Měla vyfotit, jak jsou šťastní. Místo toho fotografka zachytila domácí násilí - a nenechala to být

Víte, jakou moc má fotografie?

Někdy vůbec žádnou - tolik banálních snímků už zmizelo v propadlišti dějin, aniž by zanechaly sebemenší stopu. Někdy jsou pro nás fotografie cenným svědectvím, důkazem nebo vzpomínkou, která nám zbyla na milovaného člověka, jindy dokáže jediný záběr zastavit čas a pohnout celým světem. Americko-italská fotografka Donna Ferrato si je tvořivé i destruktivní síly svého povolání dobře vědoma. Už skoro pět desetiletí používá svůj fotoaparát jako zbraň, kterou míří na hlavní aktéry jednoho z nejskrytějších a nejzákeřnějších fenoménů moderního věku - domácího násilí. Její život se přitom mohl odvíjet úplně jinak. Jako dcera z rodiny slavného chirurga vychodila nejlepší školy, jen aby pak pověsila na hřebík slibně rozjetou kariéru v právnické firmě a stala se undergroundovou fotografkou a bojovnicí za ženská práva. Jistě si pro ni rodina představovala jinou budoucnost - ona sama je ale na svou práci i pověst velmi hrdá.

Za tu dlouhou dobu, kdy se věnuje aktivistické a dokumentární tvorbě, si kromě příznivců pochopitelně našla i své zaryté odpůrce, oba tábory se ale takřka bez výhrad shodují na jediném: Donna Ferrato naplňuje definici slova radikální.

Na momenty, kdy se zradikalizovala, si Donna Ferrato pamatuje velice dobře. Psal se rok 1981, bylo jí čerstvě dvaatřicet a pracovala na projektu pro japonskou odnož světoznámého magazínu Playboy. Jejím úkolem bylo zdokumentovat každonoční život bohatých newyorských párů, které se v zákrytu města, jež nikdy nespí, oddávaly velmi specifickému koníčku - návštěvám těch nejproslulejších swingers party široko daleko. Se subkulturou newyorských swingerů měla Donna zkušenosti už z dřívějších let, kdy fotografovala prostředí erotických klubů a nočních podniků tak legendárních, jako bylo slavné Studio 54. Tentokrát ale přistupovala ke své práci z úplně jiné perspektivy: místo zúčastněného pohledu zvenčí vplula do života mladých párů a skrz objektiv svého fotoaparátu je obnažovala až na dřeň - někdy přeneseně, někdy doslova. Pořizovala snímky z jejich bujarých nočních večírků a sledovala je ve chvílích jejich největšího soukromí. Možná by její práce uvízla v dějinách jen jako nesmělý pokus undergroundové umělkyně - kdyby se na počátku roku 1982 neseznámila s Garthem a Lisou.

Garth a Lisa tvořili šťastný heterosexuální pár - alespoň tak to o sobě oba tvrdili. Donna s nimi navázala spolupráci a přijala jejich pozvání, aby se nastěhovala do jejich luxusního sídla v Saddle River na předměstí New Yorku. Tam trávila dny i noci tím, že dvojici svých hostitelů pozorovala, mluvila s nimi a fotila je. Bedlivě si všímala každé jejich interakce, každého gesta a každého slova. Chtěla zachytit každou nuanci jejich neortodoxního manželství a zdokumentovat jejich intimitu ve všech možných podobách, proto jejich dům nějakou dobu prakticky neopouštěla. Byla tam, když pořádali divoké orgie a alkoholové večírky, a neodešla, když zvali na čaj své rodiče nebo když se hádali o tom, kdo z nich umyje nádobí. V takovém uspořádání bylo prakticky nemožné udržet hranice profesionálního vztahu a Donna postupně oba aktéry začala považovat za své blízké přátele. Čím víc ale nahlížela pod poklici jejich vášnivého vztahu, tím víc si všímala, že mezi nimi není všechno v pořádku. Garth, který se zpočátku jevil jako laskavý a oddaný manžel, byl ve skutečnosti laskavý jen tehdy, když měl v sobě dost kokainu. Bez něj se měnil v nevlídného, popudlivého tvora, který neměl pod kontrolou své emoce ani sám sebe. Do propasti tvrdých drog stáhl i Lisu, která byla na svém muži emočně i finančně zcela závislá. Donně rychle došlo, že jádro tohoto turbulentního manželství tvoří násilí, jehož původcem je nevyrovnaný a věčně zfetovaný Garth.

