Björn Andrésen: nejkrásnějšího chlapce na světě režisér zneužíval, jeho životní role ho zničila

Malý Björn nikdy neměl na růžích ustláno. Narodil se roku 1955 ve švédském Stockholmu. Poté, jeho matka Barbro spáchala sebevraždu, se výchovy sotva desetiletého sirotka ujali prarodiče z matčiny strany. Domácnosti vládla železnou rukou babička a v její přítomnosti nesměl o smrti matky ani promluvit. Pod jejím vlivem Björn vyrůstal už dříve - babička totiž byla vášnivou milovnicí filmů a zhlédla se v představě, že její jediný vnuk se stane světoznámým hercem. Od okamžiku, kdy se naučil chodit, se proto snažila chlapečka protlačit na jakýkoliv konkurz, který se namanul.

Když roku 1970 dorazil do Švédska režisér Luchino Visconti, který po celé Evropě hledal dětskou hvězdu pro svůj nový film, adaptaci novely Smrt v Benátkách, Björn už nebyl před kamerou nováčkem; svou filmovou premiéru si odbyl téhož roku ve filmu En kärlekshistoria (v češtině známým pod názvem Švédská love story), kde ztvárnil jednu z vedlejších postav. Jakmile se vždy připravená babička doslechla o tom, že slavný Visconti pořádá ve Švédsku konkurz, nelenila ani minutu a vnuka na něj přihlásila.

Přestože Björn pravděpodobně nadšení své babičky nesdílel, jako nikdy předtím, ani teď jí neodmlouval. Ve skutečnosti nijak netoužil stát se hercem, odporovalo to jeho nesmělé povaze, ale byl zvyklý babičku poslouchat. Říkal si, že když už nic jiného, může být natáčení zajímavá letní brigáda. Nevěděl, že Visconti pro roli Tadzia, mladíka, který probudí skryté touhy v životem vyčerpaném hudebním skladateli, nehledal především talent, ale krásnou tvář. Když Björna poprvé spatřil, věděl, že našel, co hledal. Patnáctiletý Björn měl něžné, až dívčí rysy, nevinný výraz a andělsky půvabnou tvář. V očích jakoby se mu odrážel veškerý smutek, který v životě zažil. Když ho pak při konkurzu požádali, aby si sundal košili, byl Visconti spokojený. Přesně tak si představoval svého Tadzia.

Björn byl ve filmu ohromující a výmluvný, aniž by přitom měl jedinou významnou repliku. Všechno, co jeho postavě dávalo význam - nevinnost, smyslnost i zlověstnost (Björn sám svého Tadzia označoval jako anděla smrti), bylo řečeno beze slov. Visconti po něm chtěl, aby se v pravou chvíli na scéně otočil, zastavil nebo usmál, říkal mu, jaký má mít výraz a co má chtít sdělit pohledem. Byl perfekcionista a pro Smrt v Benátkách měl zvláštní slabost - sám byl gay a příběh, ve kterém unavený stárnoucí umělec během dovolené v Benátkách zaplane touhou po mladičkém synovi svých polských sousedů, se ho osobně dotýkal. Nejspíš i proto mu tolik záleželo na tom, aby byl Tadzio zcela dokonalý, a za tím, aby vytvořil svou iluzi dokonalosti, tvrdě šel. Jeho zápal byl tak velký, až se pod jeho vedením dětský herec před očima nečinně přihlížejících proměnil v loutku, která beze zbytku plnila všechno, co se po ní chtělo.

Stejně, jako ovládal Björna před kamerami, začal ho ovládat i mimo ně. Björn nesměl mít v podstatě žádný soukromý život. Nesměl chodit plavat, nesměl trávit dlouhý čas na slunci, nesměl hrát fotbal s kamarády. Nesměl nic, co chlapci v jeho věku dělalo tu neobyčejnější radost. Visconti se tolik obával, že Björn ztratí při všedních radovánkách něco ze své krásy, až mu je všechny zakázal. Aby chlapce udržel pod kontrolou, zajistil mu vychovatelku, která se od něj nehnula na krok (údajně měla také zabránit tomu, aby mu některý z homosexuálních členů Viscontiho štábu dělal návrhy). Veškeré protesty byly marné: jednak svého vnuka v bezmezné poslušnosti režisérovi podporovala babička, jednak si Björn brzy uvědomil, že Viscontimu na jeho pocitech a komfortu vůbec nesejde. Byl pro něj jen kusem tvárné hmoty, andělská tvář bez citu, se kterou si může dělat, co se mu zlíbí. Jediné, na čem mu záleželo, byl jeho film.

