Osmnáct let žil na letišti. Muž, který inspiroval Spielbergův „Terminál“, se na něj vrátil zemřít

Před dvaceti lety vtrhl do kin hollywoodský film s názvem Terminál režiséra Stevena Spielberga. Tom Hanks v něm ztvárnil postavu Viktora Navorského, hrdého občana fiktivního východoevropského státu Krakhozia, který na vysněné cestě do New Yorku na několik let uvízne na mezinárodním letišti. Kvůli skulině v systému nemůže tam ani zpět a je odsouzen k nekonečnému čekání na vysvobození z této byrokratické pasti, do které ho uvrhla válka v jeho rodné zemi a rigidní úřednický postoj ředitele letiště Dixona.

Málokdo ví, že nepravděpodobný děj dnes už kultovního Terminálu je založen na skutečných událostech. V listopadu roku 2022 zemřel na pařížském letišti Charlese de Gaulla muž jménem Mehran Nasseri, který na něm byl nucen žít celých osmnáct let. Opustil ho jen jednou - když ho po náhlém kolapsu odvezla záchranná služba.

Mehran Karimi Nasseri se narodil roku 1945 v íránském městě Masjed Soleiman. Jeho otec Abdelkarim byl lékař, který pracoval pro ropnou společnost Anglo-Persian Oil Company, první společnost, která těžila v Íránu ropu. Rodina tak byla velmi dobře situovaná. Ohledně totožnosti své matky Nasseri vytrvale mlžil - jednou jí přisuzoval švédské, jindy skotské kořeny, pravděpodobně však šlo o Íránku plně zaměstnanou péčí o domácnosti. V roce 1973 Nasseri jako osmadvacetiletý mladík odcestoval do Velké Británie, aby tam tři roky studoval na univerzitě v Bradfordu. Není jasné, co všechno prožil v následujícím desetiletí. Jeho vlastní verze, podle které byl rok 1977 v Íránu uvězněn za kritizování šáha a následně vyhoštěn ze země, se ukázala být přitažená za vlasy. Je jisté, že po několik let nerušeně cestoval po Evropě, protože roku 1981 obdržel od belgických úřadů oficiální status uprchlíka. Bez problémů navštěvoval i Francii a Velkou Británii, a to až do roku 1988, kdy se ocitl na pařížském letišti Charlese de Gaulla.

Na letiště Nasseri bez zavazadla a bez pasu. V kapse měl jednosměrnou letenku do Londýna a asi 500 dolarů. Nahlásil, že mu kufr i s pasem ukradli během přesunu z nádraží na letiště, a letištní personál ho z neznámých důvodů nechal i tak nasednout do letadla směr londýnské letiště Heathrow. Tam ale nastal problém: bez pasu i jiných dokladů ho britští imigrační úředníci odmítali vpustit do země, posadili ho na nejbližší letadlo a vrátili do Paříže. Na letišti Charlese de Gaulla ho neviděli rádi: nevěděli, co si mají počít s navráceným Íráncem, který nemá pas a tvrdí, že je uprchlík. Poslali ho proto do čekárny pro cestující bez dokladu totožnosti s tím, ať tam počká na instrukce od francouzských úřadů.

Mehran Nasseri udělal, co se po něm chtělo. Posadil se v čekárně a čekal. Čekal hodiny, dny, týdny. Pak se týdny změnily v měsíce a měsíce v roky. Dohromady čekal osmnáct let. Francouzské úřady trvaly na tom, že je v zemi nelegálně, protože nemohl předložit žádné doklady totožnosti, ale neměli ho, kam vyhostit, protože všechny země včetně Íránu ho odmítaly přijmout. Uvízl v právnické skulině, se kterou si úřední šiml neuměl poradit. Až roku 1995 mu po intervenci francouzského právníka Christiana Bourgeta Belgie nabídla, že mu vystaví nové doklady, ale pouze pod podmínkou, že se osobně dostaví. To nebyl Nasseri z pochopitelných důvodů schopen splnit. Belgie mu proto umožnila vstup do země za předpokladu, že v ní bude pobývat pod dohledem sociálního pracovníka. Nasseri ale už v té době žil na letišti skoro sedm let a měl tak mnoho času nechat si věci projít hlavou. Pomyšlení na to, že by měl žít trvale v Belgii, se mu nezamlouvalo, nabyl navíc za tu dobu pocitu, že je Brit. Odmítl podepsat povolení k pobytu proto, že v něm byla zmiňována jeho íránská národnost, a chtěl, aby ho v dokumentech uváděli pod jeho preferovaným jménem, kterým bylo „Alfred Mehran, Sir“. Tak pošetilým odmítnutím pomocné ruky tehdy Nasseri šokoval ředitele letiště a svého právníka zcela vyvedl z míry.

