Hlavní obsah
Lidé a společnost

Četla, až si převrátila dělohu. Ženskou hysterii měla vyléčit hypnóza i orgasmus

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Pixabay
25. 8. 10:01

„Pane doktore, moje žena má zase to své bolení hlavy,“ svěřuje se zdrcený manžel. „Je vznětlivá a pořád by jen četla.“ Zkušený lékař pokyvuje hlavou a do poznámek si zapisuje jediné slovo: hysterie.

Článek

Když dnes o některé ženě řekneme, že je hysterka, znamená to jediné: chová se prostě nemožně. Je přepjatá, uštěkaná, labilní nebo vyloženě zlá. Její chování si vysvětlujeme různě - má zrovna menstruaci, trpí nedostatkem sexu nebo je naopak určitě frigidní. To, co je dnes jen pejorativní nálepka, byla kdysi regulérní psychiatrická diagnóza, jejíž projevy zaznamenaly už starověké civilizace a k jejíž léčbě se užívalo řady často velmi svérázných postupů a metod.

Antičtí lékaři popisovali dělohu jako tvora putujícího tělem

Diagnózu ženské hysterie moderní lékařská věda už dávno nepoužívá. Protože byly ale dříve symptomy hysterie (úzkosti, dušnost, malátnost, omdlévání, celková tělesná slabost a zvýšená citová labilita a afektované projevy) pozorovány výhradně u žen, už lékaři ve starém Egyptě přisuzovali její vznik abnormalitám na typicky ženském vnitřním orgánu - děloze. Podle nich hysterii způsobuje samovolný nepřirozený posun dělohy. Antické snahy o léčbu tak zahrnovaly především postupy, které měly polohu pohnuté nebo jakkoliv převrácené dělohy napravit: když už ne přímým působením, tak alespoň nepřímo - vykuřováním, inhalacemi něho vkládáním sošek boha Thóta (bůh stvořitel, původce poznání a moudrosti) do tělních dutin. Starořecké lékařství se připojilo k egyptským poznatkům o posunech dělohy, která neměla být pouze náhodná. Děloha byla v představách řeckých lékařů samostatná jednotka, divý tvor uvězněný v ženě, který, pokud byl dlouho neoplozen, bloudil jejím tělem a hledal, jak by se ukojil. Mezi příčiny hysterie se tak zařadila i sexuální abstinence a za zdaleka nejlepší způsob léčby platil vstup do manželství jakožto jediný způsob, jak legitimně dopřát hladové děloze uspokojení. Řečtina také věnovala hysterii její pojmenování, které je odvozeno právě od slova hystera - děloha.

Diagnóza i nástroj útlaku

Medicína středověku a raného novověku se v principu výrazně neoddělila od nálezů antických lékařů. V průběhu 19. století došlo ale k radikálnímu posunu: z obecného lékařství se vyčlenila psychiatrie. Byť jde v porovnání s dnešní úrovní znalostí o psychiatrii velice primitivní, postupně se objevilo několik teorií, které osvětlovaly původ a vznik hysterie i ostatních neurotických poruch. Tehdejší medicína už zcela upustila od spojení hysterie s posuny dělohy, nicméně v ní přetrvaly dosavadní (dnes už zcela vyvrácené) představy o různých způsobech, jakým fungování dělohy ovlivňuje fungování celého organismu a naopak. Viktoriánská doba rozvinula teorie o tom, že mozek a děloha jsou vůči sobě v natolik úzké interakci, že přetížený ženský mozek může vést k přetížení a dysfunkcím dělohy, tudíž v důsledku i ke vzniku hysterie. Neurologové té doby považovali ženy za méně inteligentní, protože jejich mozek objemově nedosahoval stejného rozměru jako mozek mužský. Za příčinu ženské hysterie byla považována snaha žen o dosažení vzdělání, čtení velkého množství knih (zejména těch odborných) a vůbec jakákoliv hlubší intelektuální činnost, která mohla malý ženský mozek přetížit a tím vyprovokovat hysterické reakce dělohy.

Viktoriánský obraz o ženském zdraví a charakteru byl celkově velmi poplatný době. Žena byla vnímána jako křehká bytost, která byla plně ovládána nevyzpytatelnými pohnutkami svého těla, zejména reprodukčními touhami své dělohy. Hysterická pacientka nebyla pouze obětí, ale zároveň spolupachatelkou své nemoci, protože od přírody disponuje vrozenými sklony k manipulaci a přehánění.

Během viktoriánské éry také došlo k přímému zneužití diagnózy hysterie k společenskému útlaku žen. Hysterii provázelo tolik různých popsaných příznaků, na jejichž přesné podobě a počtu se odborníci své doby nedokázali úplně shodnout, že brzy vytvořila kategorii tzv. „zbytkové diagnózy“. Snadno se pod ni schovaly bolesti hlavy, břicha, úzkosti, ale také drzé vystupování, odmlouvání manželovi, obscénní chování nebo společensky nebezpečné myšlenky. Pokud žena trpěla potížemi, pro které se z odborného hlediska nenašlo jiné vysvětlení, nebo pokud bylo její chování příliš společensky neakceptovatelné (např. tím, že prahla po vzdělání nebo udržovala mimomanželský vztah), získala diagnózu hysterické pacientky a bylo s ní nakládáno jako s duševně nemocnou. Byl-li stav závažný, byla umístěna v ústavu pro choromyslné. O umístění rozhodovali její mužští lékaři spolu s mužskými rodinnými příslušníky a dovedeme si snadno představit, že místo objektivních důvodů hrál při hospitalizaci pacientky roli obyčejný kalkul. Hysterie nebyla jen nemocí, ale i nástrojem, jak ženy udržet v postavení, které jim mělo navždy náležet; jednou z možností léčby ostatně byla i léčba tzv. morální. Ta k ženám postiženým hysterií přistupovala jako k nevědomým, zlobivým dětem, které je třeba naučit, jak se mají chovat.

