Článek
Když se řekne „námořní katastrofa“, vybaví se nám scéna jako z filmu. Široké a prázdné moře bez pevniny na dohled, rozbouřené nebo poseté ledovými krami, jehož hlubiny kousek po kousku polykají trup majestátního plavidla - tak vypadá dokonalá tragédie na moři. Costa Concordia ale ztroskotala podle podstatně jiného scénáře: zakymácela se, natočila na bok a zůstala trčet jako velký bílý kámen v mělkých vodách jen pár metrů od pobřeží. Na první pohled až banální incident měl chmurnou dohru - při nehodě a následné evakuaci vyhaslo 33 lidských životů. Vyšetřování navíc prokázalo, že za nehodu a vysoký počet obětí byl přímo zodpovědný jediný člověk: dvaapadesátiletý kapitán Francesco Schettina, který navíc potápějící se loď opustil mezi prvními.
Chlouba italského námořnictva
Costa Concordia byla výletní loď provozovaná italskou společností Costa Crociere. Byla první ve své třídě: až do éry lodí třídy GT Dream v roce 2009 patřila ona a pět jejích sesterských lodí mezi největší italské lodě. Poháněly ji dva elektromotory o výkonu 21 megawattů, na délku měřila 290 metrů a měla výtlak (tj. předpokládanou hmotnost) 114 137 tun. Její běžná provozní rychlost dosahovala hodnoty okolo 19 uzlů (asi 36 km/h), během námořních zkoušek ale utáhla ještě o čtyři uzly více. Její výstavba trvala skoro rok a utopila se v ní astronomická částka - společnost Costa Crociere stála více než 450 milionů eur.
Na moře byla Costa Concordia spuštěna 2. září 2005. V červenci 2006 byla pokřtěna: jméno Concordia patřilo římské bohyni harmonie a svornosti a mělo symbolizovat jednotu, spojení a mír mezi evropskými národy. V průběhu křtu došlo k události, která v sobě skrývala neblahou předtuchu: láhev šampaňského, kterou měla zhoupnutím o trup lodi „otevřít“ česká modelka Eva Herzigová, se na první pokus nerozbila. Tento typ incidentu si námořníci obvykle vykládají jako špatné znamení a poté, co loď ztroskotala, se k němu média mnohokrát vracela. Panenská plavba týden po křtu ale proběhla bez problémů a do italské námořní flotily přibyl jeden velikán.
Costa Concordia patřila mezi luxusní plavidla, jakých se tou dobou na moři prohánělo jen pár. V 1500 kajutách dokázala najednou ubytovat až 3780 cestujících, o které se staralo 1100 členů posádky. Měla celkem třináct veřejnosti přístupných palub (každá byla pojmenovaná po některé z evropských zemí) a nabízela bohaté kulturní i sportovní vyžití. Cestující si mohli ukrátit čas v třípatrovém divadle nebo kině, k dispozici jim byla non stop otevřená herna nebo kasino a nespočet restaurací, barů a kaváren (včetně čokoládového baru a internetové kavárny). Costa Concordia disponovala jedním z největších námořních sportovišť na světě - dvouúrovňové fitness centrum zahrnovalo posilovnu, léčebný bazén, saunu i solárium, kromě toho byly na lodi také čtyři bazény, lázně a basketbalové hřiště. Pasažéři poslední plavby si přepychové zázemí luxusní lodi mohli užít jen po jeden necelý den.
Osudová chyba
Dne 13. ledna 2012 vyrazila Concordia pod velením kapitána Francesca Schettina na sedmidenní plavbu po západním břehu Itálie. Vyplula z přístavu Civitavecchia v Tyrhénském moři asi šedesát kilometrů od Říma, cílem měla být severoitalská Savona na břehu Ligurského moře. Po deváté hodině večerní se ale neočekávaně odchýlila z naplánované trasy a zamířila k ostrovu Giglio, který je součástí Toskánských ostrovů a leží asi 16 kilometrů od italské pevniny. Plavba probíhala poklidně, moře bylo bez vln a na obloze ani mráček. O to větší bylo překvapení, když v 21:45 ve vzdálenosti asi 300 metrů od břehu loď narazila na útes známý jako „Le Scole“ (v překladu "skály"). Concordia utrpěla zranění na levoboku - útes prorazil 53 metrů dlouhou rýhu na úrovni paluby 0 a strhl z pláště dva dlouhé ocelové pásy. Poškození trupu se ukázalo být fatálním.