Během osmnácti let se Mehran Nasseri na letišti Charlese de Gaulla dokonale zabydlel. Přespával na červené sedačce ze spojených sedadel v terminálu 1, přesně na půli cesty mezi pizzerií a obchodem s elektronikou. Sprchovat se chodil do umýváren pro cestující, prádlo k vyprání nosil do čistírny oděvů. Jídlo si kupoval za stravenky, které mu ochotně věnovaly letušky spolu s toaletními potřebami, které v letadlech zbyly po cestujících první třídy. Od chvíle, kdy jeho příběh pronikl na veřejnost, ho na jídlo také zvali náhodní cestující. Ve dne i v noci byl často k vidění v okolí baru Paris Bye Bye, jak si zapisuje do deníku, poslouchá rádio nebo kouří svou zlatou dýmku. Po letišti se pohyboval s vozíkem na zavazadla, na kterém si převážel většinu svých osobních věcí. Nevlastnil toho mnoho - kufřík, pár kusů oblečení, příruční zrcátko a elektrický holící strojek. Netrvalo dlouho a stal se malou celebritou: psali o něm v novinách, personál letiště si ho hýčkal a cestující toužili po tom, aby je na společné fotografii objal kolem ramen.

Roku 1999 udělily francouzské úřady Nasserimu povolení k vycestování. Mohl opustit letiště a odjet do jakékoliv evropské země, třeba do Anglie. To, na co čekal tolik let, se mělo stát skutečností. Nasseri, který žil na letišti už jedenáctý rok, ale i tentokrát odmítl. Nedokázal si představit, že by najednou opustil svůj „bublinový svět“, ve kterém se tak pracně naučil existovat. Ti, kdo s ním měli možnost mluvit osobně, si nemohli nevšimnout toho, jak nadšeně vypráví o životu na terminálu 1. Mezi zaměstnanci letiště si našel plno přátel, kteří mu pomáhali s každodenními potřebami a kteří mu s vážnou tváří přezdívali „sire Alfréde“. Vypadalo to, že je opravdu šťastný.

Nevšední idyla skončila v červenci 2006, kdy Mehran Nasseri zkolaboval a musel být převezen do nemocnice. Jeho improvizované lůžko z červených sedadel bylo v době jeho hospitalizace rozebráno a putovalo do šrotu. Po propuštění z nemocnice v lednu 2007 se péče o něj ujala letištní pobočka francouzského Červeného kříže, několik let žil střídavě v pařížském útulku a na ulici. Pár měsíců před smrtí se vrátil na letiště Charlese de Gaulla, aby tam přespával po chodbách jako bezdomovec. Zde také 12. listopadu 2022 zemřel na infarkt. Jeho příznivci tvrdí, že se vrátil, aby ho smrt zastihla na terminálu 1, který mu byl po osmnáct let jeho evropského života domovem.

Mehran Nasseri zemřel jako bohatý muž. Jeho příběh se stal inspirací pro francouzský film z roku 1993 s názvem Tombés du ciel, roku 2003 od něj americká koprodukční společnost DreamWorks odkoupila práva pro scénář k novému filmu. V Terminálu Stevena Spielberga nakonec jeho životní příběh použit nebyl, i tak mu ale za něj studio vyplatilo 275 tisíc dolarů. Jeho autobiografie The Terminal Man (Muž z terminálu) z roku 2004 se stala trhákem.

ZDROJE:

Donkin, Andrew: „‘The Terminal Man’ lived in a Paris airport for 18 years. I’ll never forget the weeks I spent with him“ (23.11.2022). The Guardian. Čteno 1.11.2024

Medina, Eduardo: „Mehran Karimi Nasseri, Who Inspired ‚The Terminal,‘ Dies in Paris Airport“ (13.11.2022). The New York Times. Čteno 1.11.2024

Vandoorne, Saskya: „Iranian refugee who inspired Spielberg’s film ‚The Terminal‘ dies inside Paris airport“ (13.11.2022). CNN.com. Čteno 1.11.2024

„Mehran Karimi Nasseri: Iranian who made Paris airport home for 18 years dies“ (12.11.2022). BBC.com. Čteno 1.11.2024