Hypnóza, mučení klidem i „vrtění ženou“

Jednou z nejslavnějších pacientek s hysterií 19. století byla Anna O. Anna O. byla pacientkou věhlasného neurologa a psychoanalytika Sigmunda Freuda. Trpěla nejrůznějšími potížemi od bolestí hlavy a úzkostí až po halucinace a křečové stavy. Doktor Freud využil k léčbě pacientky svého v té době už dobře zavedeného postupu: podrobil ji hypnóze. Na chvíli se zdálo, že uspěl. Anna O. se v hypnóze stabilizovala a byla schopna hovořit o zážitcích, které utkvěly hluboce v jejím podvědomí. Protože se pod hypnózou rozhovořila zejména o komplikovaném vztahu se svým vlastním otcem, doktor Freud za kořeny její hysterie označil potlačené vzpomínky z dětství a hluboce skrytá traumata. Postupně se Freud u léčbě dalších pacientek s hysterií odklonil od hypnózy a přešel k využití metod volných asociací a reprodukce potlačených vzpomínek.

Mezi méně konvenční, ale přece hojně rozšířené metody léčby patřila léčba klidem nebo léčba stimulací. Klidová léčba byla oblíbená zejména v USA a připomínala spíše rafinovanou formu týraní: pacientka byla donucena týdny až měsíce odpočívat na lůžku za minimální aktivity jak tělesné, tak duševní. V podstatě měla zakázáno se hýbat, nemohla číst ani vést rozhovory, musela držet přísnou dietu. Aktivní lékařská péče zahrnovala především prevenci vzniku opruzenin a proleženin - otáčení a masáže. O útrapách spojených s nuceným pobytem na nemocničním lůžku během „klidové léčby“ napsala jedna z bývalých pacientek, Charlotte Perkins Gilman, knihu s názvem Žlutá tapeta. Pojmenovala ji podle barvy tapety v pokoji, ve kterém dlouhé týdny nuceně odpočívala a která se stala jejím jediným spojencem ve dnech nekonečného strádání.

Druhá z metod byla podstatně oblíbenější. Pokrokoví lékaři se rozpomněli na starověké snahy navrátit rozpohybovanou dělohu zpátky na své místo i na teorie o touze dělohy po oplodnění a rozhodli se vrátit ženám postiženým hysterií ztracenou rovnováhu. Odhodlali se dělohu přelstít a místo oplodnění jí dopřát alespoň léčivou stimulaci. Čistě manuální postup se ovšem brzy ukázal jako hrubě neefektivní. Trval dlouho a pro lékaře byl fyzicky namáhavý. Protože ale vykazoval vysokou úspěšnost, stoupal i tlak na větší efektivitu práce a tak v nejprudérnějším období anglického novověku vznikl první elektromechanický vibrátor. Patentovat si ho nechal v 90. letech 19. století Joseph Mortimer Granville, anglický lékař, prozaik a vynálezce. Přestože není spolehlivě prokázáno, že tento konkrétní model byl přímo použit v léčbě pacientek s hysterií, jisté je, že v této době začal být dostupný. Historicky méně přesný, ale neméně zajímavý portrét doktora Granvilla ztvárnil film z roku 2011 s příhodným názvem Hysteria (v češtině uvedený pod titulem Vrtěti ženou) s Hughem Dancym v hlavní roli.

Po 19. století, zlaté éře ženské hysterie, přišlo 20. století, ve kterém tato diagnóza postupně zcela vymizela. Za nevědecké byly označeny její příčiny (bylo vyvráceno všeobecně přijímané propojení psychických obtíží u žen s dělohou) i celkový koncept onemocnění. Podle souboru popsaných projevů se má za to, že to, co bylo v minulosti známo jako hysterie, dnes odpovídá některému druhu neurotické poruchy (popřípadě více poruchám současně). Dnešní Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) tyto symptomy obvykle označuje jako histriónskou poruchu a zařazuje ji mezi disociativní (konverzní) poruchy osobnosti. Poruchy osobnosti lze terapeuticky korigovat, ale nelze je léčit.

Nejvýznamnější změnou oproti minulosti je však změna v paradigmatu. Dnešní psychiatrie totiž počítá s tím, že histriónskou poruchou osobnosti mohou trpět i muži. Přestože tak pojem hysterie přežil v lidovém povědomí a plní funkci nelichotivého titulu, není už nadále nástrojem institucionálního útlaku žen.

ZDROJE:

SCULL, Andrew. (2012). Hysterie: Znepokojivé dějiny. (Hysteria: The disturbing history). Oxford University Press, USA. ISBN: 9780199692989

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz