Článek
Na počátku 90. let na tom Rusko nebylo vůbec dobře. Roku 1991 se s definitivní platností rozpadl Sovětský svaz a nově vzniklá Ruská federace se snažila co nejrychleji transformovat z komunistické velmoci v moderní stát s tržní ekonomikou a silně centralizovanou mocí. Bylo to turbulentní období plné chaosu, nejistoty a nedokonalých reforem, v jejichž důsledku došlo ke kolapsu ekonomického i sociálního systému. Inflace raketově stoupla a s ní i ceny potravin, zrušené fabriky chrlily mraky nezaměstnaných a lidé přišli o jistotu v podobě bydlení, které se začalo privatizovat. Nůžky mezi chudou a bohatou částí obyvatelstva se rozevřely na maximum; zatímco nová třída oligarchů soustředila moc i majetky do svých rukou, ulice Moskvy, Petrohradu a jiných velkých měst se zaplnily chudinou, která propadla sítem nefunkčního systému. Bez přístřeší skončily miliony Rusů, z toho asi jednu třetinu tvořily děti. „Děti ulice“, nejkřiklavější oběti doby, která uvěznila Rusko na půli cesty mezi východem a západem, se schovávaly v opuštěných továrnách, v kanálech a vylidněných chodbách moskevského metra - všude, kde bylo teplo. Zástavbami měst se plížily jako stíny: všudypřítomné, ale zároveň tak nenápadné, jako by tam ani nebyly. I netrénované oko si na ten žalostný pohled brzy zvyklo.
V této těžké době přišel na svět Ivan Mišukov - chlapec z ulice a novodobé „vlčí dítě“ v jednom.
Ivan poznal skutečnou rodinu až na ulici
Zatímco většina vlčích dětí se v divočině ocitne nedobrovolně, malý Ivan se do víru velkoměsta vrhl sám. Bylo to krásné dítě - drobný plavovlasý chlapeček se světlou pletí, kulatým obličejem a velkýma hnědýma očima, kterýma nejistě těkal kolem sebe. Byl milý, bystrý a učenlivý; až příliš dokonalý pro rodinu, do které se narodil. Ivanova matka se svého syna zpočátku snažila vychovávat sama, ale nedařilo se jí to. Byla na mateřství nepřipravená a o chlapečka se nedokázala dobře postarat. Netrvalo dlouho a domů si přivedla nového muže - nezaměstnaného alkoholika, který pro ránu nešel daleko a který, když zrovna neležel v posteli vysílený pitkou, Ivana surově tloukl. Nevíme, jak dlouho musel Ivan ve svém domově snášet ústrky, hlad a bití, bylo to ale každopádně dostatečně dlouho na to, aby se v jeho dětské hlavičce zrodil plán na útěk. Sotva se naučil pořádně mluvit, když došel k přesvědčení, které odporuje přirozeným instinktům každého mláděte - že svět venku je bezpečnější než jeho vlastní domov. Ještě dlouho poté, co se Ivan vyplížil ze dveří svého moskevského bytu, si matka s otčímem nevšimli, že odešel. Psal se rok 1996, Ivanovi byly čtyři roky a stal se bezdomovcem.
V dobách zašlé slávy Sovětského svazu nebylo dětské bezdomovectví běžné. Režim děti bez dozoru aktivně vyhledával a znovuzačleňoval do společnosti. Bylo nemyslitelné, aby se ulicemi hlavního města bezprizorně potuloval dětský gang, natož, aby vzniklo celé „dětské podzemí“, jak se to stalo v 90. letech. Ve zmatku, který nastal po pádu východního bloku, ale všechny záchytné mechanismy zmizely. Dosavadní jistoty rodinného života se rozpadly, v rodinách se kumulovaly sociální problémy a dětí v nouzi přibývalo jako hub po dešti. Neexistoval způsob, jak na ně dohlížet: sovětské instituce sociální péče byly po roce 1991 rozpuštěny a nové ještě nevznikly, protože tento sektor při stavbě nového státu nebyl prioritou. Zůstaly jen dětské domovy - těžce podfinancované a přeplněné tak, že se na umístění do nich musely děti zapisovat do pořadníku.
