Českému vědci pomohli obávaní Papuánci vyvrátit marxismus. Omylem přitom adoptoval jejich 50 synů

Jméno Leopolda Pospíšila je dnes v Česku známé především hrstce zasvěcenců. Čas od času se ale i za jeho života našel někdo, kdo nedokázal skrýt údiv nad statečností, se kterou se tento vynikající vědec a cestovatel vrhal po hlavě do každého dobrodružství. Profesor Pospíšil podobné komplimenty odbýval s ledabylým mávnutím ruky.

„Statečný člověk je ten, který se bojí, ale přesto jde do nebezpečí,“ tvrdil přesvědčeně. „Hrdina je ten, kdo se nebojí nebezpečí. Takže já - já jsem jenom hrdina.“

Ať už se k jeho definici stavíme jakkoliv, pravdou je, že Pospíšil měl hrdinství v krvi. Narodil se roku 1923 v Olomouci a zažil všechny bolesti meziválečného Československa. Když po Mnichovské dohodě v září 1938 Německo zabralo Sudety, patnáctiletý Leopold sledoval svého otce, jak na vlastní pěst pomáhá českým letcům uprchnout za hranice. Syn tehdy za otcem nezůstal pozadu - spolu s několika spolužáky z gymnázia dodávali odbojářům zbraně a informace. O Pospíšilově působení v odboji kolovaly ještě desetiletí po válce různé historky - podle jedné ho mělo zmlátit gestapo, protože veřejně pokálel nacistickou vlajku, jindy mu zase německý voják prostřelil koleno a jeho strýc lékař mu musel kulku vyoperovat zaživa.

Ještě před vypuknutím druhé světové války se Pospíšil seznámil se svou ženou Zdenkou. Prý se stejně jako on nezalekla žádného nebezpečí. Vzali se pak za války - rychle, aby se vyhnul nucenému nasazení v Říši, kterému se předtím pokusil uniknout prací na statku.

„Za svůj sňatek vděčím Hitlerovi,“ říkal pak Pospíšil s oblibou. Manželství bylo láskyplné, ale nevzniklo v šťastné době. Po konci druhé světové války se zdálo, že se blýská na lepší časy, k moci se ale začali drát komunisté a on brzy pochopil, že tihle divní pánové se od nacistů příliš neliší. Začal studovat práva, v únoru 1948 se ale jako aktivní člen sociální demokracie účastnil demonstrace na podporu prezidenta Beneše a o jeho osobu se začala zajímat StB. V doprovodu své ženy emigroval v březnu 1948, měsíc po komunistickém převratu. Vinou nešťastných náhod přitom manželé v Československu nechali svoje jediné dítě, tehdy dvouletou dceru Zdenku. Na opětovné shledání si museli počkat dvacet let.

Přes uprchlické tábory v Německu a Itálii se Pospíšilovi dostali až do Spojených států. Zde Pospíšil nejprve pracoval na různých dělnických pozicích, pak ale jako jeden z pěti českých emigrantů získal univerzitní stipendium a přihlásil se k studiu sociologie a antropologie. Jeho život tím nabral úplně jiný směr. Během následujících pětadvaceti let se vypracoval až k místu profesora na prestižní univerzitě Yale v Connecticutu, zároveň působil jako kurátor antropologického oddělení Peabodyho muzea, ve kterém zřídil stálou expozici kultur Oceánie (k vidění je dodnes). Stal se také jedním ze zakladatelů oboru antropologie práva - disciplíny, která zkoumá právní normy v různých kulturách světa.

Pospíšil nikdy nebyl příklad suchého akademika ponořeného v knihách. Nesmířil se s tím, že by měl zůstat pouze teoretikem, a tak na vlastní pěst podnikal dobrodružné výpravy po světě a navštěvoval skupiny a kmeny, které právě studoval. Věřil, že životu cizí kultury může porozumět jen tak, že bude dlouhou dobu žít v jejím středu. Nebyl vybíravý: dlouhodobě přebýval s Inuity na Aljašce, od nich si odskočil k indiánům národa Hopi na americkém jihozápadě, jindy se zase vydal ke starousedlíkům v rakouském Tyrolsku. Žádný z těchto dlouhodobých výzkumů mu ale nepřinesl takové ovace jako ten, který uskutečnil v zemi Papua na ostrově Nová Guinea. Leopold Pospíšil, chudý emigrant a rodák z moravské Olomouce, byl totiž prvním bělochem, který přežil setkání s pauánským kmenem Kapauků.

„Nechápeme, co tady ten blbec dělá.“

Těmito slovy (ve volnějším překladu z domorodého jazyka Ekagi) komentovali lidé Kapauku příchod cizího cestovatele do své vesnice. Příslušníci tohoto prastarého kmene jsou zajímaví především tím, že ještě v polovině minulého století přežívali takřka bez kontaktu se západní civilizací a uchovali si tak způsob života, jakým žili jejich předci v době kamenné. Nic tak dobře neilustruje neohroženou povahu Leopolda Pospíšila jako to, že se odvážil Kapauky navštívit. Pověst, která tento izolovaný kmen opřádala, nebyla dobrá, a předchozí styky s bílými návštěvníky skončily nevalně. Předtím, než Pospíšila dobrodinci v září 1954 vysadili u západního břehu ostrova, nechali ho podepsat souhlas s tím, že cestu podstupuje dobrovolně, na svou zodpovědnost a s vědomím, že zde zahyne. Pospíšil navíc cestoval sám jen s jediným batohem na zádech. Bloudění do nitra ostrova mu měla usnadnit jen mapa, která mu ale v málo prozkoumané části ostrova nebyla příliš k užitku.

