Článek
Není to tak dávno, co jsme se s přáteli a jejich dětmi vypravili do jednoho většího pražského muzea. Našemu nejmladšímu dítěti bylo v tu dobu něco kolem půl roku: z expozicí toho ještě moc neměl, ale na to, že se nesedí jen doma, byl už vcelku zvyklý. Byl ještě v tom věku, kdy už dítě sice zvídavě pozoruje okolí, ale zároveň mu spokojenosti bohatě stačí prso, nosítko a občasné protažení na hrací dece.
Když jsme po třech hodinách muzeum opouštěli (pamatuji si, že s příjemným pocitem kvalitně stráveného odpoledne), v sále s poslední expozicí se nám postavil do cesty on. Kustod. Muž velmi starý a velmi neodbytný. Aniž by se ho kdokoliv na cokoliv ptal, otočil se ke mně a halasně zvolal:
„To mi vysvětlete, proč taháte takhle malé děti do muzea.“
Přišlo mi to jako docela dobrý vtip - dětí byly toho odpoledne plné sály (to se tak stává, když je více expozic interaktivních a jedna z nich cíleně dětská). S úsměvem jsem odvětila, že kdybychom je nechali doma, asi by se o to začaly zajímat příslušné orgány. To jsem ještě netušila, že jeho výtky míří k našemu nejmladším.
„Vždyť takhle malé dítě, to z toho nemá vůbec žádný rozum,“ halekal. „Měla byste ho brát někam do nějaké pěkné přírody a ne sem, do muzea, kde může křičet a chytit nakažlivé nemoci a umřít.“ Snažila jsem se oponovat tím, že muzeum přece je i na takhle malé děti vybaveno, čili s nimi evidentně počítá - jednak je samo o sobě určeno i pro mladší návštěvníky, jednak jsou na toaletách přebalovací pulty, v šatně odkladiště na kočárky a v bistru k zakoupení příkrmy pro kojence. Kustod nijak nereagoval; natolik ho zarmoutilo, jak nezodpovědná matka jsem, že se šel se svými poznatky sdílet s kolegyněmi. Společně se pak bavili nad tím, jak nebohé dítě „taháme nalepené na těle“. Na žádosti, aby nás nechal být a nekazil rodinné odpoledne, reagoval tím, že nám šel v patách. Každému, koho minul, pak významně sděloval, že „to snad není pravda“. Pronásledoval nás až k šatně u východu.
Po návratu domů jsem, jakmile jsem alespoň trochu setřásla pachuť toho nepříjemného zážitku, udělala něco, co obvykle nedělám: napsala jsem stížnost. Odpověď přišla rychle a byla více než vstřícná; vedení vyjádřilo nad situací politování a jednatelka se mi svěřila, že se svými malými dětmi obrážela i lecjaké jiné kulturní akce. Nabídli hřejivá slova a volné lístky. Dosud jsem neměla odvahu je využít.
