Článek
„Jak jako, že mu nemůžu dát birela? Vždyť tam je prosimtě stejně alkoholu, jako je v kefíru nebo v kapkách proti kašli. Ty snad nedáváš dvouletému děcku kefír?“
„Za nás se močily dudlíky do rumu a děti nám krásně spinkaly. Celou noc.“
„Zabalte ty děti do bublinkové fólie, ať se jim nic nestane. Koho kdy zabily dva doušky piva?“
Říká se, že Češi jsou národem pivařů. Náš vztah k pivu a k alkoholu obecně je zformován i tou romantickou představou, že výše zmíněné je buď zásluha, nebo snad dokonce kompliment.
Umíme vařit dobré pivo a dobře ho prodat; jde o jednu z komodit, která nás jako národ proslavila a udělala nám jméno. Nedá se nic namítat vůči tomu, že jsme pyšní na něco, co nám fakt jde. Ale není to jenom oheň, kdo je dobrý sluha a zlý pán. Přes všechny nesporné kvality, které pivo má, přes úlevu, jakou přináší zažívání, i přes to, že při ničem jiném Franta s Pepou tak dobře nepopovídají o životě, jako nad čerstvě natočeným půllitrem, není tenhle pán jen zlý pán, ale přímo otrokář.
Pivo dělá hezká těla. Anebo taky vůbec
Pivo totiž není jen takové dobré pití, co chutná a trošku rozvazuje jazyk. Jde o nejrozšířenější alkoholický nápoj u nás a zároveň o druh alkoholu, který společensky nejvíce tolerujeme. Piva vypijeme ročně osmkrát více než ostatního alkoholu a přesto (nebo právě proto) pro některé z nás kleslo někam na úroveň sodovky s chmelovou příchutí. Navíc - pijí ho přece všichni. Podobně jako s obezitou nebo výskytem kardiovaskulárních onemocnění, i s pitím alkoholu máme jako národ problém a čím větší je to problém, tím více před ním zavíráme oči. Umíme pivo vařit, ale neumíme ho pít. Každý rok u nás zemře 6500 lidí na onemocnění přímo způsobené nadměrným pitím. To není malé číslo. Jako největší bubák v kategorii substančních závislostí působí na veřejnost závislost na tvrdých drogách a přesto, paradoxně, je závislost na alkoholu mnohem rozšířenější a má daleko závažnější zdravotní i sociální důsledky.
Tím, že tolerujeme nadužívání alkoholu u dospělých, to ale nekončí. My mnohdy doslova vyžadujeme možnost nalévat svým dětem. Jsme schopni si pro to vymyslet různé berličky a výmluvy - jako ten tatínek z prvních uvozovek, kterého jsem vyšťourala z hlubin internetových diskusí a který je opravdu hluboce přesvědčen, že alkohol v kefíru a v pivu je ten stejný, stejně se vstřebává a stejně působí na tělo a mysl. I ty ostatní citace jsou autentické; tyhle a další celou pestrou paletu obhajob jsem našla pod facebookovým příspěvkem lékařky, která upozorňovala rodiče, aby nenechali své děti konzumovat alkohol, nekupovali jim ho a nenalévali. Ano, pivo je taky alkohol, ne, ochucené pivo není limča a nepatří do ruky batolatům.
Někteří z nás koulí očima, proč je něco takového vůbec třeba zdůrazňovat; jiní z nás se pohoršují, protože oni mají svoje děti rádi a chtějí jim dopřát. „Děti chtějí dělat to, co rodiče,“ poučovala zasloužilá matka pěti dětí mě, nezasloužilou matku pouhých dvou, a posunula plechovku s ochuceným nealko pivem po stole blíže ke svému předškolákovi. „Takové ochucené nealko je přece mnohem lepší, než nějaká ta limonáda, co je plná éček a vyrábí se z ropy. Všechny moje starší děti dostávaly pivo a jsou z nich úspěšní a abstinující vysokoškoláci.“ Pominu, že dva z jejích tří úspěšných vysokoškoláků znám a jednoho z nich jsem před lety viděla líbat ve fakultním baru nohu od stolu (dvě vteřiny předtím, než ji pozvracel). To, že nealko pivo není tak úplně nealko, jste ale věděli? Ověřte si to. Etikety nelžou.
Co nás nezabije, někdy ani neposílí
Problematické není ani to, že by dítěti teď a tady na místě reálně fyzicky ublížilo, když si piva ucucne. Když si cucne jednou za kvartál, ani z toho nejspíš nezhloupne, ani mu to nebude překážkou ve zdárné kariéře leteckého inženýra. Hlavní problém je, jaký signál tím rodič vysílá, jakou normu mu nastavuje, jakou hodnotu předává. Seznamuje dítě s chutí piva a říká, že sociálně a právně nastavená hranice pro bezpečné pití je lživá. Říká, že vlastně s tím pitím zas tak o moc nejde. V zemi, která je kromě vaření piva proslavená i tolerancí k pití přes míru a která se pravidelně umisťuje na předních příčkách ve světovém žebříčku užívání etanolu, jde o hodně nakloněnou rovinu a hodně závadný model uvažování. Pochybuji, že by jakýkoliv soudný člověk obhajoval, že se batoleti čas od času dá lehce šňupnout koksu, protože ho to nezabije. Alkohol je přitom mnohem nebezpečnější droga.
V oblasti práce se závislými existuje odborná shoda na tom, že neexistuje varianta pití alkoholu, která je bezpečná nebo dokonce zdraví prospěšná; každé užívání alkoholu představuje riziko, které můžeme vědomě držet na nízké úrovni, nebo ho nechat plíživě posouvat výše a výše. Nejde přitom o žádné imaginární riziko a nerealistické strašení. Denně pije 10 % z nás, 11 % splňuje diagnostická kritéria pro závislostní poruchu, ještě více pije rizikově. Každý patnáctý mrtvý u nás zemřel na onemocnění způsobená konzumací alkoholu. Statistiky také říkají, že svou první zkušenost s pitím nezískáme v kolektivu spolužáků, ale právě v rodině - a to mnohem dříve, než vůbec můžeme legálně pít.
Vědomě a s rozumem
Nejsem abstinent. Většina alkoholu mi nechutná, ale ten, který mi chutná, si ráda občas dám. Piju nízkorizikově a úroveň rizika si hlídám. Po nikom nechci, aby abstinoval, aby schovával pivo do papírových sáčků a při zmínce o kořalce rovnou demonstrativně zvracel. Jsem pro zdravou míru, vědomé pití a pořádnou porci osvěty o tom, co to vlastně znamená.
A tak si jako efektní rozuzlení nadpisu článku dovolím malé prázdninové doporučení k příjemným okamžikům u vody nebo na zahrádce restaurace: klidně pij. Ale pokud piješ, přemýšlej. Nebuď blbej. Nenalévej pivo děcku.
