Házeli po ní kameny, učitelé ji odmítali učit. Ruby Bridges změnila svět tím, že šla do školy

Pamatujete si, jaký byl váš první školní den? Mnozí na něj vzpomínáme s úsměvem a kapkou sentimentu, zatímco jiným se jen z té myšlenky stahuje žaludek. Nikdo z nás ale nejspíš ve škole nezažil přivítání, jaké na podzim roku 1960 čekalo malou Ruby Bridges. Ruby bylo pouhých šest let, když ji před základní školou v den, kdy na ni měla teprve nastoupit, přivítal rozezlený dav. Lidé na ni pokřikovali, skandovali nenávistná hesla a dokonce po droboučké dívence házeli kameny. Ruby si tehdy ještě neuvědomovala, čím spílající dav tolik rozlítila, a nejspíš by na to ani sama nepřišla. Ruby Bridges totiž tehdy neudělala nic - nic kromě toho, že se narodila se špatnou barvou pleti.

Manželé Lucille a Ebon Bridgesovi měli dohromady pět dětí. Snad proto, že jim samotným se nedostalo valného vzdělání, chtěli, aby všichni jejich potomci chodili do dobrých škol a zajistili si tak ten nejlepší možný život. Tušili, že jejich ambice jsou snad až příliš smělé: žili ve Spojených státech v době rasové segregace, která mentálně i fyzicky oddělovala jejich osudy od osudů jejich bílých sousedů. Americká segregace se realizovala pod heslem „odděleni, ale rovni“. Byl to čirý alibismus: ačkoliv měli mít obyvatelé černé pleti přístup ke stejným službám jako jejich bílí spoluobčané, šlo o služby kvalitativně mnohem nižší a hůře dostupné. Ať už se jednalo o zdravotní péči nebo veřejné školství, do institucí pro černé občany neproudilo ani zdaleka tolik peněz jako do škol pro bílé a tato umělá sociální propast znevýhodnila černou komunitu ve Spojených státech na generace dopředu.

Žádná propast ale není tak hluboká, aby se s trochou vůle nedala překlenout. Nejstarší dítě v rodině Bridgesových, dcerka, kterou pojmenovali Ruby, se narodila v roce 1954. Vybrala si šťastný rok: jen pár měsíců před jejím narozením padl přelomový rozsudek ve sporu Brown vs. Školská rada, na jehož základě Nejvyšší soud zrušil rasovou segregaci ve veřejných školách. Všechny školy se musely zavázat, že do šesti let od rozhodnutí začnou přijímat ke studiu černé i bílé studenty zároveň. Proti tomuto požadavku se do krve bránily především jižanské státy, ve kterých měly principy segregace historicky i kulturně největší tradici, a to včetně státu Louisiana, do kterého se roku 1958 přestěhovali i Bridgesovi.

Ruby byla obyčejné malé děvčátko, které starosti dospělých nijak netrápily. Trávila spoustu času péčí o mladší sourozence, skákala přes švihadlo a lezla po stromech. Navštěvovala segregovanou mateřskou školu v New Orleans, roku 1960 pak byla přijata i na segregovanou základní školu. Protože se blížil konec lhůty, ve které měly i jižanské státy desegregovat všechny veřejné školy, školní rada farnosti New Orleans se odhodlala k poslednímu zoufalému pokusu udržet černošské děti za dveřmi bílých škol: nařídila, že přestoupit na bílé školy mohou pouze ty děti, které podají ve vypsané lhůtě žádost a podstoupí přijímací testy. Žádost tehdy podalo rukou svých rodičů 137 černošských dětí, z nichž pouze šest bylo nakonec přijato. Mezi těchto šest dětí patřila i Ruby.

Rodiče Bridgesovi dlouho váhali, jestli její přestup nakonec podpoří. Dobře věděli, že proti desegregaci brojí zástupy jejich spoluobčanů, rodičů budoucích spolužáků jejich malé dcerky, a zvlášť otec Abon byl v rozhodování velmi zdráhavý. Matka Lucille si naproti tomu uvědomovala, že dcera má na nové škole možnost dosáhnout mnohem lepšího vzdělání, a zdůrazňovala, že Ruby tento krok musí udělat „pro všechny afroamerické děti“. Nakonec se jí podařilo přesvědčit svého muže, aby dceřin přestup podpořil, a šestiletá Ruby se tak v listopadu 1960 stala oficiálně žákyní základní školy Williama Frantze jako první Afroameričanka vůbec.

