Leonarda Macka uvěznili za znásilnění. O zproštění viny usiloval 48 let

Případ Leonarda Macka není zdaleka jediným případem justičního omylu, který v poslední době otřásl Spojenými státy. Glynn Simmons, Robert DuBois, Harold Staten - ti všichni byli pravomocně odsouzeni k nepodmíněnému trestu a s cejchem zločinců prožili desítky let, než se v obnoveném procesu podařilo prokázat jejich nevinu. Uprostřed debat o legitimitě trestů smrti vyznívá jako mocný argument jeho odpůrců, že některé z trestů uložených dnes prokazatelně mylně odsouzeným, měly být původně tresty konečnými - tresty smrti.

Případ Leonarda Macka patří mezi jeden z nejstarších přešlapů americké justice. V jeho případě ale nešlo ani tak o omyl, jako spíš o pečlivou (a alespoň z dnešního pohledu očividnou) aranži omylu, která Macka nastrčila do role vraha víceméně záměrně. Život hrdého válečného veterána tím převrátila naruby.

Leonard Mack se narodil roku 1951 v americkém městě Columbia v Jižní Karolíně. Ani doba, do které přišel na svět, ani místo, ve kterém prožil dětská léta, mu nebyly dvakrát nakloněny. Malý Leonard byl Afroameričan, který celé dětství prožil v „éře Jimyho Crowa“ - nechvalně známé etapě amerických dějin, kdy byl strukturální rasismus součástí platné legislativy. Během tohoto období bylo černošské obyvatelstvo oproti bělošskému znevýhodněno v řadě oblastí běžného života. Podle tzv. „zákonů Jimyho Crowa“ museli být občané černé pleti na veřejnosti odděleni od občanů bílé pleti, nesměli uzavírat sňatky s bělochy nebo se ucházet o práci v bílém podniku. Kadeřnictví, hospody, školy i nemocnice - to vše existovalo ve dvojí verzi pro dvě kategorie lidí. Dokonce i u soudu se přísahalo na dvojí Bibli - jedna byla připravena pro bílé, druhá pro černé svědky. Oficiálně se sice země, která se coby bašta moderní demokracie už dávno distancovala od své otrokářské minulosti, řídila politikou „separate but equal“ (odděleni, ale rovni), v praxi ale byly veškeré „bílé“ služby a veřejné instituce nesrovnatelně kvalitnější, lépe financované a udržované. Obyvatelé černé pleti tak měli reálně mnohem horší přístup ke zdravotní i sociální péči, stejně jako pro ně bylo obtížně vymahatelné právo.

Roku 1965 došlo jak v životě Leonarda Macka, tak i celé afroamerické komunity k velkému obratu. Série veřejných bojkotů rasové segregace, protestů a protivládních vystoupení (vedených mimo jiné i Martinem Lutherem Kingem) vyústily ve změnu zákona. Od roku 1964 je ve Spojených státech zakázána jakákoliv forma rasové diskriminace, o rok později bylo dosaženo rovnoprávnosti i ve věci volebního práva. Čtrnáctiletý Leonard Mack byl tehdy vybrán, aby jako jeden z pěti studentů školy pro černé přestoupil na školu, která byla dříve vyhrazeno jen pro bílé děti. Změna zákona ale nepřinesla změnu myšlení a Leonarda a jeho spolužáky musela na cestě do bílé školy doprovázet policejní eskorta.

„Pamatuji si, jak na nás děti v té škole plivaly, protože nechtěly, abychom tam chodili s nimi,“ vzpomíná dnes na svá školní léta. Roku 1968 narukoval do armády, protože předpokládal, že jako rovný všem ostatním vojákům se mezi nimi s rasismem nesetká. Brzy sice vyšlo najevo, jak hluboce se mýlil, na svoji službu byl ale i tak velmi pyšný. V armádě totiž působil jeho otec a Leonard se rád přihlásil k jeho odkazu. Po absolvování výcviku byl odvelen do Vietnamu, odkud se roku 1970 vrátil s poctami jako veterán. Díky tomu, že byl propuštěn s vyznamenáním, se mu také dostalo odškodnění za fatální zranění zad, které ve válce utrpěl. Čtyři roky ještě prožil v aktivní záloze, než se vydal vstříc radostem civilního života. Dostudoval střední školu, našel si práci a přítelkyni, se kterou toužil založit rodinu. Vedl po všech směrech velmi obyčejný život.

