Vánoční příměří na frontě byla naivní iluze lidskosti. Příště už vojáci zbraně složit nesměli

Na konci června 1914 byl v srbském Sarajevu zavražděn následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d’Este. Násilná smrt císařova synovce poskytla Rakousku-Uhersku záminku pro to, aby o měsíc později vyhlásilo Srbsku dlouho připravovanou válku. Poté, co Německo hned na konci srpna napadlo Belgii a Velká Británie se postavila na její obranu, se konflikt rozrostl mezi dvě velké evropské mocnosti, čímž expandoval až za hranice kontinentu. Němci a Britové se spolu utkali na západní frontě - nejstarší a neslavnější z evropských front, která se táhla od švýcarských hranic až k Severnímu moři v podobě dvojité linie provizorních, neuměle vyhloubených zákopů. Zákopy se staly nejkřiklavějším symbolem té nejničivější války, jakou do té doby lidstvo zažilo; války, které její současníci nejprve říkali „velká válka“, později „válka, která ukončí všechno“, a kterou my s bolestnou ironií označujeme slovy „první světová“. Na jejím počátku všichni věřili, že nepotrvá dlouho.

„Do Vánoc budeme doma,“ ujišťovali se vojáci vzájemně, aniž by tušili, že dále od pravdy už být nemohou. Skončilo léto, po něm přišel podzim a najednou byl za dveřmi Štědrý den. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měly boje utichnout, a přece se tak nakonec stalo - i když jen na pár prchavých okamžiků.

Vánoce se slavily i v první linii. Bylo dobrým zvykem, že každý voják na frontě obdržel od svého panovníka malý dárek. Německý císař Vilém II. daroval každému ze svých vojáků novou dýmku a krabičku cigaret. Francouzský prezident René Poincare nechal na frontu zaslat balíčky dobrých vín, které objednal od nejlepších vinařů v zemi. Britští vojáci dostali od svého krále zdobenou mosaznou krabičku, která obsahovala čokoládu, tabák a portrét princezny Marie.

„Ať vás Bůh ochraňuje a přivede vás bezpečně domů,“ vzkazovali král Jiří V. s chotí. Na své si přišli i ranění, pro které sestry v polních nemocnicích chystaly vánoční punčochy z gázy a obvazů. Plnily je rozinkami, kávou a tabákem, který měl v zákopech větší cenu než zlato. Hlavní účel těchto drobných dárečků byl ryze pragmatický: měly povzbudit uvadající morálku vojáků, kteří s přicházejícími svátky a s koncem války v nedohlednu začali propadat letargii.

Těžko říct, kolik vojáků dokázalo z beznaděje vyvést ujištění, že jejich král na ně myslí. Ve skutečnosti by nejspíš každý z nich bez zaváhání vyměnil své dárky za možnost strávit Vánoce doma, v teple a se svými blízkými po boku. O tom, kdy, kde a jestli vůbec povedou válku ale nikdy nerozhodovali pěšáci, a tak si místo poklidných svátků v rodinném kruhu mohli dosyta užít zimy, která se do zákopů vkradla jako ten nejzákeřnější nepřítel. Dny, ve kterých teploty klesaly hluboko pod nulu, střídaly dny mohutných oblev, takže vojákům jeden den šaty promokly až na kůži, aby k ní druhý den zase přimrzly. Brzy se také ukázalo, že na boje uprostřed tuhé zimy nejsou armády připravené - všichni přece počítali s bleskovou válkou. V zákopech chybělo teplé oblečení, léky i základní potraviny. Po vyčerpávajících podzimních bojích se nakonec válka přesunula do zákopů, které se vlivem vydatných dešťů měnily v bortící se jámy plné smrdutého černého bahna. Vojáci v nich takřka bez pohnutí, v promočených botách a s nohama omrzlýma na kost, stáli i desítky hodin. Pojem „zákopová noha“, který popisoval chorobné poškození tkáně a nervů dolních končetin, vznikl právě tady.

Mezi dvěma zákopy znepřátelených armád se nacházelo neutrální území, tzv. „země nikoho“. Byl to pás nehostinné, puškami a dělobuchy rozstřílené půdy, na které se povalovaly zbytky výstroje, ostnaté dráty i pozůstatky lidských těl. Někdy měřila země nikoho na šířku skoro kilometr, jindy od sebe protivníky dělilo jen několik desítek metrů. Nevíme přesně, kdo první přišel s nápadem, že na Štědrý den 1914 se právě tady složí zbraně. Tady, na západní frontě, v zákopech plných namrzajícího bahna, špíny a mlhy, se odehrál zázrak. Vzdálenost mezi zákopy toho dne dosahovala pouhých 36 metrů, což, jak se ukázalo, ke sblížení dokonale stačilo. Zdá se, že myšlenka dočasného příměří se objevila spontánně hned na několika místech současně. Někde trvalo jen pár hodin, v některých izolovaných oblastech se protáhlo až do Nového roku. Britové, kteří měli to štěstí, že se dožili konce války, vzpomínali na zpěv, který k nim začal brzy ve sváteční ráno doléhat z německého zákopu. Textu sice nerozuměli, ale táhlá dojemná melodie jim byla důvěrně známá. Byla to Stille Nacht, Tichá noc. V pohnutí se připojili ke zpěvu a na konci zatleskali. I z druhé strany se ozval tleskot a jeden nebo dva vojáci něco vykřikli. Slova se ale nad zemí nikoho rozplynula do ztracena, a tak se první odvážlivci přehoupli přes zákop a vykročili směrem k nepříteli s rukama zdviženýma vysoko nad hlavou.

