Místo shánění protijedu si zapisoval, jak umírá. Doktor Schmidt měl hady raději než vlastní život

25. září 1957 se do Přírodovědného muzea (Field Museum of Natural History) v Chicagu dostal zajímavý úlovek. Zřízenec nedaleké Lincoln Park Zoo doručil k rukám ředitele muzea krabici, ve které se ukrýval zástupce málo známého afrického hada. V Lincoln Park neměli s plazy valné zkušenosti a doufali, že jim s identifikací hada pomůže jejich nejvýznamnější odborník, proslulý herpetolog a emeritní kurátor oddělení zoologie doktor Karl Schmidt.

Karl Patterson Schmidt (*1890) byl americký zoolog a herpetolog světového formátu. Za svého života pojmenoval a popsal více než 200 nově objevených druhů, což ho řadí po bok nejvýznamnějších herpetologů 20. století. Láskou pro herpetologii zahořel už jako mladík během studií geologie a zoologie, kdy za své výjimečné schopnosti obdržel prestižní Guggenheimovo stipendium pro nadané mladé vědce. Za svůj život podnikl mnoho sběratelských expedic a postupně se z pozice odborného asistenta propracoval až na post hlavního kurátora oddělení zooologie. V době, kdy se k jeho rukám dostala vzácná zásilka z Lincoln Park, spolupracoval s Přírodovědným muzeem v Chicagu jako vážený odborník už více než třicet let - teď už na místě emeritního kurátora.

Schmidt měl z nového hada upřímnou radost. Zvíře bylo čilé a pružné, mělo jasné žluto-zelené zbarvení s množstvím černých šupin a měřilo asi tři čtvrtě metru. Se štíhlým, mrštným tělem a na hada neobvykle velkýma očima působil bystrým, elegantním dojmem. Schmidt na místě určil, že jde o mladého, zdravého samce pravděpodobně bojgy africké, v té době už sice známého, ale málo popsaného druhu původem ze subsaharské Afriky. V afrikánštině se tomuto houževnatému a mírumilovnému hadovi říká také boomslang, což v přímém překladu znamená „stromový had“ podle místa, které je jeho životu nejpřirozenější. Je vynikající lovec, který obratně přeskakuje z větve na větev a loví ptáky a chameleony.

Karl Schmidt hada studoval s velkým zaujetím a o něco menší obezřetností. Věděl už dávno, co bylo patrné i na pohled - totiž že bojgy patří mezi tzv. opistoglyfní hady, kteří mají jedové zuby umístěné v zadní části čelisti. Na to, aby byla bojga schopna svou oběť usmrtit, by musela jeho tělo uchopit celou čelistí a „žvýkavým“ pohybem do něj jed vpravit, což je časově mnohem náročnější způsob než u hadů, kteří jed vypouští z předních horních zubů. Schmidt si byl jistý, že ani v případě cíleného útoku by ho tento nedospělý samec nebyl schopný zadními zuby kousnout, natož, aby mohlo dojít k intoxikaci. Touto přehnanou důvěrou v sebe i hada si Karl Schmidt zatloukl první z pomyslných hřebíčků do vlastní rakve.

Když Schmidt hada ve svých rukou zvedl do výšky, aby se zblízka podíval na některé ze znaků, které ho zaujaly (tento jedinec se totiž v drobnostech lišil od afrických bojg, které viděl dříve), zvíře se vymrštilo a zakouslo se mu do palce levé ruky. Dnes už víme, že jed boomslanga je vysoce jedovatý, doktor Schmidt to ale tehdy nevěděl. Patřil k herpetologům vyznávajícím tehdy populární názor, že bojga nedokáže při kousnutí vypustit tolik jedu, aby jeho účinek mohl ohrozit člověka. Pomalu proto odložil hada zpátky do přepravního boxu, aby si dalšími výpady neublížil, a incident si zaznamenal do deníku.

Schmidtovi zůstaly na prstu dvě rány hluboké každá asi tři milimetry. Sám si jed odsál, ale vyhledat lékařskou pomoc se mu zdálo zbytečné. Věřil, že se ve svém přesvědčení nemýlil a boomslang do jeho těla nemohl vypustit kritické množství jedu. Rozhodl se ale, že účinky i toho stopového množství zaznamená ve svém deníku, aby podrobně zdokumentoval jeho působení na lidský organismus. Plánoval, že v zápiscích bude pokračovat až do úplného zotavení rány, a vedl je s přesností vědce: po následujících 24 hodin podrobně zapisoval časy i symptomy, zaznamenával svoje denní činnosti, vykonávání potřeby i to, co jedl a pil. Dochovaly se tak velmi přesné záznamy toho, jak jed pomalu ochromoval celé jeho tělo.

