Článek
Byla sobota 17. března 1973. Patnáctiletá Lorrie seděla na zadním sedadle nablýskaného automobilu, který čekal zaparkovaný v dlouhé řadě jiných vozů podél přistávací dráhy na letecké základně Travis v Solano County v Kalifornii. Rozrušením se celá třásla: na ranveji před ní jen před několika okamžiky přistálo letadlo s prvními dvaceti z celkem 591 vojáků, kteří byli v rámci operace Homecoming propuštěni ze severovietnamských vězení. Jedním z nich byl i její otec, podplukovník Robert L. Stirm, kterého Lorrie neviděla dlouhých šest let. Návrat amerických zajatců se stal jednou z nejsledovanějších událostí po skončení vietnamské války a tak není divu, že kromě několika set příbuzných čekalo na navrátilce i nejméně stejně tolik fotografů a televizních reportérů. Byly to dojemné chvíle; spouště cvakaly jako o závod, když se děti po letech odloučení vrhaly do náruče svým otcům, a jedno oko nezůstalo suché, když matky s uslzenýma očima objímaly své dávno oplakané syny. Lorrie zatím v autě tiskla obličej k okýnku a sledovala, jak její otec oblečený ve slavnostní uniformě sestupuje z letadla a přichází k řečnickému pultu na narychlo postaveném pódiu. Očima těkal kolem sebe a ona věděla, že hledá svoji rodinu - ji, její matku Lorettu, sestru Cindy i bratry Roberta a Rogera. Nejraději by se za otcem ihned rozběhla a skočila mu kolem krku, matka ji ale napomínala, že musí počkat. Až pak, po nekonečně dlouhém čekání, se dveře otevřely a kdosi řekl, že už můžou.
Lorrie vystoupila z vozu a rozběhla se přímo k otci. Nebyla sama - v těsném závěsu za ní klopýtali všichni její sourozenci. Rodiny v běhu si všiml jeden z fotografů, kteří postávali za zátarasem u ranveje a trpělivě vyčkávali na svou příležitost. Byl jím Slava „Sal“ Veder, tehdy nepříliš známý, ale o to houževnatější fotograf agentury Associated Press. Nelenil, namířil objektiv, přiložil prst na spoušť a několikrát stiskl. Tak vznikla série šesti fotografií, z nichž jedna, kterou sám autor kritickým okem vyhodnotil jako nejpovedenější, měla být v následujících dnech publikována ve všech velkých novinách v zemi. Pozoruhodný snímek zachycuje mladou Lorrie přesně v okamžiku, kdy tváří v tvář svému otci rozpřahuje ruce a nadšením se doslova vznáší několik čísel nad zemí. Veder ho pojmenoval „Burst of Joy“ - „Gejzír radosti“ a v roce 1974 za něj obdržel Pulitzerovu cenu.
Není to ale jen umělecká hodnota, co z Gejzíru radosti dělá jednu z nejikoničtějších fotografií 20. století. Snímek, který se měl stát reklamou na šťastný návrat ze zajetí, byl ve skutečnosti smutnou iluzí. Jen pár dní před pořízením obdržel podplukovník Stirm dopis od své ženy, ve kterém mu oznamuje, že jejich manželství je u konce. Následující rozvodový spor patřil k tomu nejhoršímu, co Stirma kdy potkalo - a to i s přihlédnutím k faktu, že část života prožil ve vietnamském zajetí.
Američtí váleční zajatci se vrací domů z Vietnamu (1973)
Uvnitř ohnivé pece snášeli zajatci hlad, zimu i týrání
Podplukovník Stirm si v zajetí vytrpěl své. Jeho stíhací bombardér byl 27. října 1967 sestřelen vysoko nad Hanojí, ještě téhož dne byl Stirm zadržen a převezen do nechvalně známé věznice Hỏa Lò, ve kterém zůstal až do 14. března 1973.
Věznice Hỏa Lò (doslova "ohnivá pec") vznikla na přelomu 19. a 20. století, kdy byl Vietnam ještě součástí Francouzské Indočíny. Francouzští kolonizátoři vězení postavili uprostřed Hanoje jako svoji „koloniální Bastilu“, tedy místo, kde by mohli internovat politicky nepohodlné občany - vietnamské nacionalisty a vzbouřence proti koloniální správě. Od roku 1964 (v průběhu války ve Vietnamu) zde naopak severní Vietnamci zadržovali americké válečné zajatce, především piloty sestřelené při bombardování. Američané věznici rádi přezdívali Hanoi Hilton podle známého řetězce luxusních hotelů, byla to ale mrazivá, ironií překypující hříčka. Jestli něco vězeňské cely v Hỏa Lò nepřipomínaly, tak to byl hotel. Ve věznici panovaly bídné hygienické podmínky, zajatci trpěli hladem a zimou a byli nuceni snášet mnohahodinové výslechy a mučení. Většina vězňů sice internaci přežila, domů se ale vraceli ve zbídačeném stavu, navždy poznamenaní podvýživou, nemocemi a traumaty z krutého bití a nekonečných pobytů na samotce.
