Podivuhodný příběh Petera: divokého chlapce z lesa, který se stal „lidským mazlíčkem“ krále

Do dnešního dne visí na velkém schodišti v Kensingtonském paláci, současném sídle prince a princezny z Walesu, pozoruhodný obraz. Je na něm vyobrazen mladík v zeleném kabátci a tmavě hnědé paruce, který v dlani svírá žaludy a dubové listy. Ve tváři má zvláštní výraz - trochu se mračí, trochu usmívá zároveň, příliš velkou paruku má až groteskně zaraženou do malého obličeje. V jeho postavě je cosi poťouchlého, co jako by se nehodilo po bok urozených pánů ve špičatých kloboucích a naškrobených bílých náprsenkách, kteří mu na plátně dělají společnost. Totožnost tohoto mladého hocha známe velmi dobře. Jmenoval se Peter a patřil ke dvoru anglického krále Jiřího I. Trvalo dvě stě let, než vědci odhalili Petrův příběh a objasnili důvod toho nepatřičného, lehce zasmušilého úsměvu, kterým dodnes vítá návštěvníky královského paláce.

V roce 1725 objevila lovecká družina v čele s králem Jiřím I. v hloubi lesů poblíž Hamelnu (města v Dolním Sasku, které světu darovalo legendu o Krysaři) tvora, ve kterém s trochou snahy brzy rozpoznali lidské dítě. Šlo o chlapce přibližně jedenáctiletého, ovšem drobného, vyhublého a divokého jako malá šelma. Byl špinavý, nahý, místo chůze lezl po čtyřech a místo řeči z něj vycházel jen sled nesrozumitelných skřeků. Nikdy se nezjistilo, jak dlouho v lese pobýval. Místní ho čas od času spatřili, jak se ukrývá v houští nebo sbírá lesní plody, nedokázali ale říct, čí dítě je a kde se narodilo. Je pravděpodobné, že ho do lesa odložili vlastní rodiče, kteří se tímto krutým aktem pokusili zbavit nepříjemného závazku. Na každý pád tehdy hoch odešel s družinou Jiřího I. do Herrenhausenu, králova letního sídla v Hannoveru, kde zůstal po celý další rok.

O nezvyklém přírůstku na dvoře Jiřího I. se dozvěděla Karolína z Ansbachu, manželka králova nejstaršího syna Jiřího Augusta. Ta poprosila svého tchána, aby chlapce z hannoverského lesa, kterému mezitím začali říkat Peter, poslal za ní do Londýna.

„Víte přece, že ráda vídám podivné osoby,“ psala v dopise králi. Jiří snaše ochotně vyhověl a Peter se tak roku 1726 vylodil v Anglii.

Peterův příjezd vzbudil v Londýně senzaci. Širokou veřejnost fascinovaly příběhy divokých dětí, ztracených nebo opuštěných, vychovaných zvířaty nebo ponechaných napospas jen sobě samotným. Peter, dítě vyvržené z hloubi německých lesů, se tak stal žhavým hitem sezóny. Lidé ho považovali za novinku, experiment, zábavný šprým a každopádně - za poddruh člověka. Kolovaly o něm divoké zvěsti: měl být odkojen vlčicí nebo krávou, údajně lezl po stromech jako opice a živil se trávou a mechem. Nic z toho nebyla pravda, efekt byl ale zajištěn.

Nejen prosté Londýňany, ale i královskou rodinu si Peter získal. Karolínu z Ansbachu okouzlil svou veselou a přímočarou povahou, když si při jejich prvním setkání oblečen v jasně modrém kabátci pohrával s rukavicemi, které ukradl z její kabelky. Pro krále Jiřího byl Peter příjemným zpestřením všedního dne. S blahosklonným úsměvem ho nechával, ať pobíhá sály, prohrabává dvořanům kapsy a olizuje jim ruce na pozdrav. Odpouštěl mu všechno včetně drzostí, které by od ostatních považoval za hrubou urážku - nikdo jiný se před králem neodvážil nasadit klobouk nebo ukrást lordu komořímu hůl - a za jeho výstřelky ho odměňoval pamlsky. Pod maskou velkorysosti se skrýval hořký fakt, že Peter pro krále nebyl skutečným člověkem, ale tvorem na úrovni rozpustilého štěněte.

