Dva lidožraví lvi bez hřív rok terorizovali dělníky u řeky Tsavo. Sežrali jich až 135

Psal se rok 1896. Kolonizace Afriky se blížila svému vrcholu, Evropané ale stále považovali prastarý kontinent za „temný“. Jednou z cest, jak do něj přinést světlo civilizovaného světa, byla výstavba železniční sítě, která měla propojit i nejvzdálenější konce kolonií, usnadnit pohyb osob a zboží a tím i zvýšit příjmy z obchodu. Toho roku odstartovalo Britské impérium (usilující o získání kontroly nad oblastí Velkých afrických jezer) megalomanský projekt mezinárodní železnice, která měla vést z Ugandy až do nově založeného přístavu Kilindini u břehu Indického oceánu v Keni. Protože Britové ke konci 19. století zrušili ve svých koloniích otroctví, na výstavbě tisíc kilometrů dlouhé trati se podílelo téměř 40 tisíc převážně indických dělníků, jejichž postavení se ale v očích kolonizátorů od otroků v zásadě nijak nelišilo.

Realizace tak rozsáhlého projektu si i přes použití moderních technologií vybrala svoji krutou daň. V důsledku nehod a nemocí na staveništi umíralo průměrně 340 dělníků ročně. Jednou z nejpozoruhodnějších událostí, které poznamenaly stavbu, byla série úmrtí při konstrukci mostu přes řeku Tsavo. Na svědomí je měli nečekaní nepřátelé: dvojice lvů afrických, kteří se usídlili v blízkosti dělnických osad a rok terorizovali jejich obyvatele.

Keňský region Tsavo se nachází v bývalé Pobřežní provincii v jihovýchodním cípu Keni. Dnes je rozdělen do dvou národních parků a je součástí kraje Taita-Taveta, který tvoří pomyslnou vstupní bránu do sousední Tanzánie. Význam výrazu Tsavo je nejasný, příslušníci místní etnické skupiny Kamba ale na tuto oblast příhodně odkazují jako na místo, kde se vzájemně vyvražďovaly původní domorodé kmeny. V názvu Tsavo se tak už od nepaměti ukrývá cosi zlověstného - a indičtí dělníci se měli na vlastní kůži přesvědčit, že nejde jen o plané řeči.

Stavba mostu přes řeku Tsavo začala v březnu 1898. Dohledu nad pracemi se ujal podplukovník John Henry Patterson, který na staveniště dorazil jen pár dní před tím, než došlo k prvnímu záhadnému zmizení jednoho z dělníků. Neví se přesně, kdy z tábora zmizely první oběti vražedného běsnění, jisté ale je, že už pár dní po jeho založení byl spatřen pár mohutných, atypicky vyhlížejících lvů bez hřív, jak se potulují v těsné blízkosti staveniště. Po celý zbytek roku tito dva lvi vnikali do tábora, vytahovali spící muže ze stanů a v zubech je polomrtvé odnášeli do divočiny, kde je celé spořádali.

„Z těch ubožáků nezůstalo vůbec nic,“ zapsal si do deníku velitel Patterson. Útoky byly zákeřné, přicházely nečekaně a vždy v noci. Zpočátku útočil pouze jeden lev, později ale dvojice nabyla sebevědomí a do tábora vnikala společně. Někdy byla frekvence útoků tak vysoká, až se zdálo, že každou noc zmizí jeden dělník. Jindy lví návštěvy na pár měsíců ustaly a dělníci propadli falešné jistotě, že bestie někdo dopadl. Vyplašení dělníci připisovali lvům nadpřirozené schopnosti - pojmenovali je „Duch“ a „Temnota“ a tvrdili o nich, že nepocházejí z tohoto světa.

Běsnění šelem mělo negativní dopad nejen na morálku na staveništi, ale i na samotný průběh stavby. Dělníci každou noc udržovali v táboře vysoké ohně, které měly za úkol lvy vyplašit, a  obehnali svoje stany trnitými ploty zvanými boma. Nic z toho ale nepomáhalo a útoky jen nabývaly na síle. Stovky dělníků proto z tábora raději uprchly a práce na stavbě musely být pozastaveny - nepřekvapí, že až v tomto okamžiku začaly události zajímat koloniální úředníky. Velitele Pattersona, který byl osobně zodpovědný za úspěch projektu, čekal náročný úkol: musel všemi prostředky zneškodnit vetřelce, kteří překazili stavbu ugandské železnice.