Voda okamžitě zaplavila tři oddělení strojovny a způsobila kolaps elektrických systémů. Concordia rychle nabírala vodu, ale dále se pohybovala - hnala ji setrvačnost, pohyb kormidel a v poslední fázi i silný vítr. Naklonila se na levobok, plula dál severně až za přístav Giglio a ve 22:10 se stočila zpátky k jihu. Z levoboku se přetočila na pravobok v decentním úhlu asi 20°, ve 22:44 zastavila u mysu Punta Gabbianara a zvýšila náklon na hrozivých 70°. Takto, s většinou pravoboku pod vodou, spočinula v mělkých vodách jen pár desítek metrů od pobřeží. Schettino tuto provizorní polohu později přičítal své zdatnosti v manévrování, pravdou ale je, že v tu dobu už loď nemohl mít pod kontrolou. Poloha navíc nebyla bezpečná: Concordia vězela zaklíněná skalnatém podvodním výběžku a hrozilo, že se i s 4200 lidmi na palubě sesune do 70 metrů hluboké propasti.
Následující události byly sledem mylných úsudků a fatálních lidských selhání. Kapitán Schettino upozornil přístavní úřady na nehodu až hodinu poté, co Concordia uvízla ve skalnatém útesu, a evakuaci oficiálně vyhlásil ještě o několik minut později. Záchranné práce se tak zdržely minimálně o 45 minut, během kterých někteří cestující čekali připravení na palubě, zatímco jiní skočili do vody a snažili se doplavat ke břehu.
Evakuace lodi trvala dohromady šest hodin. Neuměle, ale dobře ji organizovali členové posádky, kteří se museli vypořádat s potížemi v podobě nedostatečného vedení a špatné organizace ze strany velících důstojníků. Ten nejdůležitější z nich nejen, že nevydával rozkazy, ale chyběl úplně. Francesco Schettino byl totiž mezi prvními, kdo na záchranném člunu opustil loď.
Vyšetřování
Vyšetřování nehody se od samotného počátku soustředilo na kapitána. Francesco Schettino si oprávněně vysloužil pověst ukázkového zbabělce; nejen, že odmítl uposlechnout hlas velitele pobřežní stráže, který ho opakovaně vyzýval, ať se vrátí na palubu, ale pokoušel se mu navíc namluvit, že do záchranného člunu omylem upadl a nemohl se dostat ven.
Bylo by to úsměvné, kdyby to nebyla pravda. A byla by to snesitelná pravda, kdyby nepřispěla k tomu, že ztráty na životech byly větší, než být musely. Valnou většinu z 4252 lidí na palubě se podařilo bezpečně dostat na pevninu, 27 cestujících a 5 členů posádky ale utonulo. Poslední, třiatřicátou obětí neštěstí byl jeden ze členů záchranného týmu. Francesco Schettino byl v roce 2015 postaven před soud, usvědčen z vícenásobného zabití, zavinění námořní katastrofy, opuštění lodi a „lhaní úřadům“ a odsouzen k šestnácti letům odnětí svobody, které si odpykává dodnes.
Hojně se diskutovalo tom, co kapitána přimělo osudného večera změnit kurz a přiblížit se nebezpečně blízko ostrovu Giglio. Schettino prováděl manévr, který je znám jako „pozdrav plachtou“ - výletní loď se přiblíží co nejblíž k ostrovu, aby mohla pozdravit její obyvatele. Ztratil ale soudnost a rozhodl se s lodí předvést víc, než na kolik stačil. Jedna z vyšetřovacích verzí pracovala i s teorií, že ženatý Schettino chtěl zábavný kousek v plné parádě předvést své mladé milence, kterou dostal na Concordii coby neplatící cestující. Ať už je pravda jakákoliv, můžeme s jistotou říct, že ani majestátní Concordia nebyla tak velká, aby ji nepotopilo jedno velké ego.
ZDROJE:
Gáfriková, Eliška: „Costa Concordia: Selhání kapitána a drogy mafie udělaly z tragédie národní hanbu“ (13.1.2022). denik.cz. Čteno 3.1.2025
Hooper, John: „Francesco Schettino: the captain who refused to return to ship“ (17.1.2012). The Guardian. Čteno 3.1.2024
Little, Betty: „The Costa Concordia Disaster: How Human Error Made It Worse“ (23.6.2021). History.com. Čteno 3.1.2024
Pileri, Gabriele; Pullella, Philip: „Ten years on, Costa Concordia shipwreck still haunts survivors, islanders“ (14.1.2022). Reuters.com. Čteno 3.1.2025
„Costa Concordia: What happened“ (10.2.2015). bbc.co.uk. Čteno 3.1.2025