naloženého dopravního letadla. Stodvacet tun váží dospělý samec plejtváka obrovského. Sto dvacet tun bylo zlata, které Nizozemsko potají vyvezlo z USA, a sto dvacet tun bylo odpadků, které museli policisté vyházet z domu bratrů Collyerových, aby se k nim vůbec dostali.

Dům byl tak přecpaný, že nebylo možné ani otevřít dveře. Policisté se museli dovnitř vyškrábat oknem. Všechny místnosti v domě vyplňovala ta největší a nejrozmanitější hora smetí, jakou si je možné představit. Byly tady hromady prázdných krabic, metrové štosy novin a časopisů, stovky prázdných lahví od mléka, bowlingové koule a bezpočet olejomaleb vyrvaných z rámů. Dále zde bylo nalezeno 25 tisíc knih, desítky židlí, stolů a matrací, jízdní kola, části automobilů, desítky hudebních nástrojů včetně čtrnácti kompletních pian a osm živých koček. Bratři, celoživotně svobodní a bezdětní, uchovávali také výbavu pro minimálně pět dětí včetně jídelních židliček a kočárků. Mezi nejpodivnější objevy patřily lidské orgány naložené ve sklenicích, rentgenové snímky a lékařské nástroje, které patrně pocházely ze sbírky Hermanna Collyera. Některé předměty, jako např. meče, vzácný nábytek, šperky nebo hodinky měly velkou historickou cenu, podstatnou část „sbírky“ bratrů Collyerových ale tvořil šrot. Langley měl zcela zjevně problém cokoliv vyhodit. Muži, kteří dům vyklízeli, o té práci hovořili jako o skvělém dobrodružství; odkrývat ty hromady vrstvu po vrstvě bylo jako hledat poklad. Zatímco zvenčí vypadala hora odpadu prostě jako hora odpadu, při detailním zkoumání bylo možné v ní spatřit pozůstatky života velmi zámožné rodiny. Vyklízení celých 120 tun života bratrů Collyerových přihlíželo 2000 lidí.

Ten nejzásadnější nález se pochopitelně skrýval pod nánosy odpadu. Po pěti hodinách pátrání nalezeno ve výklenku z nahromaděných krabic a novin, které byly naskládány až ke stropu, nalezeno tělo Homera Collyera. Homer seděl v křesle, měl na sobě potrhaný modro-bílý župan, slepené šedé vlasy mu sahaly až po ramena a hlavu měl složenou na kolenou. Soudní lékař určil za příčinu smrti hlad a srdeční selhání. V okamžiku nálezu byl mrtvý asi deset hodin.

Policisté se nejprve na základě fámy domnívali, že Homera nechal hlady cíleně zemřít jeho bratr Langley. Uběhlo ale několik dní a po údajném pachateli nebylo ani památky. Když se Langley neobjevil ani na Homerově pohřbu, policisté začali znovu pátrat v domě na 5th Avenue. Tělo Langleyho bylo nakonec nalezeno 8. dubna 1947, skoro tři týdny po Homerovi; podle lékaře, který prováděl pitvu, ale Langley zemřel už 8. března. Z polohy těla bylo zjevné, že Langley se chvíli před smrtí snažil prolézt jedním z tunelů, aby donesl jídlo svému ochrnutému bratrovi, když se na něj pečlivě naaranžované odpadky zhroutily a on se udusil na podlaze. Notorické hromadění věcí se mu stalo osudným; jeho vlastní past ho zabila asi tři metry od křesla, ve kterém na své jídlo čekal jeho opečovávaný bratr.

Bratři Collyerovi bylo pohřbeni na hřbitově Cypress Hills v Brooklynu vedle svých rodičů. Jejich dům byl zbořen šest měsíců po pohřbu.

Mezi příslušníky záchranných složek, policisty a sociálními pracovníky se brzy ujal výraz „Collyer mansion“ ("panství Collyerových") jako označení pro extrémně zaneřáděný dům nebo byt.

ZDROJE:

Arshad, Fareeha: „The Bizarre Story of Collyer Brothers“ (5.10.2022). medium.com. Čteno 13.6.2026

Paoletti, Gabe: The Collyer Brothers, The New York City Hoarders Found Dead In 1947 — Surrounded By 120 Tons Of Rubbish (10.6.2026). allthatsinteresting.com. Čteno 11.6.2026

The Ghosty Men: The Story of the Collyer Brothers (6.9.2024). boweryboyshistory.com. Čteno 13.6.2026

Collyer brothers. grokipedia.com. Čteno 13.6.2026

Extreme Phobias: Collyer Brothers. psychologistworld.com. Čteno 13.6.2026