Byl jako Ježíš, akorát s AIDS. Fotku umírajícího Davida použili v reklamě, odsoudila ji i církev

V listopadu roku 1990 se na titulní straně magazínu Life objevila znepokojivá fotografie americké fotografky Therese Frare. Zachycovala poslední chvíle života dvaatřicetiletého Davida Kirbyho, gay aktivisty z Ohia, který se v 80. letech nakazil virem HIV a teď umíral na zákeřné a neléčitelné onemocnění AIDS.

David Kirby se narodil roku 1957 v Ohiu. Vyrůstal v konzervativní rodině na ještě konzervativnějším americkém Středozápadě, kde to jako mladý gay neměl vůbec jednoduché. Rodiče reagovali na jeho coming out velmi odmítavě a David se po jedné z vyhrocených hádek s nimi sbalil a přestěhoval se do Los Angeles, pravého opaku zapadlého maloměsta, ze kterého pocházel. Novou rodinou osmnáctiletého mladíka se stala kalifornská gay komunita, do které velmi rychle zapadl. Ve dvaceti už z něj byl aktivista se vším všudy - rozdával letáky, chodil na shromáždění a účastnil se protestních akcí na podporu práv gayů. Jeho vlastní rodina s ním tehdy úplně přerušila kontakt.

Západní pobřeží v 70. letech bojovalo s mocným nepřítelem - sílící epidemií téměř neznámého viru HIV. První popsané případy onemocnění, které dnes známe jako AIDS, pocházejí právě odsud. David se do Los Angeles přestěhoval v době, kdy se už virus začínal šířit, ale kdy ještě na veřejnost nepronikly prakticky žádné relevantní informace o jeho přenosu nebo projevech. Nakazit se nebylo vůbec obtížné a i monogamní sexuální styk byl extrémně rizikový. Neexistovala prevence, včasná diagnostika ani léčba. Virus mohl v těle hostitele nerušeně dřímat i několik let, zatímco buňku po buňce likvidoval jeho imunitní systém.

Pomoc lékaře vyhledávali nakažení až tehdy, když se u nich objevily vážné respirační potíže nebo když jim na kůži vyrašily typické fialové skvrny - Kaposiho sarkomy. Diagnóza v takové fázi se rovnala velmi brzkému rozsudku smrti.

Není jisté, kdy a kde se virem HIV nakazil i David. Když mu v roce 1989 lékaři sdělili diagnózu, s úzkostí kontaktoval své rodiče a poprosil je, jestli by se mohl vrátit k nim do Ohia. Dobře věděl, že čas, který mu zbývá, se počítá spíše na měsíce než na léta, a chtěl zemřít doma. Přivítali ho s otevřeným srdcem.

Po návratu na Středozápad David podstoupil krátkodobou léčbu v místní nemocnici. Zde na vlastní kůži pocítil, jak bolí náraz do neprostupitelné hradby neinformovanosti a předsudků, které jeho onemocnění obestíraly. Zdravotníci na malém městě se ho báli tak moc, že spálili všechno vybavení ze sanitky, která ho transportovala do nemocnice. Když ho měli ošetřit, brali si dvoje rukavice, a jídelní lístek mu četli od dveří pokoje, aby se ho nemohl ani dotknout. Bylo to ponižující, nesprávné a zcela zbytečné, protože přesně takto se virem HIV nakazit nemohli. O poznání větší pochopení kupodivu prokázali rodiče, kteří si Davida nastěhovali zpátky do svého domu a zahrnuli ho láskou, kterou mu předtím dávali najevo jen skromně. Teprve teď ho doopravdy přijali.

V roce 1989 se Davidův stav zhoršil natolik, že se o něj rodina už nedokázala postarat doma. Byl převezen do Pater Noster House, hospicového zařízení pro pacienty v terminálním stádiu AIDS v Columbusu, kde se o něj staral citlivý personál. Mezi jeho ošetřovateli byla i Peta - transsexuální žena, která byla stejně jako on HIV pozitivní. Oba mladí lidé se rychle spřátelili a Peta začala u Davida trávit čas, i když zrovna neměla službu. Ruka, která na slavné fotografii vystupuje z okraje a hladí Davidovo zápěstí, patří právě jí.

Byla to právě Peta, kdo Davida seznámil s Theresou Frare. Therese byla o rok mladší než on, studovala žurnalistiku na univerzitě v Ohiu a toužila se stát aktivistickou fotoreportérkou. Jedna z praxí, za které na vysoké škole sbírala kredity, byla i služba v hospici, kde pracovala pod dohledem zkušené Pety.