Začátky školní docházky na škole Williama Frantze nebyly pro Ruby vůbec jednoduché. Měla nastoupit jako jediná žákyně tmavé pleti (ze šesti dětí, jejichž přestup na desegregovanou školu byl schválen, dvě později žádost stáhly a tři byly zařazeny na jinou základní školu) a už její příjezd v první školní den se neobešel bez nepříjemných incidentů. Před školou se sešel velký dav bílých demonstrantů. Tváří v tvář dítěti, které jim sahalo sotva po pas, skandovali rasistická hesla, mávali bannery a házeli na uličku, kterou procházela Ruby, skleněné lahve a kameny. Někteří se neštítili vyhrožovat holčičce, která před nimi kráčela v naškrobených šatečkách a s mašlí ve vlasech, smrtí. Aniž by to kdokoliv z Bridgesových věděl, nenávist davu podněcovala sama místní školní rada:

„Do vašich škol chtějí pustit ty idioty, tak běžte a něco dělejte,“ povzbuzovali demonstranty. Aby mohla Ruby vůbec vstoupit do školy, museli ji doprovázet čtyři agenti federálních sborů.

„Prokázala tehdy mnoho odvahy,“ vzpomínal později Charles Burke, jeden z členů její čestné ochranky. „Neplakala. Nefňukala. Prostě pochodovala jako malý voják a my všichni jsme na ni byli velmi, velmi hrdí.“

Když se Ruby konečně prodrala davem do budovy školy, všichni rodiče bílých žáků z ní vyvedli své děti. Ruby strávila svůj první den na nové škole v ředitelně, protože se pro všechen rozruch nemohla dostat do třídy. Ukázalo se navíc, že nejen bílí rodiče mají s jejím přijetím problém: až na jednu ji odmítli vyučovat všichni učitelé na škole. Jedinou světlou výjimkou byla učitelka jménem Barbara Henry, která pak Ruby po celý rok vyučovala sama jako jedinou žákyni ve třídě. Ruby na ni vzpomíná jako na nejmilejší, nejlaskavější učitelku, kterou kdy měla. Opatrovala ji, doprovázela a chránila před útoky, které měly mnohdy ďábelskou podobu - jako třeba tehdy, když někdo položil před školu malou černou panenku v dřevěné rakvi.

„Velmi se snažila, abych nemyslela na to, co se děje venku,“ řekla o Barbaře dospělá Ruby. „Nemohla jsem ale zapomenout na to, že jsem ve třídě sama.“

Školní docházka Ruby poznamenala celou její rodinu. V krátkém sledu jejího otce propustili z práce, jejím prarodičům, kteří se živili jako zemědělci, sebrali půdu, a celé rodině zakázali nakupovat v jediném blízkém obchodě s potravinami. Projevy nevraživosti ale postupně utichaly a jak se měnilo společenské klima, nahrazovaly je výrazy upřímné podpory. Ruby Bridges nakonec základní školu Williama Frantze úspěšně dochodila a navázala ve studiu na desegregované střední škole. Patnáct let se pak živila jako cestovní agentka, aby později porodila čtyři děti a stala se rodičem na plný úvazek. V současné době je Ruby Bridges jednou z nejvýraznějších amerických aktivistek za lidská práva. Její příběh se stal předlohou pro básně, písně i dětské knihy, založila vlastní nadaci a za svůj celoživotní přínos společnosti obdržela několik ocenění. Fotografie z prvního školního dne na základní škole Williama Frantze, na které kráčí ze schodů obklopena čtyřmi federálními agenty, se stala jednou z nejikoničtějších fotografií 20. století.

ZDROJE:

Dawson, Shay: „Ruby Bridges“. WomensHistory.org. Čteno 21.10.2024

Hardy, James: „Ruby Bridges: A Black Girl Who Desegregated Her School“ (28.2.2024). HistoryCooperative.org. Čteno 21.10.2024

Ishak, Natasha: „Meet Ruby Bridges, The Black Girl Who Made Civil Rights History At Six Years Old“ (22.2.2021) AllThatsInteresting.com. Čteno 21.10.2024

Neuman, Scott: „Lucille Bridges, Mother Of Anti-Segregation Icon Ruby Bridges, Dies At 86“ (11.11.2020). npr.org. Čteno 21.10.2024

Rose, Steve: "Ruby Bridges: the six-year-old who defied a mob and desegregated her school"(6.5.2021). The Guardian. Čteno 21.10.2024