Bob, kocour z ulice: svého pána zachránil od drog a života bez domova. Jejich příběh obletěl svět

Jedno z moderních klišé tvrdí, že všechno, co v životě potřebujete, je láska a kočka. Těžko říct, jestli si totéž myslel i James Bowen, když se mu do cesty připletla chlupatá koule plná blech a bahnivé špíny, pod kterou i on jednomyslně rozpoznal vyzáblé tělo pouličního kocoura. Jako každý kocour, i tento očekával, že se o něj náhodný kolemjdoucí, kterého poctil svým zájmem, beze zbytku postará. Nevěděl, že život tohoto člověka zrovna ustrnul v bodě, kdy byl sotva schopný postarat se sám o sebe, natož o jiného živého tvora.

„Když už jsem na tom takhle,“ řekl si James nakonec, „budu mít aspoň tu kočku.“

Kocour mu jeho dobročinnost vrátil tisíckrát.

James Bowen se narodil 15. března 1979 v hrabství Surrey v jižní Anglii. Jeho rodiče se rozvedli krátce po jeho narození a matka se záhy i s malým Jamesem odstěhovala do Austrálie. Začít znovu v cizí zemi na druhém konci světa ale není jen tak a Jamesovo dětství i dospívání těžce poznamenalo neustálé stěhování z místa na místo. Dítě, které ze všeho nejvíce potřebovalo stabilitu, muselo v nepravidelných intervalech střídat byty, školy i tváře. James nikdy neměl možnost navázat hluboká přátelství a v těch povrchních se trápil, protože ho ostatní děti nikdy úplně nepřijaly. Trpěl samotou a odloučením od širší rodiny, která zůstala v Anglii, i od otce, který se o něj ve skutečnosti zajímal jen málo. Nechtíc si vypěstoval image „uplakaného dítěte“, jehož jedinou blízkou duší zůstala matka. Pro tu ale bylo prioritou zajistit synovi slušné živobytí, což bylo vykoupeno faktem, že s ním trávila jen málo času. James se tak dostal do situace, která se stala úhelným kamenem jeho pozdějších strastí: měl milujícího rodiče i střechu nad hlavou, ale nikdy nezažil, co to je mít skutečný domov.

V sedmnácti letech se James vrátil do Anglie. Střední školu, kterou kvůli šikaně předčasně opustil, nikdy nedokončil. Útočiště mu poskytla jeho polorodá sestra (dcera jeho otce z prvního manželství) s manželem, soužití mezi dávno odcizenými sourozenci ale skřípalo a James trávil čím dál tím více času na ulici. Den za dnem, noc za nocí se poflakoval londýnskými ulicemi, až se jednou rozhodl, že už se do sestřina pohodlného bytu nevrátí.

Toho dne se James stal bezdomovcem se vším všudy. Žil na ulici, přespával na lavičkách v parku nebo v improvizovaném stanu a když se podařilo, v mrazivých zimních nocích si pro sebe urval místo v útulku. Aby nezemřel hlady, hrál na kytaru v okolí Covent Garden a do rozloženého klobouku sbíral drobné. Žebral, řekli bychom my. Vydělával, řekl by on. Bolest z toho, že je bez domova, ho drtila: když nehrál, skrýval se před lidmi, protože z nich měl strach. Z utrápenosti, které si navykl jako dítě, se vyvinula deprese, od které byl jen krůček k zneužití analgetik. Bral je, aby se zbavil bolesti, a přivodil si jimi další. Než se nadál, byl závislý na heroinu a jeho smutek dosáhl absolutního dna. Ve snaze vymanit se ze začarovaného kruhu depresí a závislostí se přihlásil do léčebného programu a ubytoval se ve skromném bytě v chudinské čtvrti na severu Londýna, který mu poskytla obec. Jeho chmurné stavy se ale nelepšily a hrozilo, že každým dnem skončí opět na ulici. Dodnes tvrdí, že by to s ním přesně tak dopadlo - kdyby tehdy v pravou chvíli nepoznal Boba.

Jednoho jarního večera roku 2007 se James vracel ze svépomocné skupiny. Zrovna, když odemykal dveře svého bytu, všiml si, že pár metrů od něj sedí zrzavá kočka. Usoudil, že jde o mazlíčka některého z nájemníků, nechal proto zvíře na chodbě a nevzrušeně zavřel dveře. Druhý den tam kočka byla zase. Přišla i třetí den, čtvrtý… po týdnu už to Jamesovi začalo být divné a tak si kočku se vší opatrností prohlédl. Nenašel obojek ani známky, zato si všiml, že je celá zanedbaná a že má nepěkné zranění na tlapce, které potřebuje ošetřit. Zjistil také, že jeho nový chlupatý přítel není kočka, ale kocour. Rozhodl se kocourovi, kterého si spíše sám pro sebe pojmenoval „Bob“, pomoct.

James a Bob měli hodně společného. Ani jeden z nich nepatřil nikam. Protloukali se životem, jak uměli, a spoléhali se jen sami na sebe. Jamesovi setkání s tvorem, který byl na tom ještě bídněji než on sám, vlilo novou krev do žil. Dlouho se utápěl v tom, že je nepotřebný a zbytečný a že na světě není nikdo, kdo by o něj stál. A teď tady byl on - malý zrzavý pytlík blech, který si ze všech lidí na světě vybral právě jeho. Vydezinfikoval Bobovi ránu na tlapce a ovinul ji obvazem. Kocour zaprskal, ale nechal se - jako by tušil, že přijde úleva. Dovolil Jamesovi, aby ho odblešil a dokonce i vykoupal a ochotně se nastěhoval k němu do postele. Netrvalo dlouho a Bob doprovázel svého nového společníka na cestách do Covent Garden, kde mu odevzdaně vrněl u ucha, zatímco James hrál na kytaru. Jamesova vystoupení s kocourem na rameni začaly přitahovat zástupy diváků. Někteří z nich si tyto improvizované koncerty pod širým nebem natáčeli a záznamy umístili na sociální sítě. Z Boba a Jamese se téměř přes noc staly celebrity.

Z Boba se vyklubal nesmírně šikovný kocour. Byl společenský a hravý, ale zároveň klidný a moudrý jako kočičí Buddha. James zvíře naučil otevírat si dveře a používat lidský záchod a nechal mu vyrobit maličké šátky a šály, aby je mohl nosit při společných vystoupeních. Bob doprovázel Jamese nejen do parku, ale také do jeho druhé práce - prodávali spolu noviny. I tehdy sedával svému příteli na rameni a i tehdy se zákazníci jen hrnuli. James, kterému hrozilo vystěhování i ze sociálního bytu, si díky publicitě a astronomickým výdělkům mohl dovolit koupit celý bytový dům.

Opravdový úspěch však měl teprve přijít. Populární pouliční dvojice zaujala literární agentku Mary Panchos, která seznámila Jamese se svým přítelem, spisovatelem Harry Jenkinsem. Jenkins Jamese přesvědčil, aby o sobě a Bobovi napsal knihu. Hudebníkova literární prvotina s názvem Kocour Bob vyšla v roce 2012 a okamžitě se stala bestsellerem. Jen ve Spojeném království se prodalo přes milion výtisků. Fenomenální úspěch první knihy Jamese přiměl, aby dal dohromady ještě osm dalších. Série o Bobovi se dočkala i svých filmových adaptací - film Kocour Bob byl uveden v roce 2014, pokračování s názvem Dárek od Boba mělo premiéru v listopadu 2020. Velké pozdvižení vzbudila informace, že v drtivé většině scén v obou filmech hrál skutečný Bob sám sebe.

Zrzavý zázrak jménem Bob prožil po boku svého lidského přítele několik šťastných, naplněných let. Cestovali po světě, účastnili se autogramiád a dokonce si potřásli rukou (a tlapkou) s členy britské královské rodiny.

Bob zemřel 15. června 2020, jen pár dní po svém posledním online setkání s fanoušky. James svoje city k zvířeti vyznal v dojemném nekrologu.

„Bob mi zachránil život. Je to přesně tak a jinak to nejde. Dal mi mnohem víc než jen přátelství. Vedle něj jsem našla ten správný směr a smysl života, který mi tolik chyběl. Úspěch, kterého jsme společně dosáhli prostřednictvím našich knih a filmů, byl skutečný zázrak. Bob potkal tisíce lidí a dotkl se milionů životů. Na světě nebyla žádná jiná kočka jako on. A nikdy nebude.“

James Bowen dnes žije v severním Londýně. Po Bobově smrti bohužel opět propadl heroinu.

ZDROJE:

Ng, Kate: „Streetcat Named Bob author says he’ll be ‚homeless‘ again after mortgage rates ‘shot through the roof’“ (8.8.2023). Independent. Čteno 6.2.2025

Sanderson, Sertan: „How a street cat saved a life and inspired others“ (11.6.2016). DW.com. Čteno 6.2.2025

Wilson, Jennifer: „The Street Cat Bob: How He Saved The Life Of A Poor Musician“ (7.9.2020). medium.com. Čteno 6.2.2025

„Street Cat Named Bob: pet who inspired books and film dies aged 14“ (16.6.2020). The Guardian. Čteno 6.2.2025