Therese od Davida získala povolení k tomu, aby fotografovala jeho stále se zhoršující stav. Udělil jí ho pod podmínkou, že z výsledků své práce nebude mít finanční profit. Když dne 5. května 1990 obdržely Therese s Petou zprávu, že jejich přítel umírá, Davidovi rodiče ji poprosili, aby zachytila také jeho poslední chvíle. Přáli si, aby alespoň tímto způsobem ze synovy smrti vzešlo něco dobrého. Therese jim jejich přání splnila: diskrétně se posadila do rohu místnosti, vytáhla fotoaparát a vytvořila sérii křehkých snímků, z nichž nejpovedenější se o sedm měsíců později objevil na obálce Life.

Ten snímek je to nejsilnější, co kdy Therese vytvořila. V momentě, kdy stiskla spoušť, jako by se zastavil čas a smutek a bolest se stávají téměř hmatatelnými. Všechno se soustředí jen na Davida, který leží vyhublý, zesláblý a apatický na smrtelné posteli, s rukama křečovitě složenýma na hrudi a s pohledem upřeným kamsi mimo tento svět. Nad ním se sklání Bill Kirby, synovu tvář drží v mohutné dlani a tiskne jeho čelo ke svému. Ústa má pootevřená, jako by sténal za ně oba. O kousek dále sedí Davidova sestra Susan, měkce se na bratra dívá a přitom objímá své vlastní dítě zrcadlově stejným gestem, jakými její otec drží Davida. Nad nimi se na bílé zdi skví náboženský obraz Ježíše s otevřenou náručí. Není divu, že některým lidem ta scéna připomíná pietu - křesťanské zobrazení Panny Marie, která na klíně kolébá mrtvého Ježíše. Tmavovlasý, vousatý David, kterému táhlo na třiatřicet, skutečně vypadal jako Ježíš. Zemřel pár okamžiků poté, co na něj Therese naposledy namířila objektiv.

Poslední okamžiky Davida Kirbyho veřejnost šokovaly. Lidé věděli, že AIDS zabíjí, jejich představy ale byly velmi abstraktní a mnohým z nich až teď opravdu došlo, že za každým mrtvým je jeden bolavý lidský příběh.

„Podívejte se na tu fotku - k tomu muži nemůžete cítit nenávist,“ komentovala trefně Therese. To ještě netušila, jak silný společenský ohlas její práce vyvolá.

Na jedné straně sklízela uznání, na druhou musela čelit velice ostré kritice. Olej do ohně přilil umělecký ředitel společnosti Benetton Oliviero Toscani, který přirovnal Davida k Ježíši umírajícímu na AIDS a použil kolorovanou verzi fotky (původní byla černobílá) v provokativní reklamní kampani. Katolická církev na to zareagovala prudkým odsouzením, protože jak Theresina fotografie, tak Toscaniho metafora podle ní zesměšňovala původní obraz Piety. Na druhé straně stáli gay aktivisté, kterým se nelíbilo, že použití fotky v reklamě komercializovalo Davidovo utrpení, a poukazovali na to, že v centru tohoto komerčního zneužití stojí Davidova rodina. Lidé po celém světě vyzývali k bojkotu Benettonu, časopisy jako Elle nebo Vogue fotografii odmítli otisknout. V jednu chvíli toho bylo na Therese tak moc, že se z toho tlaku zhroutila.

„Poslouchej, Therese,“ utěšoval fotografku Davidův otec, „nikdo nás nevyužil ani nezneužil. My jsme využili je. Díky nim byla tvoje fotka vidět po celém světě, a přesně to David chtěl.“

Bill Kirby měl pravdu. I on sám prošel velkou osobní proměnou a dva roky po smrti svého syna se do hospice vrátil, aby tam utěšil umírající Petu. David strávil své poslední roky tím, že poukazoval na stigmatizaci a předsudky, které bránily prevenci i včasnému rozpoznání onemocnění. V časech všudypřítomného nepochopení se snažil demystifikovat virus HIV, vyburcovat politiky k akci a probudit ve veřejnosti empatii a zájem.

Nakonec to nebyl život, ale smrt, co pohnulo ledy. Jediný snímek, na kterém se David v obklopení své nejbližší rodiny loučí se světem, toho vykonal víc, než mohl dokázat jakýkoliv aktivismus. Na té fotce už jeho nemoc nebyla vzdálená a anonymní, ale získala konkrétní podobu - měla tvář toho mladého muže, kterou všichni znali z obálky oblíbeného časopisu. David Kirby už nebyl jen jeden z milionu: byl mužem z fotografie, která „změnila tvář AIDS“.

ZDROJE:

O'Neill, Claire: „The Photo That Changed The Face Of AIDS“ (1.12.2011). npr.org. Čteno 15.3.2026

Cosgrove, Ben: „The Photo That Changed the Face of AIDS“. life.com. Čteno 13.3.2026

Stockton, Richard: „The Heartbreaking Story Of David Kirby And His Deathbed Photo That Transformed How The World Viewed AIDS Patients“ (8.3.2026). Čteno 13.3.2026

„A Father Comforts his Son on his Deathbed: The Photo that Changed the Face of AIDS, 1989“. rarehistoricalphotos.com. Čteno 13.3.2026