Článek
Když římský politik Gnaeus Domitius Ahenobarbus přijímal v roce 37 n. l. gratulace k narození svého prvorozeného syna, byl hrdý jako každý novopečený otec. Tváří v tvář překvapeným gratulantům si ale neodpustil hořkou poznámku:
„Každé dítě, které se narodí mně a Agrippině, bude mít odpornou povahu a stane se zkázou Říma.“
Těžko říct, zda si byl Domitius vědom zátěže, kterou synovi předává (jak Domitius, tak jeho vlastní otec byli známí svou vznětlivou a násilnou povahou), nebo jen chtěl přítomné vyburcovat k předčasnému obdivu k dítěti, které podle jeho představ mělo dokázat veliké věci. Jeho proroctví se každopádně naplnilo: z bezbranného chlapečka, kterého pojmenovali Lucius Dominius, měl totiž vyrůst pozdější císař Nero - jeden z nejkrutějších a nejneoblíbenějších vládců v dějinách římského císařství.
Nero na trůně
Nero usedl na římský trůn roku 54 n. l. ve věku pouhých šestnácti let. Protože jeho nároky na nástupnictví byly chatrné, jeho matka Agrippina vzala věci do vlastních rukou. Provdala se za vládnoucího císaře (a zároveň svého strýce) Claudia, přinutila ho Nerona adoptovat a pak nechala otrávit jak Claudia, tak jeho syna Britannica. Aby podpořila jeho následnictví, přiměla před smrtí manžela, aby Nerona oženil se svou vlastní dcerou Octavií. Nero sám měl se svou matkou velmi komplikovaný vztah. Na jednu stranu mu Agrippina cestu k moci vydláždila mrtvolami jeho nepřátel, na druhou stranu ji k tomu hnala její vlastní ctižádost: nepochybně doufala, že ve skutečnosti bude místo syna vládnout ona sama. Když mu bránila rozvést se s Octavií, aby si mohl vzít Sabinu Poppaeu (ženu Neronova nejlepšího přítele), na jeho čím dál tím víc vznětlivou povahu to bylo příliš a roku 59 nechal matku na základě vykonstruovaného obvinění zavraždit.
Agrippina korunuje Nerona (muzeum Afrodisias v Turecku)
Poppaea byla skoro tak ctižádostivá, jako bývala Agrippina. Římští historikové Tacitus a Suetonius ji vykreslují jako ambiciózní a bezohlednou intrikánku, která se snažila dostat po bok císaře za každou cenu. Roku 62 se jí podařilo něco, co se Neronově ženě Octavii nepovedlo za osm let manželství: otěhotněla. Nero obratem Octavii propustil a vzal si Poppeu. Manželství ale mělo k idyle daleko: Poppaea byla svéhlavá a na Nerona se snažila mít větší vliv, než byl ochoten připustit. V létě roku 65, když očekávala narození druhého dítěte (první dcera Claudia zemřela ve věku čtyř měsíců na neznámou nemoc), došlo mezi manžely k zuřivé hádce. Poppaea vyčítala Neronovi, že tráví až příliš času na dostizích, a Nero ji ve svém pověstném záchvatu vzteku prudce udeřil (podle jiných zdrojů kopnul) do břicha. Není jasné, jestli k úderu došlo omylem nebo záměrně, Poppaea nicméně následkem něj začala krvácet z rodidel a zemřela.
Nero byl smrtí Poppaey zdrcen. Netruchlil ale dlouho - na začátku roku 66 se znovu oženil a někdy v té době také pravděpodobně přijal do služby otroka, kterému říkali Sporus.
Sporus, otrok s tváří císařovny
Svou sexuální nezřízeností byl Nero proslulý téměř stejně, jako svou bezcitností. Už od raného mládí byl častým hostem v nevěstincích, kde se účastnil bujarých orgií, vydržoval si řadu milenek a pořádal hry, při kterých oblečený ve zvířecí kůže napadal pohlavní orgány otroků přivázaných ke kůlu. Existují dokonce doklady o tom, že toužil po incestním vztahu s vlastní matkou. Roku 64, ještě za Poppaeina života, vstoupil během Saturnálií (slavnosti boha Saturna) do manželství s přítelem jménem Pythagoras, kterého předtím vyvázal z otrocké služby. Jejich obskurní sňatek se stal předmětem dobových klepů, fakticky ale pro Nerona neznamenal téměř nic.
Busta císaře Nera (Kapitolská muzea, Řím)
Jinak to bylo se Sporem. O jeho životě před tím, než padl Neronovi do oka, nevíme téměř nic. Jisté je jen to, že byl mimořádně krásný a že jeho původní jméno nejspíš znělo úplně jinak. Řecké slovo σπόρος (sporos) totiž znamená „semeno“, takže se pravděpodobně jednalo o hanlivou přezdívku, která mu byla dána poté, co ho začal Nero zneužívat.