I Ivan propadl sítem. Stejně, jako úřady nezajímalo, komu se narodil a jak žil, si dlouho nevšimly ani toho, že zmizel. Jeho matka s otčímem ho běžně nechávali doma samotného i několik dní, Ivan si proto už ve velmi brzkém věku osvojil dovednost, která se mu měla na příští dva roky náramně hodit: postarat se sám o sebe. Děti v jeho situaci se na ulicích obvykle sdružovaly do skupinek, ve kterých si rozdělily úkoly a vzájemně si kryly záda, Ivan se ale venku pohyboval úplně sám. Jídlo si obstarával stejně jako jiné děti - vybíral popelnice, žebral a kradl, na rozdíl od ostatních se ale o svou kořist hned od prvního dne dělil se smečkou psů, kteří čenichali v jeho blízkosti. Rozdělil se, když si pro výslužku přišli druhý den, neodmítl je ani třetí a čtvrtý. Netrvalo dlouho a z pouliční smečky se vyklubaly ty jediné bytosti, kterým záleželo na životě čtyřletého Ivana.
Chlapec a psi, všichni stejně bezprizorní, se začali starat o sebe navzájem. Společně žebrali u vchodu do pekárny, společně jedli a společně nocovali. Ivan na své velké oči loudil jídlo od náhodných kolemjdoucích a nosil ho svým chlupatým přátelům. Ti ho na oplátku chránili před chladem a nebezpečím v podobě dospělých gangů a policie. Během krutých moskevských zim, kdy teplota v noci klesala i pod -10 °C, se psi obtočili kolem vyhublého těla malého chlapečka a hřáli ho, aby neumrzl. Ivan jim dokonce dal i jména: Jesse, Goga, Masha a Seva.
„Byli moje jediná rodina,“ vzpomínal po letech na své psí společníky. Zvěsti o jejich neobvyklém poutu se z moskevského podsvětí brzy donesly až k uším náčelníkovi policejního sboru, který vyhlásil po Ivanovi pátrání. Říká se, že policistům se podařilo Ivana zachránit až napočtvrté - třikrát se psi vydali svému chráněnci na pomoc a zuřivým štěkotem a vyceněnými zuby muže zákona odehnali. Ivan se aktu, který považoval za své zatčení, bránil stejně zevrubně jako jeho psi: cenil na své zachránce zuby a hlasitě vrčel. Až napočtvrté se policistům podařilo psy odlákat návnadou a Ivan se po dvou letech na ulici ocitl v lidské společnosti.
O řeč nepřišel. O důvěru v lidi ano
Kromě blech a vší byl Ivan v den své záchrany překvapivě zdravý. V psí společnosti strávil třetinu svého dosavadního života, na rozdíl od jiných případů tzv. vlčích dětí ale za tu dobu neztratil své lidské návyky. Jeho řeč a sociální návyky více poznamenala doba, kdy byl zanedbáván v primární rodině, než roky, kdy o něj příkladně pečovala smečka toulavých psů. Větším problémem bylo to, že tři měsíce předtím, než byl vypátrán, zemřela Ivanova matka a žádný jiný příbuzný se o sirotka nepřihlásil. Úřady pro něj proto našly místo v dětském domově v Moskvě. Někteří ze zaměstnanců tvrdili, že pravidelně vídali čtveřici psů, jak čekají u vrat. Ivan věděl, že to jsou oni - Jesse, Goga, Masha a Seva, jeho věrní ochránci, kteří ho vyčmuchali i za zdmi sirotčince. Jednoho dne už se neobjevili. Jako dítě se Ivan nikdy nedozvěděl, že městská policie nechala jeho psy utratit.
Ivanův příběh zní jako vyprávění z dětské knihy, ve skutečnosti se ale jedná o jeden z nejlépe doložených novodobých případů vlčích dětí. Ivanovi trvalo, než v sobě znovu obnovil důvěru v lidi. Prý byl stejný jako každý jiný ruský chlapec - až na ty noci, kdy ze spánku marně volal své psy. Nakonec se ale úspěšně adaptoval do systému, ze kterého vypadl, a po několika měsících v dětském domově se pro něj podařila najít milující rodina, v jejíž laskavé péči celý rozkvetl. Po základní škole s výborným prospěchem vychodil střední a poté i vysokou školu a stal se vojákem. O jeho dnešním osudu toho víme jen málo. On sám si přeje zůstat v ústraní a o svých zkušenostech mluví jen málo.
ZDROJE:
Margaritoff, Marco: „Ivan Mishukov: The Boy Who Was Saved By Dogs“ (17.12.2021). allthatinteresting.com. Čteno 30.11.2025
Newton, Michael: „Savage Girls And Wild Boys: A History Of Feral Children by Michael Newton“ (19.1.2002). The Guardian. Čteno 29.11.2025
Tyler, Richard: „Homeless Russian boy raised by stray dogs“ (23.7.1998). wsws.org. Čteno 27.11.2025
Ivan Mishukov: „Moscow’s Dog Boy“ (4.8.2016). jockdogfood.co.za. Čteno 30.11.2025