Ve svém podniku si budu diskriminovat, koho chci
Je jasné, že kustod z mého zážitku byl zapšklý a zlý, protože zlý být zrovna chtěl a my mu přišli pod ruku. Nebyl to problém na institucionální úrovni, šlo o osobní problém znuděného starce. Přesto mi jeho argumenty něco připomněly. Čas od času se totiž téma vystupování dětí na veřejnosti objeví v médiích a pokaždé je předmětem vášnivých diskusí. Děti v tramvaji, letadle, hospodě a restauraci. Kam všude smí, kam ani náhodou ne, co tam všude dělají a co to mají za rodiče, že je tam berou. Připadám si v těch debatách vždycky podivuhodně ztracená. Nedělá mi problém pochopit a přijmout, že jsou prostředí a příležitosti, kam děti nepatří z principu. Noční bary a kasina asi nejsou tím nejlepším místem, kde rozložit tašku a vytáhnout z ní plenky nebo pastelky. Taky chápu, že některé podniky zkrátka nejsou pro přítomnost dětí dobře vybavené, mají bariéry, stísněné prostory a plno rozbitného vybavení. Vůbec nepopírám, že rodičům někdy chybí soudnost ohledně toho, které místo vhodné je a které není. Část veřejnosti ale děti odmítá i v mnohem neutrálnějším prostředí, a to velmi obecně. Nad čím mi pak zůstává stát rozum, jsou některé argumenty. Jako třeba ty v diskusi o zákazu vstupu dětí do restaurace:
„Je snad na každém majiteli, aby si sám řekl, koho chce mít za hosta,“ píše anonymní diskutér. „To přece není žádná diskriminace, má právo vykázat hosta, který je hlučný nebo pod vlivem, může si i sám říct, že nechce pozvat k sobě do hospody děti.“
„Je to můj podnik a já si sám řeknu, koho v něm chci mít.“
Ani za hranicemi pohostinství se děti nešetří:
„Každý má dneska auto. Nechápu, proč se musí s těmi kočárky tlačit do autobusu, nebo s těmi nosidly nebo co,“ myslí si účastnice jiné internetové diskuse. „Dítě tam řve, není spokojené, musím to pak na cestě do práce poslouchat.“
Těžko se vysvětluje, že veřejný prostor není soukromý byt, a pokud provozuji služby v souladu se zákonem, platí i pro mě určitá pravidla hry. Ta pravidla říkají, že se nemůžu ani na půdě vlastní hospody dopouštět diskriminace stejně, jako tam nemůžu svobodně hosta oloupit nebo zabít. Z nějakého důvodu část veřejnosti ale nepovažuje za diskriminační omezovat vstup do veřejného prostoru dětem.
Nejinak je tomu v dopravních prostředích. V těch má dítě právo se vyskytovat pouze tehdy, když neruší a neprojevuje se. Tím „neprojevuje“ nemyslím úporný vzteklý ryk, ale i mnohem obyčejnější projevy: kolikrát jsem byla svědkem toho, že v tramvaji vadí úplně běžné, polohlasé žvatlání nebo radostné výsknutí batolete. V tramvaji má být dítě v klidu, potichu a nenápadné, zvlášť, pokud neplatí jízdenku a ještě drze sedí. V takových letadlech nemá být pro jistotu vůbec. Co kdyby rušilo.
Socializované děti chceme, socializující se vyhazujeme za dveře
Dostáváme se leckdy do logického rozkolu: chceme, aby děti ve veřejném prostoru fungovat uměly. Chceme, aby věděly, jak se mají chovat, že nemají nikoho rušit, pokřikovat, vadit. Chceme, aby byly kultivované a vzdělané, za znak dobré výchovy považujeme i to, že je rodiče berou do divadel a muzeí. Chceme, aby byly socializované, ale vlastně nechceme, aby se socializovaly. Jistě je to o míře. Nudící se batole bude vadit méně v kavárně s dětskou hernou než v restauraci první cenové a tak spíše ke společné návštěvě zvolíme podniky první kategorie. Jednou ale přijde okamžik přerodu, kdy bude třeba dítě vzít do dospělejší společnosti. Do lepší kavárny, dospělého kupé ve vlaku nebo muzea. A může to nevyjít.
Celý svůj profesní život se věnuji lidem s postižením, dospělým i dětem. Víte, kdo dokáže křičet v restauraci hlasitěji a rozbíjet věci urputněji než dítě? Dospělý s mentální retardací. Zažila jsem na veřejnosti milion situací, ve kterých můj klient někomu vadil. Zažila jsem milion úšklebků a pohoršených pohledů v kavárnách i autobusech. Ani jednou jedinkrát jsem ale neslyšela, že by se měl vstup lidem s postižením zakázat. Tam totiž cítíme, že jsme na tenkém ledě, že by něco takového nebylo úplně košér, že by to zavánělo diskriminací a že podobné praktiky už jako společnost znovu zavádět nechceme.
Tak jen houšť a větší kapky, aby nám stejně tak začalo zavánět vyčleňování dětí.