Ve filmu byl Björn loutkou a dekorací a úplně stejně se k němu Visconti choval, kdykoliv se spolu objevili na veřejnosti. Během tiskových konferencí při premiéře svrchovaně odpovídal na dotazy novinářů místo Björna, shazoval ho pro jeho věk a zároveň jedním dechem arogantně žertoval o tom, jak chlapec během doby, která uplynula od natáčení, zestárl, a že už zdaleka není tak hezký, jako býval. Přestože ho pohlavně nezneužíval (důsledně se distancoval od všeho, co by mělo k jeho postavě vzbudit jinou než estetickou náklonnost), přivlastnil si jeho tělo, sexualizoval ho a v křehkých letech dospívání úplně ovládal. Nutil ho navštěvovat gay kluby a bavit se tam s dospělými muži, aby zjistil, jestli není taky gay. Ve svých vzpomínkách dospělý Björn Viscontiho nazval „kulturním predátorem“.

Zkušenost z natáčení se negativně promítla i do Björnova života po premiéře. Publicita ho děsila k smrti. Role Tadzia mu otevřela dveře do světa showbyznysu a přesně, jak si přála jeho babička, se stal známým a žádaným. Spolužáci ve škole se mu ale posmívali a volali na něj krutými přezdívkami; plachý teenager, který toužil mít úspěch u děvčat, navíc získal pověst gaye. S Viscontim se účastnil propagačních akcí po světě, při kterých ho jeho agenti dopovali prášky pochybného původu, aby zmírnili jeho ostych. Pověst gay ikony ho předešla a manažeři toho využívali; během jednoho turné v Paříži ho na rok ubytovali v bytě bohatého gentlemana, který ho zahrnoval pozorností a dárečky a prováděl ho nočními kluby.

„Připadal jsem si jako nějaká putovní trofej,“ říká Björn. O této kapitole svého života, která dohromady trvala téměř deset let, dodnes mluví jen obtížně.

Přesto, že po hvězdné kariéře nikdy netoužil, u filmu Björn zůstal. Trvalo roky, než dokázal pojmenovat, co se dělo při natáčení s Viscontim, a desetiletí, než o tom dokázal promluvit. Roku 1983 se oženil s básnířkou Susannou Roman, s níž měl dvě děti. Manželství se rozpadlo roku 1987 poté, co jejich mladší, teprve devítiměsíční syn Elvin zemřel na SIDS. Björn se po smrti dítěte zhroutil v hluboké depresi a propadl alkoholu. Kdykoliv před ním někdo zmínil Smrt v Benátkách, sevřel se mu žaludek a jeho skepse se ještě prohloubila. Dnes žije v zanedbaném malém bytě ve Stockholmu, s dcerou ani jejími dvěma dětmi se prakticky nevídá. Zůstal sám se svou bolestí i se svými výčitkami: ví, že nikdy nebyl dobrým otcem ani manželem. Přítelkyně, se kterou se vídal, se s ním kvůli jeho komplikované povaze rozešla. „Nejkrásnějšího chlapce na světě“ by v něm dnes nikdo nepoznal - je zpustlý a stále rozmrzelý a lidé v okolí ho pokládají za bezdomovce.

Roku 2021 vyšel o životě Björna Andrésena dokumentární film. Kristina Lindström a Kristian Petri pět let získávali jeho důvěru, než se odhodlal o svém soukromí promluvit na kameru. Chtěli vrátit ztracený hlas chlapci, kterému ukradli život. Když se Björna ptali, co by vzkázal Luchino Viscontimu, kdyby ještě žil, odpověděl prostě: „Fuck off“.

ZDROJE:

ERBLAND, Kate (29. 1.2021). „'The Most Beautiful Boy in the World' Review: Story of Innocence Lost“ Čteno 28.10.2023

FALLON, Kevin (30.1.2021). „The Tragic Curse of Being the 'Most Beautiful Boy in the World'“ Čteno 28.10.2023

LANG, Brent (30. 11.2021). „Björn Andrésen on His Tortured Relationship With Luchino Visconti's 'Death in Venice': 'That Son of a Bitch Sexualized Me'“ Čteno 28.10.2023