V červnu 1727 Jiří I. zemřel. Když nejprudší zájem o Petera opadl, péče o něj se ujala Karolína z Ansbachu. Ubytovala ho v londýnské Leicester House, své soukromé rezidenci, a přidělila mu část svého vlastního personálu. Nechala také zavolat Johna Arbuthnota, lékaře, spisovatele a jednoho z největších géniů své doby, a pověřila ho úkolem Petera vzdělávat. Všechny snahy naučit chlapce číst, psát a počítat ale selhaly na plné čáře. Dr. Arbuthnot pohyboval se snažil přimět Petera k rozmluvení tím, že pohyboval jeho rty podle toho, jakou hlásku měly vyslovit, jeho žák ale tuto metodu nevítal s nadšením. Když v učení selhalo, trestal dítě ranami širokým koženým páskem přes hýždě a záda. Poté, co byl jako neschopen učení propuštěn z dohledu dr. Arbuthnota, byl svěřen do péče lady Titchbourn, jedné z komorných Karolíny z Ansbachu, s roční rentou ve výši 35 liber. Lady Titchbourn byla vřelá a laskavá a je možné, že u ní Peter poprvé zakusil mateřskou lásku. Přátelila se s mnoha významnými lidmi včetně lady Mary Wortley Mortagu, největší anglické průkopnice variolizace (předchůdce očkování) proti pravým neštovicím. Všechny tři děti lady Titchbourn byly proti neštovicím očkované a je pravděpodobné, že této proceduře podrobila i svého chráněnce Petera.

Lady Titchbourn obvykle trávila část léta na své farmě na venkově a Petera brávala s sebou. Jak dospíval, čím dál tím více času trávil na farmě, kde o něj pečovali různí pověřenci královny Karolíny. Na venkově žil Peter relativně klidným a bezpečným životem se statusem chráněnce královského páru, který financoval jeho potřeby a projevoval o něj upřímnou starost. Zaměstnávala ho zahálka a drobné práce kolem zvířat a záhonků s bylinkami, které mu svěřovali farmáři. Když roku 1751 Peter zmizel, ve všech novinách byly umístěny inzeráty s jeho podobiznou slibující odměnu za jeho bezpečný návrat. Našli ho ve vězení. Od té doby Peter nosil na míru vyrobený kožený obojek s nápisem: „Peter, the Wild Man“ - „Petr, divoký muž“.

V současné době se má za to, že Peterův mentální stav nebyl způsoben tím, že část dětství vyrůstal jako „divoký chlapec“. Na základě analýzy nápadných fyzických rysů, které sdílely Peterovy podobizny v průběhu celého jeho života, spolu s popisem jeho společensky nekonformního chování a mentální nedostatečnosti se vědci domnívají, že trpěl genetickou poruchou, tzv. syndromem Pitt-Hopkinse. Syndrom Pitt-Hopkinse se vyznačuje opožděným vývojem, mentální retardací a charakteristickými fyzickými rysy, mezi něž patří široký nos s baňatou špičkou, velká ústa se širokými rty ve tvaru „Amorova luku“ (příčina toho zasmušilého úsměvu), výrazné uši a celkově malá postava s nahrbenými zády. Ve své době Peter pochopitelně nijak diagnostikován nebyl - jednak byla na jeho stav tehdejší věda krátká, jednak se obecně mělo za to, že to byl onen neblahý start, vinou kterého „zvlčil“.

Peter zemřel 22. února 1775 na farmě v Berkhamstedu ve východní Anglii. Bylo mu něco málo přes 70 let. Byl pohřben na hřbitově u kostela Panny Marie ve vesnici Northchurch, přímo před hlavním vstupem do kostela. Jeho hrob je zde k vidění dodnes.

ZDROJE:

Bond, Charlotte: „Peter The Wild Boy — The Feral Child Who Became A Royal Pet“. The Vintage News. Čteno 2.11.2024

Kennedy, Maev: „Peter the Wild Boy’s condition revealed 200 years after his death“ (20.3.2011). The Guardian. Čteno 2.11.2024

Moorhouse, Roger: „Peter the Wild Boy“ (4.4.2010). History Today. Čteno 2.11.2024

Shepley, Emma: „Peter ‚the Wild Boy‘ from Hanover: The Boy on the Staircase“ (11.3.2024). Historic Royal Palace. Čteno 2.11.2024