„Dírou do pekla“ prý uslyšíte hlasy z podsvětí. Sovětští inženýři ji vrtali dvacet let

Na severozápadě dnešního Ruska, v odlehlém konci Murmanské oblasti a v těsné blízkosti Severního ledového oceánu, leží Kolský poloostrov. Vypadá přesně tak, jak bychom podle popisu čekali: příroda je zde syrová a panensky nedotčená, osídlení nízké a klima extrémní. Dlouhé mrazivé zimy, nehostinná půda a divoká fauna dělají z poloostrova jednu z nejřidčeji obydlených oblastí v celém evropském Rusku a častěji než místní tady potkáte turisty, kteří se nechali zlákat zdejším klidem a čistotou. Kolská krajina je proto plná prastarých hornin a minerálů, jejichž hojný výskyt dělá z poloostrova oblíbený cíl geologů a dobrodruhů ze všech koutů světa.

Uprostřed té nejzapadlejší kolské tundry najdete místo, které jako by sem vůbec nepatřilo. Kousek od Barentsova moře, na dohled od měst Zapolarnyj a Nikel a asi deset kilometrů od hranic s Norskem leží opuštěný areál vědeckého ústavu, za jehož branami se kdysi psala historie. Dnes už z něj zbyly jen trosky, které víc než co jiného připomínají scénu z postapokalyptického filmu, a malý kruhový poklop zapuštěný v zemi, na kterém čas od času znovu zasvítí původní nápis: 12 226 metrů.

K tomu nenápadnému kovovému víku každoročně zamíří tisíce návštěvníků. Právě zde, mezi ruinami, sněhem a mlhou, totiž ústí vrt Kola - technologický zázrak, symbol sovětského inženýrství a do dnešního dne ta největší díra, kterou kdy člověk vlastním úsilím vyvrtal.

Kolský superhluboký vrt SG-3 byl třetí a nejdůležitější z řady superhlubokých vrtů, které vznikaly v druhé polovině 20. století v rámci sovětského geologického programu. Oficiální účel vrtu byl čistě vědecký: geologové chtěli skrz něj prozkoumat hlubokou kontinentální kůru na Kolském poloostrově, která má vzhledem ke svému stáří zcela jedinečné vlastnosti. Poloostrov se nachází v centru jedné z geologicky nejstarších oblastí na Zemi a jeho dnešní podoba se zformovala už před třemi miliardami let. Rozsáhlý průřez vrstvami prastarého Baltského štítu měl přinést nové poznatky ohledně vlastností půdy, jejího složení a procesů, které mají bezprostřední vliv i na náš život na povrchu. Cílem bylo dostat se co nejhlouběji do zemské kůry, odebrat z ní vzorky a otestovat, jak se různé materiály vrtáků chovají v různých hloubkách a teplotách. Ty nejoptimističtější představy počítaly s tím, že se sovětským strojům podaří provrtat až k okraji zemského pláště, který v místě vrtu navazuje na kůru zhruba 40 kilometrů pod povrchem.

Vrtání v oblasti Kola SG-3 začalo 24. května 1970. K práci byla použita sériově vyráběná souprava Uralsmash-4E, která se obvykle používala k hloubení ropných vrtů. V roce 1974, kdy vrt dosáhl hloubky 7000 metrů, byly stroje na místě vyměněny za soupravu Uralmash-15000, která měla (ve shodě s názvem) potenciál dovrtat se až do hloubky 15 000 metrů. V červnu 1979 vrt překonal rekord, který do té doby držel s hloubkou 9853 metrů vrt Bertha Rogers v americké Oklahomě, a o deset let později už dosáhl finální hloubky 12 262 metrů. Očekávalo se, že do konce roku 1990 pokoří vrt Kola SG-3 hranici 13 500 metrů, o tři roky později to mělo být dokonce 15 000 metrů. K dosažení této mety nakonec nikdy nedošlo: prodlevy mezi jednotlivými etapami vedly k propadům půdy a poruchám strojů a v roce 1994 byl vrt z důvodu nedostatku financí odstaven.