Císař se do pohledného Spora vášnivě zamiloval. Proslýchalo se, že Sporova tvář byla jemná jako tvář ženy a že až zlověstně připomínala tvář zemřelé Sabiny Poppey. Neexistuje doklad o tom, že by byla tato náklonnost oboustranná, a láska císaře měla každopádně k ušlechtilému citu daleko. Nero nechal v roce 67 n.l. svého oblíbeného otroka vykastrovat a pak s ním uzavřel sňatek. Na rozdíl od Pythagora, který vystupoval v roli Neronova manžela, Sporus plnil úlohu jeho manželky, a to se vším všudy. Nero veřejně oznámil, že jeho manželkou je nyní muž, daroval Sporovi dvořany (mezi nimi i „paní garderoby“, která se měla starat o jeho šatník), oděl ho do dámských šatů a oslovoval ho „Sabino“. Veřejnost byla nucena oslovovat nezletilého eunucha „paní“ nebo „Augusto“, což byl čestný titul, který nosily římské císařovny. To vše se dělo přímo před očima Neronově manželce Statilii Messalině, která sice intrikovala stejně jako Sabina Poppaea, ale měla dost rozumu na to, aby mu do jeho nového rozmaru moc nemluvila.
Puerus Delicatus
Neronovi současníci vnímali jeho vztah se Sporem jako jednoznačně ohavný. Jeden bohatý Říman měl poznamenat, že by bylo pro všechny lepší, kdyby se s nějakým eunuchem oženil Domitius Ahenobarbus, Neronův otec. Mezi římskými patriciji bylo běžné, že si vydržovali mladé milence, šlo ale pouze o demonstraci moci a upevnění společenského statusu; homosexuální partnerské vztahy, natož pak sňatek, byly nepřijatelné. Aristokraté si také najímali zvláštní otroky, tzv. pueri delicati, což byli chlapci v dětském věku, které od ostatních odděloval jejich půvab a sexuální kouzlo. Tyto chlapce pak obvykle nechávali vykastrovat, aby zakonzervovali jejich krásu. Je možné, že mezi pueri delicati kdysi patřil také Sporus.
Neronovi, který si už během prvních let vlády zvládl znepřátelit většinu římské aristokracie i celý senát, nebylo předurčeno dlouhé žití. Senátu roku 68 došla trpělivost s jeho represemi i výstřelky, byl prohlášen za nepřítele státu a donucen k útěku. Aby unikl potupné smrti ubičováním, rozhodl se ukončit svůj život tím, že si sám přetnul dýkou hrdlo.
Sporus a Statilia Messalina patřili mezi hrstku Neronových blízkých, kteří přežili jeho smrt. Byl to právě Sporus, ne jeho žena Messalina, ke komu se Nero před smrtí obracel se svým slavným lkaním:
„Jaký to umělec umírá ve mně!“
Nero krátce před smrtí dostal od Spora jako dar prsten s diamantem, který znázorňoval znásilnění Persefony - mýtickou událost, při které vládce podsvětí Hádes nutí mladou dívku, aby mu byla po vůli. Tento dar mnozí považovali za špatné znamení. Roku 69, jen rok po Nerově skonu, došlo i na Spora. Během chaosu, který nastal, se na římském trůnu v rychlém sledu vystřídali čtyři císařové - třetí z nich, Vitellius, měl v úmyslu Spora použít jako oběť ve veřejné zábavě, „fatální rekonstrukci“ znásilnění Persefony při gladiátorských hrách. Sporus se této trýznivé a ponižující smrti vyhnul sebevraždou.
Smrt Nerona. Romantická představa z 19. století (Vasilij S. Smirnov, 1888)
ZDROJE:
Carmean, Kyle: „Sporus and Nero: The Controversial Union in Ancient Rome“. historydefined.net. Čteno 1.12.2024
Kaye, Kimberly: „The genderqueer tragedy of Sporus, Roman Emperor Nero’s last 'empress'“ (10.3.2023). lgbtnation.com. Čteno 1.12.2024
Milne, Andrew: „How A Teenage Boy Named Sporus Became Empress Of Rome Under Nero’s Rule“ (25.8.2020). allthatsinteresting.com. Čteno 1.12.2024
Vandenberg, Philipp. Nero: císař a bůh. Klokan. Frýdek - Místek: Alpress, 2004. ISBN 80-7218-665-5
„The boy that emperor Nero made his ‘wife’: what the tragedy of the castrated Sporus tells us about homosexuality in ancient Rome“ (8.10.2024). HistoryExtra.com. Čteno 1.12.2024