„Když nestřílíte vy, nestřílíme my,“ volali. Přejít těch pár metrů zemí nikoho vyžadovalo velkou dávku odvahy - ti muži dost možná šlapali i po tom, co zbylo z jejich mrtvých kamarádů. Když se přiblížili tak blízko, že mohli pohlédnout svým protivníkům do očí, všimli si, že tváře pod mohutnými pruskými kníry se usmívají. Němečtí vojáci stáhli nepřátele k sobě do zákopu a nabídli jim cigarety. Britové na oplátku přinesli rum a kořalku a obdivovali malé jedličky, kterými si Němci vyzdobili své zákopy. Osázené svíčkami, slepovanými skořápkami a ozdobami z prázdných nábojnic vypadaly oškubané jedle jako ty nejdokonalejší vánoční stromky. Byly Vánoce roku 1914, děla utichla, pušky byly složeny hlavněmi k zemi a západní fronta alespoň na chvíli zažila mír.

O průběhu vánočního příměří se dochovalo mnoho písemných i obrazových dokladů. Vojáci se o incidentech rozepisovali v osobní korespondenci, kterou pak mohutně přebíral tisk, díky dostupnosti levného a kompaktního kapesního fotoaparátu Kodak Vest se navíc dochovalo i několik fotografií přímo z místa činu (a to i navzdory tomu, že konkrétně britská armáda svým vojákům zakazovala osobní fotoaparáty používat). Z nich víme, že se těchto spontánních akcí účastnili jak pěšáci, tak i vyšší důstojníci z obou stran barikády. Touha oslavit Štědrý den jako civilizovaní lidé z nich vyzařovala každým pórem: strávili hodiny a dny tím, že si povídali, vyměňovali si pochutiny a kuřivo, chlubili se obrázky svých blízkých, zpívali koledy a připíjeli si na zdraví. Nejméně na jednom místě se odehrál fotbalový zápas přímo v zemi nikoho, někde vojáci společně vypravovali pohřby svým padlým hrdinům, jinde si alespoň na znamení dobré vůle bez větší euforie vyměnili válečné zajatce.

Idyla ale nemohla trvat dlouho. Jakmile se o příměří dozvěděli velitelé, nařídili svým vojákům, aby se urychleně vrátili do boje. Ze strachu, že podobné akce podkopou morálku a sníží ochotu dále bojovat, byly na obou stranách vydány rozkazy zdržet se dalšího „bratříčkování s nepřáteli“. Zákaz složit zbraně platil dále bez výjimky a tomu, kdo neuposlechl, hrozil vojenský soud. Na příští Vánoce byly kulometné palby naplánovány schválně tak, aby přehlušily případný zvuk koled - tak velký byl strach velitelů, že jejich vojáci uvidí ve svých nepřátelích lidi, jako jsou oni sami. Úderem roku 1915 se navíc válka proměnila: zhrubla a stala se mnohem brutálnější a bezcitnější, než si kdo dokázal představit. I ti, kdo dříve věřili v její brzký konec, teď ztratili veškerou naději. Závan lidskosti, který na sklonku roku 1914 prodchnul zákopy, tak zpětně získal zvláštní pachuť - pachuť naivity, která z nejšlechetnějších lidských vlastností vytvořila iluzi.

Vánoční příměří nedokázalo zvrátit tok války. Nezmírnilo její průběh, nesnížilo počet mrtvých a raněných, ničím neovlivnilo výsledek. To, co na něm bylo pozoruhodné, byl fakt, že vůbec proběhlo. Že na těch pár krátkých okamžiků se boje zastavily, zbraně utichly a dobrota s laskavostí přehlušily hrůzy války - to byl ten pravý vánoční zázrak.

ZDROJE:

Bibby, Miriam: „The Christmas Truce 1914: When Peace Briefly Reigned on Earth“. historic-uk.com. Čteno 23.12.2025

Myles, Burke: „The WW1 Christmas Truce: ‚The war, for that moment, came to a standstill‘“ (25.12.2023). bbc.com. Čteno 23.12.2025

„The Real Story of the Christmas Truce“. iwm.org.uk. Čteno 21.12.2025

„The Christmas Truce of 1914: What historians say really happened“. National Geographic. Čteno 21.12.2025