Červené ženy kmene Himba. Místo mýdla se omývají dýmem a nevědí, které dítě je čí

Namibie je ve světě známá rozmanitou kulturou, velkými kaňony a množstvím národních parků. Jde o nejméně lidnatou ze všech afrických zemí a zároveň o zemi s dlouhodobě nejnižší (a na africké poměry obecně překvapivě nízkou) porodností. Přesto, že dávná éra evropské kolonizace zanechala stopu na struktuře obyvatelstva, většinu namibijské populace dodnes tvoří členové původních etnických skupin, které tento kout prastarého kontinentu obývaly dávno před příchodem bílého muže. Na severozápadu země v místním regionu Kunene a hluboko v srdci pouště Namib žijí Himbové - kmen polokočovných pastevců z nejpočetnější namibijské skupiny Bantu. Tento hrdý a starobylý národ byl během namibijské války za nezávislost v letech 1966-90 téměř vyhlazen, Himbové ale svůj kmen znovu postavili na nohy a dnes jich v namibijských pouštích žije téměř 50 tisíc.

Pokud v namibijské vesnici plyne život pomalu, pak ve vesnici zvané onganda, kterou obývají Himbové, se vleče dvojnásob. Brzo ráno vstávají mladí muži, aby z jednoduchých ohradníků vypustili ovce a kozy s typickým tlustým ocasem a odvedli je na pastvu. Svá stáda hlídají až do pozdního odpoledne, kdy se vrací do chýší ke svým ženám a dětem. Himbské vesnice mívají podobu menších usedlostí a obývá je zpravidla jedna rozvětvená rodina (typicky rodina muže - náčelníka). Chýše jsou postaveny z bláta a palmových listů, mají kruhový půdorys a jsou uspořádány kolem okuruwo, posvátného ohniště předků, a kraal, ohrady pro posvátný dobytek. Jak udržování ohniště, tak chov posvátného dobytka pomáhá vesničanům pěstovat dobré vztahy se svými zemřelými předky, což je základní rys jejich kmenového náboženství.

Ženy kmene Himbů mají ve svém společenství výjimečně silné postavení. Společenské uspořádání je spíše matriarchální a protože muži po většinu dne (v případě kočovných vesnic i po mnoho týdnů vkuse) pasou stáda mimo vesnici, ve všech zásadních otázkách v každodenním životě vesnice mají rozhodující slovo. Ženy jsou zde vnímány jako bytosti více praktické a fyzicky zdatné, muži, kteří nepasou dobytek, se naproti tomu zabývají spíše náboženskými nebo obchodními záležitostmi. Zatímco mužům a mladým chlapcům připadá chov a porážka dobytka, drobné řemeslnictví a administrativní a politické práce, ženy a dívky denně nosí do vesnice nádoby s vodou, sbírají dřevo a omítají zdi domků z mopasového dřeva, které si samy postavily, tradiční směsí hlíny a kravského hnoje. Mají také zodpovědnost za dojení dobytka a pěstování révy kalabasa (místní odrůda tykve), která se používá k výrobě zdejší základní potraviny - zakysaného mléka. Stejně jako muži - řemeslníci, i ženy vyrábějí šperky, oděvy i nástroje, k tomu všemu na jejich bedrech spočívá veškerá starost o děti a domácí ohniště. O děti ve vesnici nepečuje pouze jejich matka, ale rovnocenně s nimi také jiné ženy; protože Himbové praktikují polygamii, často se mezi hlavní pečovatele počítá i druhá manželka jejich otce.

Ženy z kmene Himba poznáte na první pohled: hlavy jim zdobí hliněné dredy a tělo mají od hlavy až k patě natřené okrově červenou pastou. Tradiční směs zvaná otjize je směsí máselného tuku a jílu a slouží jako účinná ochrana proti prachu, slunečnímu žáru i bodnutí komárů. Pro Himbky samotné má otjize nezanedbatelný kosmetický význam: v poušti, kde je trvalý nedostatek vody, vytváří bariéru proti nečistotám, vyživuje pokožku i vlasy a dodává jim typickou hrubou strukturu. Hnědočervená barva symbolizuje zemi a krev - podstatu života, a v místním společenství představuje ideál krásy. Pro zvýraznění svůdného efektu přidávají ženy do hliněno-máslové směsi aromatickou pryskyřici.