Zatímco Lisu se Donně podařilo přesvědčit, aby se svou závislostí skoncovala, Gartha podobné pobídky přiváděly k nepříčetnosti. Jednou v noci, když Garth zjistil, že mu jeho žena schovala celou jeho zásobu kokainu, se rozčílil natolik, že ji surově ztloukl. K jeho smůle byla i u této scény přítomná jejich párová fotografka. Uprostřed noci Donnu probudil křik, který vycházel z jedné z koupelen v patře, a když přiběhla na místo, viděla Lisu nalepenou na umyvadlo a proti ní Gartha s napřaženou paží. Donna zvedla k obličeji fotoaparát, který si v tomto domě zvykla nosit neustále při ruce.

„Když to nevyfotím, nikdo neuvěří, že se to stalo,“ pomyslela si a cvakla spoušť zrovna v okamžiku, kdy Garth Lisu vší silou udeřil do obličeje. Pak ji uhodil znovu a pak ještě jednou, aniž by se nechal vyvést z míry tím, že má jeho řádění svědka.

Donna byl tím zážitkem hluboce otřesena. Doufala, že když začne fotit, Garth na svou ženu nevztáhne ruku, ale mýlila se. Překvapilo ji, jak moc mu to bylo jedno, a překvapila ji i surovost jeho činu: ještě před několika týdny by nevěřila, že muž tak jemný a srdečný je schopný tak brutálně zaútočit na ženu, kterou má milovat nejvíc. Když zvedl ruku naposledy, šokovaná Donna ho za ni chytila.

„Co to sakra děláš?“ zeptala se ho.

„Jen ji ukázňuji, protože je to moje žena a lže mi,“ odpověděl Garth nevzrušeně.

Tehdy si Donna naplno uvědomila, že tohle není jen zkrat v kokainovém opojení: Garth skutečně věřil, že má právo svou ženou bít. Právě teď si uvědomila, že to, co viděla před sebou, je násilí ve své nejskrytější podobě - a rozhodla se, že to nemůže nechat být.

Ze sérií fotografií, které vznikly té noci v hlavní koupelně domu Gartha a Lisy v Saddle River, Donna vybrala jednu. Na její okraj ručně napsala jednoduchou poznámku:

„Zbil ji za její neposlušnost“.

Negativ potom nabídla k publikaci redakcím několika magazínů, všechny ji ale odmítly. V 80. letech bylo téma násilí v rodinách a ve vztazích pouze okrajové, a to přesto (nebo právě proto), že šlo o jev rozšířenější než onemocnění AIDS (které právě v roce 1981 poprvé vystrašilo Ameriku). Sem tam se sice v médiích objevila násilná scéna z domácnosti, nikdy ale nešlo o záběr tak explicitní, s jakým se vytasila Donna. Věc byla o to delikátnější, že její záběr zachytil realitu - a navíc realitu života manželského páru, který byl i navzdory své sexuální výstřednosti ve společnosti vnímán jako prominentní.

Donna nakonec snímek zveřejnila sama, a to až roku 1991 ve své knize Living With the Enemy (Život s nepřítelem), na jejíž tvorbě pracovala intenzivně skoro deset let. Kniha obsahuje černobílé fotografie, které dokumentují ty nejotřesnější případy domácího násilí napříč celými Spojenými státy - často jde o neučesané, nahé snímky bez dodatečných úprav a s ručně psanou poznámkou na okraji. Tato publikace se stala bestsellerem, vysloužila si velmi příznivé recenze a nepřímo přispěla k tomu, že byl ještě téhož roku kongresem Spojených států přijat dlouho očekávaný zákon o domácím násilí.

Fotografie, na které Garth mlátí Lisu, dostala název Behind the Closed Door (Za zavřenými dveřmi) a ihned po vydání knihy si získala masovou popularitu. Atmosféra ve společnosti se proměnila - všechno, kvůli čemu ji před deseti lety redaktoři odmítali otisknout, teď poutalo pozornost. Roku 2012 zařadil časopis Time snímek na seznam nejvlivnějších fotografií všech dob.

Lisa opustila Gartha poté, co ji při další vyhrocené hádce málem zabil. Donna až čtyřicet let po pořízení ikonického snímku prozradila, že Lisa i Garth jsou pseudonymy a že skutečná jména obou hlavních aktérů jsou Elisabeth a Bengt. Další osudy žádného z manželů nejsou veřejnosti známy.

ZDROJE:

Cooney, Samantha: „This Photograph Put a Face on the Epidemic of Domestic Violence“ (17.11.2016). time.com. Čteno 11.11.2025

Gosling, Emily: „Donna Ferrato's images of ‚battered women, activists, migrant workers, and more‘ are a call-to-action for women“ (3.2.2021). creativeboom.com. Čteno 11.11.2025

Lane, Guy: „'He never hit her in front of me again' – Donna Ferrato's domestic abuse photos“ (20.6.2019). The Guardian. Čteno 11.11.2025

Sisley, Dominique: „Donna Ferrato’s Radical, Rage-Fuelled Portraits of Womanhood“ (5.1.2021). AnOther.com. Čteno 11.11.2025