Letitá námaha ale nebyla zbytečná. Ačkoliv svého času panovaly rozpaky nad některými poznatky, které sovětská strana v průběhu svého výzkumu zveřejňovala (tehdy např. nikdo nevěřil tomu, že se ve vrtu pět kilometrů pod povrchem vyskytovala volná voda), některé dílčí úspěchy zcela změnily představy, které panovaly o struktuře zemské kůry. Z hloubky sedm a více kilometrů vědci vytěžili horniny, které vypadaly jinak, než očekávali. V tak velké hloubce měl být tlak natolik silný, že měl všechny horniny stlačit - odebrané vzorky byly ale zdeformované různými směry, byly polámané, měly mikrotrhliny a obsahovaly i volnou tekutinu (pravděpodobně z fotosyntézy). Volná voda byla objevena v nečekaných hloubkách, což značně ovlivnilo pozdější teorie o výskytu podzemní vody na úrovni hluboké kůry. Během vrtání z vrtu vytékala vroucí kala a v hloubce 12 kilometrů byla naměřena teplota více než 180–200 °C, což dalece předčilo i ta nejdivočejší očekávání. Veškerá zkoumání uvnitř vrtu prokázala, že hluboká zemská kůra je mnohem členitější, poréznější a chemicky aktivnější, než se očekávalo.

Hloubení superhlubokého vrtu Kola měl kromě vědeckého i velký symbolický význam. Práce probíhaly na pozadí Studené války, ve které Sovětský svaz sváděl se Spojenými státy nepřetržitý boj o převahu a moc. V 60. letech se Spojené státy v rámci projektu Mohole neúspěšně pokusily proniknout skrz oceánskou kůru, což sovětští vědci interpretovali jako výzvu zamířit ještě hlouběji. Vyvrtat díru hlubší než Američani se pro Sověty stalo otázkou prestiže a vláda tehdy na projekt uvolnila velké množství prostředků. Je pravděpodobné, že bez této mimořádné finanční injekce by vrt skončil mnohem dříve, než by dosáhl svého maxima, vrtání totiž trvalo i na tehdejší poměry velmi dlouho a bylo neuvěřitelně finančně náročné. Odstavení vrtu v 90. letech přímo souviselo s kolapsem ekonomiky, který otřásl Ruskem po pádu Železné opony. Ještě několik let poté, co bylo zastaveno hloubení, pokračoval sběr a analýza vzorků z vrtu. V roce 2007 byl ale projekt definitivně ukončen, vrt byl zapečetěn a převeden do vlastnictví soukromé společnosti. Ta hned příští rok začala s likvidací areálu z důvodu jeho neziskovosti.

Někteří lidé říkají, že vrt Kola je bránou do samotného pekla. Jiní dokonce tvrdí, že když skloníte hlavu až k poklopu, který „díru do pekla“ kryje, a bedlivě nastražíte uši, uslyšíte praskání pekelného ohně a hlasy nešťastníků mučených v podsvětí. I pokud připustíme, že někde hluboko pod našima nohama existuje peklo, přes vrt Kola bychom se do něj pravděpodobně nedostali. Jeho jinak úctyhodná hloubka totiž nestačí ani k tomu, aby vrt narušil okraj svrchního zemského pláště, který na Kolském poloostrově začíná asi 40 kilometrů pod povrchem. Vrtáky strojů se tehdy zastavily asi ve třetině svého zamýšleného cíle a definitivně tak pohřbily naděje sovětských vědců, kteří chtěli tímto úspěchem získat nezpochybnitelnou převahu globálního rozměru. Dotknout se zemského pláště je i dnes považováno za téměř nemožné.

ZDROJE:

Ault, Alicia: „Ask Smithsonian: What’s the Deepest Hole Ever Dug?“ (19.2.2015). smithsonianmag.com. Čteno 22.11.2025

Piesing, Mark: „The deepest hole we have ever dug“ (6.5.2019). BBC.com. Čteno 19.11.2025

Yuen, Isaac: „Inside the Deepest Artificial Hole on Earth“ (4.1.2024). orionamagzine.com. Čteno 21.11.2025

Walker, Jennifer: „Why Did the Russians Seal Up the Deepest Hole in the World?“ (20.9.2023). howstuffworks.com. Čteno 19.11.20