Mučící techniky v Hanojském Hiltonu. Plastika na zdi dnešního muzea
Robert L. Stirm přežil v pekle vietnamské „ohnivé pece“ dlouhých pět let. Neminula ho snad žádná z oblíbených mučících praktik jeho věznitelů - svazovali ho provazy, polévali studenou vodou, tloukli holí a opakovaně ho psychicky týrali tím, že mu pořádali fingované popravy. Když se lidé po návratu domů ptali Stirma, co ho po celou tu dobu udrželo při životě, odpověděl, že to byly myšlenky na jeho rodinu. Ta zatím doma v Americe o osudu svého muže a otce netušila zhola nic. Dostal se k nim jen strohý záznam o tom, že je Robert pohřešován a že byl pravděpodobně zadržen severovietnamským vojskem, nevěděli ale, kde přesně se nachází a zda je vůbec ještě naživu.
Dopis od Loretty doručil Robertovi vojenský kaplan ještě v den jeho propuštění z vězení. Jakmile začal číst, došlo mu, že jde o klasický „dear John“ dopis, kterým dívky a ženy té doby ukončovaly poměr se svými partnery.
Změnila jsem se od základů - a teď se nacházím v situaci, kdy už jsem byla donucena jít dál. Bobe, jsem si jistá, že hluboko v srdci víš, že tohle spolu nezvládneme - nedává smysl, abychom byli nešťastní, když víme, jak to udělat jinak.
Robert byl z dopisu zdrcený. Uvědomoval si, jak těžké bylo pro Lorettu jejich odloučení, stále ale věřil, že v jejich vztahu co zachraňovat. Až později se dozvěděl, že zatímco on po své ženě upřímně tesknil, ona se v době jeho nepřítomnosti stýkala s jinými muži. Nebylo jich prý zrovna málo, od tří prý obdržela i nabídku k sňatku. S těžkým srdcem proto přistoupil na rozvod, aniž by tušil, co všechno ho bude nakonec stát.
Robert si fotografii za rámeček nedal
Rozvod byl drsný a ošklivý. Jádro sporů rozvádějících se manželů spočívalo především v rozdělení majetku a také vojenského důchodu, na který měla Loretta podle zákona právo. Během těch šesti let, kdy byl Robert pohřešován, jí bylo navíc místo něj vyplaceno asi 140 tisíc dolarů ve vojenských náhradách. Když Robert zjistil, že jeho žena z jeho mzdy platila svoje výlety s milenci, logicky požadoval jejich vrácení.
Když jsem byl ve Vietnamu, Loretta dostala skoro 140 tisíc z mých peněz. Chci, aby se o to se mnou rozdělila. V posledních šesti a půl letech jsem z nich neutratil vůbec nic, protože jsem tvrdnul v té prohnilé, páchnoucí díře.
Přesto, že u soudu byly její četné nevěry prokázány, získala Loretta do svého vlastnictví rodinný dům a auto a měla mít nárok na asi 40% Stirmova budoucího důchodu (nebo vojenského platu). Robert jí měl také vyplácet alimenty na dvě mladší děti (Cindy a Rogera), které soud svěřil do její péče, a výměnou za to neměl on na výživu dvou starších dětí (Lorrie a Roberta jr.) dostávat od Loretty ani cent. Pro Roberta to bylo jako hořká pilule a usilovně se proti rozhodnutí bránil, nakonec mu ale nezbylo, než ji potupně polknout. Roku 1974 byl rozvod manželů Stirmových dokončen, Loretta se ještě téhož roku znovu vdala a Robert se i s dětmi odstěhoval ke své matce. Později byl povýšen na plukovníka, americké letectvo ale v roce 1977 opustil. Začal se živit jako obchodník a pilot komerčních spojů, než v roce 2005 konečně odešel do zaslouženého důchodu.
Všechny čtyři děti exmanželů Stirmových mají fotografii s názvem Gejzír radosti dodnes vystavenou ve svých domovech na čestném místě.
„Je to velmi pěkná fotografie velmi šťastného okamžiku,“ říká Lorrie a dodává, že cítí především vděk za to, že mohla vůbec vzniknout. Řada rodin, které válka rozdělila, se totiž podobné chvíle nikdy nedočkala. Ona sama žije se svou rodinou v dojezdové vzdálenosti od letecké základny Travis, celou scénu si tak pravidelně oživuje v paměti.
Několik kopií slavného snímku schovává ve svém psacím stole i dnes dvaadevadesátiletý podplukovník Stirm. Nikdy se na ně nedívá, nikde je nevystavuje, mluví o nich jen málo. Když se ho ptají proč, pohodí hlavou směrem k obrázku své bývalé manželky:
„To kvůli ní,“ vysvětluje. Loretta zemřela na rakovinu roku 2010, Stirm ale při pohledu na její rozesmátou tvář dodnes cítí bolest. Tak silná je zrada, která ho před dvaapadesáti lety vyprovodila z Vietnamu.
ZDROJE:
Barrett, Claire: „For Airman, Famed ‚Burst of Joy‘ Photograph Rings Hollow“ (2.6.2020). historynet.com. Čteno 1.11.2025
Egnal, Leo: „'Burst Of Joy' Shows A Vietnam Vet Reuniting With His Family - But There's No Happy Ending Here“ (3.8.2023). ranker.com. Čteno 1.1.2025
Large, Steve: „Daughter in iconic Vietnam War photo „Burst of Joy“ reflects: It's still very fresh in my heart“ (28.4.2025). CBS News. Čteno 1.11.2025
„Burst of Joy: The Sad Story Behind the Iconic Picture, 1973“. rarehstoricalphotos.com. Čteno 1.11.2025