Himbské ženy si na svůj vzhled celkově velmi potrpí a krášlení těla věnují velkou péči. Podobně jako muži nosí sandály a bederní suknici vyrobenou z ovčí nebo kozí kůže (dnes příležitostně i z modernějších textilií), přičemž horní polovinu těla nechávají odhalenou. Ňadra si zdobí drátěnou náprsenkou s kovovými maticemi, kolem krku se jim kinklají mohutné drátěné náhrdelníky. Co Himbky uspoří starostí o oděv, to věnují vlasům, které si splétají do dredů a tvarují pomocí otzije. Každý účes má svůj vlastní význam a určení. Malí chlapci mívají vlasy zapletené do menších copánků vzadu, dospělí muži obvykle nosí jeden zadní cop, ženy si copánky složitě zaplétají - často tak, že jim vepředu spadají do tváře jako těžký hliněný závoj. Ženy, které jsou vdané nebo se jim narodilo dítě (nutný předpoklad pro to, aby byly považovány za dospělé), nosí speciální čelenku zvanou erembe vyrobenou z vysušené ovčí kůže.

Dospělost je u Himbů nevyhnutelně spjata s manželstvím a rodičovstvím. Sňatky bývají domluvené, přičemž ženy vstupem do manželství nepřestávají zároveň patřit i do příbuzenství svého otce (důležité pro časy nouze, kdy mohou spoléhat na pomoc z obou stran rodiny). Vztah manželů se vyznačuje pro nás netypickou sexuální nevýlučností. Muži mají obvykle dvě manželky, z nichž každou jsou ochotni zapůjčit vzácnému hostu nebo obchodnímu partnerovi k sexuálnímu potěšení. Je běžné, že biologickým otcem dětí není manžel matky a že ženy samotné neví, které dítě je čí. Jejich muži si s takovou malicherností obvykle hlavu nelámou a děti přijímají za své bez ohledu na pokrevní příbuznost.

Pověstný je nejen typický vzhled himbských žen, ale také jejich hygienické návyky, které mohou nepřipraveného evropského návštěvníka poněkud zaskočit. Himbové žijí v oblasti s omezeným přístupem k vodě a aby předešli plýtvání, místo vody a mýdla se omývají dýmem. Do malého ohýnku přidávají vonné byliny, nechají je rozvonět a pak si krouživými pohyby plamínkem ovívají celé tělo včetně genitálií. Kombinace bylin má prokazatelné antimikrobiální účinky, tradiční způsob očisty spolu se se specifickým zápachem otjize ale způsobuje, že necvičenému nosu odér himbských žen příliš nelahodí. Muži z kmene jsou na něj nejen zvyklí, ale považují ho za ženský a tudíž přitažlivý, bílého muže ale při prvním kontaktu s Himbkou nejspíš čeká kulturní šok.

Himbové dlouho odolávali kontaktu se západním světem, díky čemuž si až do poloviny 20. století uchovali původní způsob života v prakticky nezměněné formě. Svou nezávislost sice neztratili, zároveň se ale v posledních desetiletích podobně jako mnoho jiných afrických kmenů otevřeli turistů a ocitli se tak na křehkém pomezí modernity a tradice. Západní cestovatelé přinesli do himbských vesnic něco, co domorodci do té doby neznali - peníze. Himbové, kteří donedávna praktikovali výhradně směnný obchod a jejichž hlavním bohatstvím byly kozy, teď nepohrdnou drobným dárkem v podobě dolarové bankovky. I bez ní jsou ale vůči cizincům nebývale vstřícní a když navštívíte himbskou vesnici, čeká vás (kromě zápachu) také výjimečně vřelé přijetí. Himbové své hosty ochotně zvou do středu svého domova, kde je nasytí, napojí a předvedou jim to nejlepší ze své kultury a umění. Himbské ženy s oblibou tancují, zpívají a snad ještě raději se nechávají vyfotografovat. Pravda - to poslední už striktně za úplatu.

ZDROJE:

Barnett, Errol: „The Himba: Namibia’s iconic red women“ (18.5.2012). CNN. Čteno 21.3.2025

Fihlani, Pumza: „Namibia's Himba people caught between traditions and modernity“ (31.8.2017). BBC.com. Čteno 23.3.2025

Melim, Julia: „Cultural Spotlight: The Himba Of Namibia“. AfricaTravel.com. Čteno 23.3.2025

Sasada, Izzy: „The Himba - a people in transition“ (11.5.2022). AfrciaGeographic.com. Čteno 23.3.2025