Patterson byl sice znám jako zkušený lovec (proslýchalo se dokonce, že v Indii vlastní rukou skolil tygra), měl ale jen malé zkušenosti se střelbou. Pokusil se lvy odchytit do pastí, do kterých nastražil živé ovce nebo kozy, ty ale zůstaly nedotčené - lvi očividně dávali přednost lidské potravě. Selhaly i pokusy ulovit šelmy z výšky stromů, nepomohly ani posily v podobě několika desítek indických pěšáků vyslaných koloniální správou. Po opakovaných neúspěšných pokusech, které v důsledku jen vyprovokovaly lvy k o to větší agresivitě, se Pattersonovi 9. prosince 1898 podařilo jednoho ze lvů zastřelit. Dochovala se fotografie podplukovníka Pattersona, jak pózuje vedle pečlivě naaranžované mrtvoly třímetrového samce. O dvacet dní později se podařilo šesti ranami skolit i jeho partnerku.

Krátce poté, co byli oba lvi zastřeleni, byly obnoveny práce na stavbě. Stavební četa se vrátila do tábora a roku 1899 most dokončila, rok lví hrůzovlády ale v pracovnících zanechal hořkou pachuť. Početnou indickou komunitu v táboře totiž doplňovali pracovníci z řad afrických domorodců a hrstka Britů, kteří měli jako jediní přístup ke kvalitnějšímu jídlu i zdravotní péči a také obývali lépe zabezpečené části tábora. Útoky lvů se proto v drtivé většině netýkaly dělníků britského původu, ale dělníků z indických kolonií, což lidskou tragédii proměnilo v záležitost politického významu. Odtud také pramení nejednotnost v odhadech obětí, které se pohybují v rozmezí od pár desítek po několik set. Zatímco britská strana se snažila incident tutlat a skutečný počet obětí záměrně snižovala, indická strana ho s podobnou vypočítavostí nadsazovala. Sám podplukovník Patterson ve svém deníku hovořil o 135 indických obětech, pravděpodobně ale i on toto číslo nadsadil, aby zvýraznil svou vlastní zásluhu.

Moderní analýza DNA naznačuje, že pravda je jako téměř vždy někde uprostřed. Podle odhadů stravy odvozené z izotopových modelů mělo být lidských obětí maximálně pár desítek; mimo ně se lvi měli současně živit i žirafami nebo pakoni. Nebyl to ale jen počet obětí, co budilo zájem veřejnosti. Lidé se podivovali nad jejich zjevem (samec neměl narostlou hřívu) a nad jejich zálibou v lidské kořisti, která není pro lvy typická. Je možné, že tuto preferenci způsobilo vypuknutí moru skotu v roce 1898, který lvy připravil o přirozenou kořist a donutil je hledat alternativní zdroje potravy. Lvi v oblasti Tsavo také byli pravděpodobně na lidské maso zvyklí: v místech, kudy měl vést železniční most přes řeku Tsavo, před časem pravidelně proudily karavany otroků a okolí řeky se jen hemžilo odhozenými těly zemřelých.

Oba ulovení lvi se stali po smrti majetkem Johna Pattersona, který je nechal stáhnout z kůže a po dalších 25 let je používal jako podlahové koberce. Roku 1924 kůže ve špatném stavu odkoupilo přírodovědné muzeum v Chicagu, které je rekonstruovalo a spolu s lebkami zařadilo do své stálé expozice, kde jsou k vidění dodnes.

ZDROJE:

Kruse, Colton: „The Savage Tsavo Man-Eaters and the Man Who Stopped Them“ (8.2.2024). Ripleys.com. Čteno 24.10.2024

Poore, Elise: „New DNA findings shed light on Tsavo's infamous man-eating lions“ (11.10.2024). LiveScience.com

Raffaele, Paul: „Man-Eaters of Tsavo“ (leden 2010). Smithsonian Magazine. Čteno 24.10.2024

Strickland, Ashley: „Individual hairs reveal prey of 19th century ‚Tsavo man-eater‘ lions“ (11.10.2024). CNN.com. Čteno 24.10.2024

„Why are Tsavo’s male lions maneless?“ TsavoTrust.org. Čteno 24.10.2024