Jedné květnové noci roku 1975 zadržela Macka na ulici policejní hlídka a sdělila mu, že je důvodně podezřelý ze spáchání násilného trestného činu, ke kterému mělo dojít teprve před dvěma hodinami. Neznámý ozbrojený muž přepadl v zalesněné oblasti města Greenburgh ve státě New York dvě středoškolačky, svázal je a jednu z nich dvakrát znásilnil. Než dílo dokončil, druhé z dívek se podařilo utéct a zalarmovat policii. Podle policie přesně odpovídal popisu pachatele, jak ho poskytly samy oběti. Hledaný muž měl být černoch ve věku okolo dvaceti let, krátce ostříhaný a hladce oholený, se zlatou náušnicí v levém uchu. Oblečený měl být v černých kalhotách a v hnědé bundě, s černým kloboukem na hlavě.

Toto obvinění, jakkoliv ho Mack nejprve považoval za hloupé nedorozumění, mu mělo navždy změnit život. Mack sice nosil v levém uchu zlatou náušnici a na hlavě měl černý klobouk, jinak se ale jeho vzhled od popisu obětí lišil. Mack od začátku tvrdil, že čin nespáchal, a zdálo se, že má přesvědčivé alibi: v době, kdy se měl hrůzný čin odehrát, trávil čas se svou přítelkyní, což potvrdila jak ona, tak svědci. Následující vyšetřování bylo směsicí hrubých procesních chyb, strukturálních a etických vad a doslova černobílého vidění světa. Vyšetřovatelé byli rádi, že mají podezřelého, který do tohoto vidění zapadal, a po dalších podezřelých ani nepátrali. Důkazy a výpověďmi manipulovali tak, aby mohli případ brzy uzavřít. Zdá se, že tehdy předložili oběma obětem fotografie Macka a ponoukali je, aby se více rozpomněly a upravily svůj popis pachatele tak, aby více odpovídal Mackově profilu.

K svému obrovskému zklamání byl Leonard Mack v březnu roku 1976 skutečně odsouzen. Za přepadení, znásilnění a nedovolené držení zbraně dostal 7,5 až 15 let natvrdo. Trest si odpykal ve věznici v New Yorku, daleko od místa, kde žila jeho rodina.

Mack byl propuštěn na svobodu roku 1983. Sedmiletým pobytem ve vězení ale jeho trest neskončil. Zůstal téměř bez prostředků, protože s trvalými následky po válečném zranění a zápisem v registru trestů jen těžko hledal práci. Stát se navíc rozhodl odejmout mu většinu jeho invalidního důchodu, protože byl odsouzen za násilný trestný čin; z už tak nevelké částky mu nechali přesně jednu desetinu. Byl v tom úplně sám - nevydržel mu vztah s přítelkyní, přerušily se jeho rodinné vazby a jeho dávní přátelé se k němu už nehlásili. Pro tak hrdého a zásadového člověka, jako je Mack, to byla obrovská rána a křivda.

„Jsem vyznamenaný válečný veterán,“ stěžoval si Mack trpce. „Udělal jsem to, co po mně moje země chtěla. A jak se mi odvděčili? Pošpinili moje jméno, obvinili mě z toho nejohavnějšího zločinu a zavřeli mě do maličké cely.“

Po několik dalších desítek let Mack trval na tom, že čin, za který byl odsouzen, nespáchal. Nikoho to nezajímalo. Až roku 2019 se jeho případu ujala organizace Innocence Project, která poskytuje sociální a právní pomoc nespravedlivě odsouzeným vězňům. Roku 2022 nařídilo okresní státní zastupitelství přezkum Mackova tvrzení o nevině a nařídilo provést testy DNA, které se v 70. letech minulého století ještě jako vyšetřovací metoda nepoužívaly. Testy DNA, při kterých byly vzorky z místa činu porovnávány se stěry odebranými Leonardu Mackovi, jeho účast na násilném činu z května 1975 nade vší pochybnost vyvrátily. Při prohledání databáze byla naopak nalezena shoda s pachatelem jiného znásilnění, který se po konfrontaci doznal i k tomuto. Na tohoto muže tehdy ukázali někteří ze svědků, policie ale už měla Macka.

Leonard Mack byl oficiálně zproštěn viny 5.9.2023, v den svých 72. narozenin. Stalo se tak ve stejné soudní budově, ve které byl před lety odsouzen. Když opouštěl soudní síň se svou ženou Mary po boku, plakal radostí, ale i smutkem - na tento okamžik čekal téměř padesát let. Zproštění viny se nedožila jeho matka, sestra, ani jedna z dcer.

ZDROJE:

Bandler, Jonathan: „Man wrongfully convicted in 1975 New York rape gets exoneration through DNA evidence“. USA Today. Čteno 2.5.2024

Sylla, Zenebou: „Nearly 5 decades after he was wrongfully convicted of rape in New York, new DNA testing exonerates 72-year-old man“ (6.9.2023). cnn.com. Čteno 1.5.2024

Nguyen, Meghan: „Leonard Mack: A Veteran’s Journey from Wrongful Conviction to Freedom“ (11.10.2023). Innocence Project. Čteno 1.5.2024