Sžívání s Kapauky v okolí centrálních papuánských jezer nebylo snadné. Pospíšil vůbec neuměl místní jazyk (jeho nejdůležitější schopností k přežití prý byla věta „Kapauku maa mana“ - "Jak se to řekne kapaucky?"), ostrované navíc zpočátku bílého cizince považovali za bytost z jiného světa a vítali ho s nedůvěrou. Nakonec si ale svého „blbce“ velmi oblíbili. Na muže z kmene hluboce zapůsobil jizvou po operaci apendixu, protože muži oni sami by tak velkou řeznou ránu nepřežili, a poté, co se s fotoaparátem v ruce osobně účastnil boje proti nepřátelskému kmeni, mu prokazovali úctu jako skutečnému válečníkovi. Získal si pověst neohroženého, silného muže, a protože s Kapauky jednal s přirozeným respektem, zakrátko se mohl pyšnit hrdým přídomkem „přítel Kapauků“. Vesničané mu dokonce věnovali kus půdy, aby si na ní mohl postavit vlastní chýši, a ochotně mu pomáhali v práci na stavbě. Na oplátku požadovali jediné: aby jim dal nová jména.

„Považoval jsem to za nejlepší obchod svého života,“ vzpomínal později Pospíšil. „Musel jsem vymyslet 50 jmen, ale výměnnou za to jsem měl celý dům i se zahradou, který jsem nemusel ani postavit.“

Až později se dozvěděl, že mladí Kapaukové se podle místního zvyku mohou nechat adoptovat bohatým členem vesnice, který má poté povinnost se o ně postarat. Souhlas s adopcí dával jejich nový „otec“ právě tím, že svým „synům“ vymyslel nová jména. Pospíšil tak nevědomky získal až 50 adoptivních synů - a svědomitě se postaral o všechny z nich. Kapauky a jejich pojetí práva bral jako antropolog velmi vážně.

Výzkum, který Pospíšil uskutečnil při návštěvách v papuánské vesnici mezi lety 1954-1979, je světovými antropology považován za průlomový. Z cest si přivezl nejen cenná svědectví o životě dosud téměř neznámých Kapauků, ale také hromady exkluzivního obrazového materiálu a překvapivé závěry, které měly přesah do jeho vlastní kultury. Pokoušel se na příkladu primitivního národa nezkaleného západními ideologiemi ověřit, jestli ideál marxismu (tj. rovnostářská společnost bez soukromého vlastnictví) skutečně vyplývá z přirozeného uspořádání společnosti, jak se snažili světu vnuknout komunisté. Tento předpoklad se ale u Kapauků nepotvrdil. Přesto, že v době Pospíšilových výzkumů byli Kapaukové materiálně na úrovni mladší doby kamenné, mezi nimi existovaly značné majetkové rozdíly. Někteří z vesničanů byli nápadně bohatí (bohatství se odvozovalo od počtu vlastněných prasat a mušlí kauri), jiní nevlastnili téměř nic. Výše majetku navíc byla přímo úměrná jejich společenské prestiži. Přirozený původ marxismu tedy podle Pospíšila Kapaukové spolehlivě vyvraceli.

Leopold Pospíšil toho prožil tolik, na co by jiným nestačilo deset životů. Na seznamech největších Čechů jeho jméno pravděpodobně nenajdete, svoji zemi přitom ve světě proslavil jako málokdo. Přednášel na celkem 54 světových univerzitách, je autorem více než 100 původních vědeckých prací, napsal 22 knih a monografií. Hovořil plynně sedmi jazyky a jako člen americké Národní akademie věd byl poradcem prezidentů Kennedyho, Bushe i Clintona, kdy v třaskavých časech narovnávání práv etnických menšin usnadňoval kontakt s původními obyvateli Severní Ameriky.

I přes úspěchy, které Leopold Pospíšil slavil na mezinárodní scéně, nikdy nezapomněl na své kořeny. Krátce před srpnem 1968 začal i s manželkou znovu příležitostně navštěvovat Československo a konečně se setkal s dcerou, kterou v roce 1948 opustil. I přes velké osobní oběti svých postojů k režimům, které pustošily jeho zemi, nikdy nelitoval.

„Jsem masarykovec,“ vysvětloval, „nikdy jsem neohýbal hřbet.“

Po revoluci v listopadu 1989 už svou rodnou zemi navštěvoval pravidelně. Zařadil se mezi osobnosti, které po rozpadu Sovětského bloku zformovaly současnou podobu České republiky jako právního státu, usiloval o rozšíření Severoatlantické aliance a zasazoval se o to, aby byly potrestány zločiny komunismu. Zemřel roku 2021 v americkém New Havenu.

ZDROJE:

Pospíšil, Leopold Jaroslav. Obchodníci z "doby kamenné": papuánští Kapaukové z Nové Guineje. Antropos. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2023. ISBN 978-80-7465-626-2

Rychlík, Martin: „Leopold Pospíšil, přítel Kapauků. Křtí se jeho memoáry“ (22.6.2022). ukforum.cz. Čteno 4.5.2025

Rychlík, Martin: „„Co u nás ten blbec vlastně chce?“ Poldi Pospíšil byl první běloch, jenž se od papuánských domorodců vrátil živý" (3.7.2024). lidovky.cz. Čteno 5.5.2025

Vocelka, Tomáš: „Kapaukové ho prosili o nová jména. Český antropolog tak nevědomky získal 48 synů“ (25.7.2024). Aktualne.cz. Čteno 4.5.2025

„Nejsem statečný, jsem jenom hrdina, říká slavný antropolog a olomoucký rodák Leopold Pospíšil“ (18.7.2013). olomouc.eu. Čteno 4.5.2025