„16:30 - 17:30 silná nevolnost, bez zvracení. Jel jsem příměstským vlakem,“ zapsal si do deníku po příjezdu domů. O hodinu později ho zchvátila horečka, kterou vystřídala silná zimnice. Někdy v tu dobu Schmidtovi začaly krvácet sliznice úst, po skromné večeři (dal si dva mléčné tousty) se proto odebral na lůžko a dobře spal až do půlnoci. Ráno ve 4:30 vypil sklenici a po záchvatu nevolnosti, při které zvracel a močil krev, v 6:30 ráno klidně usnul. Po probuzení si s uspokojením všiml, že se mu ulevilo, a i s touto skutečností se svěřil deníku.

„26. září. Teplota 36,7. Snídal jsem cereálie, pošírovaná vejce na toustu, jablečné pyré a kávu. Žádná krev v moči. Krvácení z nosu i úst, ne nadměrně.“

Jen chvíli po tomto nadějném zápisu se ale jeho stav prudce zhoršil. Byl malátný a mohutně zvracel. Nabízenou lékařskou pomoc rezolutně odmítl, protože léčba by narušila příznaky a tím i možnost je zaznamenat, a krátce poté přišel o schopnost mluvit. Než upadl do bezvědomí, jeho žena k němu přivolala lékaře. Ani ten ale už nedokázal zvrátit účinky rozsáhlé otravy a v 15:00 byl doktor Schmidt prohlášen za mrtvého. Jako příčina úmrtí byla uvedena respirační paralýza. Tím posledním, co stihl zaznamenat do svého deníku, bylo jediné slovo z nedokončené věty:

„Příliš… “

Účinky jedu, kterému bylo vystaveno tělo Karla Schmidta, byly zdrcující. Boomslang se sice lidem spíše vyhýbá a je považován za vcelku klidného, přátelského hada (bývá dokonce s oblibou chován v domácnostech), ale jeho jed patří k těm nejzákeřnějším vůbec. Po uštknutí působí v těle oběti velice rychle; 0,0006mg jedu bojgy zabije většího ptáka během minuty. Způsobuje tzv. diseminovanou intravaskulární koagulaci, stav, kdy se v krevním oběhu uštknutého vytváří sraženiny, které zastavují tok krve a vedou k masivnímu vnitřnímu krvácení. Doktor Schmidt tak doslova vykrvácel zevnitř.

Leckdo by mohl říct, že i přes svůj nezpochybnitelný intelekt by byl Karl P. Schmidt horkým kandidátem na Darwinovu cenu. Je pravdou, že v jeho případě zvítězila vědecká zvědavost nad opatrností, která ho nakonec stála život. Uštknutí bojg je zákeřné v tom, že často používají blafovaný útok (kousnou, ale jed nevypustí), a že účinky jedu mívají odložený start, takže si dotyčný může po dlouhé hodiny myslet, že není otráven. Někteří lidé se ale domnívají, že slavný herpetolog i v posledních hodinách života věděl více než dobře, co dělá, a že jeho rozhodnutí odmítnout lékařskou péči bylo více pragmatické, než hloupé. V případě intoxikace jedem bojgy totiž byl jeho jedinou možností záchrany protijed, který se toho času nacházel pouze v Africe, a místo marnění zbývajícího času zbytečnou léčbou se rozhodl využít ho k vědeckému pokroku. Měl hady zkrátka příliš rád na to, aby se vzdal možnosti se jim přiblížit.

ZDROJE:

Griffin, Andrew: „Dying doctor accidentally describes exactly what it feels like to die from a snakebite“ (3.11.2015). Independent.co.uk. Čteno 27.10.2024

Lim, Alexa; Shockman, Elizabeth: „He documented his own death by snakebite instead of going to the hospital“ (8.11.2015). TheWorld.org. Čteno 27.10.2024

„What it feels like to die from a snake bite: Here's a dying doctor's account“ (10.11.2015). India Today. Čteno 27.10.2024

„Karl Patterson Schmidt: Legacy“. FieldMuseum.org. Čteno 278.10.2024